Za hlavní motiv ovlivňující zaměření zahraničního obchodu byla po dlouhé období považována realizace absolutních výhod. Tento princip opírající se o rozdíly v absolutních nákladech práce formuloval klasik ekonomické teorie Adam Smith. [68]

Může-li národní hospodářství vyrábět určité zboží s absolutně nižšími náklady nežli jiné, říkáme, že má ve výrobě tohoto produktu absolutní výhodu a je ekonomicky žádoucí se na výrobu tohoto zboží zaměřit. Při specializaci jsou využívány zdroje, které se uvolnily ve výrobách poté, co je jednotlivé země opustily. Užší zaměření výroby se projeví růstem produktu. Mezinárodní směna umožní vyšší úroveň spotřeby. U produktu, na jehož výrobu se země specializují, si uchovají úroveň dosavadní spotřeby, u druhého produktu se spotřeba zvýší. Adam Smith, zakladatel moderní ekonomie, tvrdí, že aby byl obchod oboustranně výhodný, každá země by měla mít u některého ze směňovaných produktů absolutně nižší náklady. I když je absolutní výhoda jen na straně jedné země ve všech směňovaných produktech, je možné při mezinárodní směně dosáhnout výrazného efektu. [68]

Smithovy úvahy, ve kterých vycházel z teorie absolutních výhod, překonal David Ricardo, když definoval zákon komparativních výhod. Tím klasickou teorii mezinárodního obchodu rozvinul a  současně dokázal, že schopnosti a možnosti mezinárodního obchodování jsou mnohem širší, než se domníval Adam Smith. Pro mezinárodní obchod existují ekonomické a hospodářské důvody i v tom případě, když má jedna ze zemí, většinou vysoce rozvinutá, absolutní výhodu při výrobě všech produktů, pokud se ostatní státy soustředí na výrobu té komodity, která je pro každý stát relativně levnější. Pro vyspělý stát, který dosahuje u všech vyráběných komodit absolutní výhodu, je žádoucí soustředit se a vyrábět ten výrobek, u kterého v porovnání s dalšími státy dosahuje co největší absolutní výhody a další komodity, u kterých ale také vykazuje absolutní výhodu, dovážet z jiných zemí. Tím na jedné straně umožní jiné zemi také něco exportovat a získat tak devizové prostředky na úhradu zboží nakupovaného v zahraničí, a na straně druhé si uvolní zdroje, které potřebuje k výrobě nejefektivnějšího, a tudíž nejlukrativnějšího výrobku. Tento vyspělý stát tak dosáhne komparativní (srovnávací) výhodu a potěšen bude i méně rozvinutý stát, který si mezinárodním obchodováním taky hospodářsky pomohl. [67]

Na závěr je nezbytné učinit menší poznámku ke komparativní výhodě samotné. Komparativní výhoda bývá většinou uváděna v souvislosti s mezinárodním obchodem a odtud potom pramení asociace komparativní výhody ↔ mezinárodní obchod. Z hlediska historie ekonomického myšlení je tato asociace správná, nicméně může vyvolat dojem, že princip komparativních výhod vysvětluje pouze jakýsi specifický druh obchodu, a to obchod mezinárodní. Je pravdou, že princip komparativních výhod byl skutečně vyložen na příkladu mezinárodního obchodu. Vyhrazovat ovšem jeho působnost pouze na mezinárodní obchod není správné. Při výkladu komparativních výhod tedy je třeba zmínit, že se jedná o obecný princip dělby práce, bez ohledu na to, zda jsou jejími účastníky domácí subjekty, nebo dva různé státy (tj. domácí a zahraniční subjekt). Jedná se o obecný princip, který vysvětluje, proč k dělbě práce dochází tam, kde některý z účastníků je z hlediska produktivity práce v některé činnosti lepší než ostatní. [67]