Vztahy v mezinárodní silniční přepravě jsou upraveny řadou mezinárodních smluv, jejichž členění se zejména v oblasti veřejnoprávních smluvních vztahů uvádí podle počtu zúčastněných smluvních stran. V tomto smyslu se jedná o smlouvy bilaterální (dvoustranné) nebo multilaterální (mnohostranné). Řada z nich se vztahuje výhradně na problematiku mezinárodní silniční nákladní dopravy, jsou však i dohody týkající se mezinárodní silniční dopravy osob.[3]

Jedná se o dohodu o mezinárodní příležitostné přepravě cestujících autokary a autobusy. Tato dohoda byla v Bruselu přijata dne 14. dubna 2000. Jménem České republiky byla Dohoda podepsána v Bruselu dne 26. června 2001. Dohoda vstoupila v platnost 1. ledna 2003 a tímto dnem vstoupila Dohoda v platnost i pro Českou republiku.

Cílem dohody je zjednodušení a sjednocení systému povolovacího řízení v mezinárodní příležitostné přepravě cestujících autobusy. Dohoda v zájmu zvýšení bezpečnosti silničního provozu a zkvalitnění ochrany životního prostředí upravuje mimo jiné zvláštní předpisy o provozu vozidel týkající se technických parametrů autobusů. Hlavním požadavkem je, že smějí být používány pouze autobusy a autokary poprvé zaregistrované po 1. 10. 1993, které splňují minimálně emisní normu EURO I. Doklad, který prokazuje datum první registrace motorového vozidla, musí být ve vozidle umístěn tak, aby mohl být předložen na výzvu pověřeného kontrolora. Datum první registrace dopravního prostředku znamená první registraci vozidla po jeho vyrobení. Kromě výše uvedeného dohoda zavedla jednotné kontrolní dokumenty.[53]

Vstupem České republiky do Evropské unie vstoupily v platnost pro české dopravce a řidiče vedle AETR Evropské dohody o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě a vnitrostátních předpisů i právní normy Evropské unie. Nařízení Evropské unie č. 561/2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy je nadřazeno ostatním normám a platí na všechna vozidla používaná pro silniční přepravu zboží nebo cestujících mezi státy uvnitř Evropské unie nebo mezi zeměmi Evropské unie a zeměmi Evropského hospodářského prostoru (Norsko, Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Island). Mezinárodní dohoda AETR platí pro celou trasu pouze tehdy, jede-li se do/ze/přes země mimo Evropskou unii. Uplatňování těchto norem v cestovním ruchu má vliv na časový itinerář autobusové dopravy, v případě zájezdové dopravy na vlastní itinerář zájezdů.

Denní doba řízení – doba trvání činnosti řízení začínající okamžikem, kdy řidič začne řídit vozidlo po sloučení jedné doby odpočinku nebo přestávce do okamžiku, kdy začne další doba odpočinku nebo přestávka. Denní doba řízení nesmí přesáhnout 9 hodin, nejvýše dvakrát za týden může být prodloužena na 10 hodin.

Týdenní doba řízení – celková doba řízení je součtem jednotlivých denních dob řízení během kalendářního týdne. Nesmí překročit celkem 56 hodin (v prvním nebo druhém týdnu), celkem maximálně 90 hodin za dva po sobě následující týdny. Nejpozději po šesti denních dobách řízení musí řidič nastoupit týdenní odpočinek. Týdnem se rozumí období mezi 0:00 hodin v pondělí a 24:00 v neděli.

Přestávka v řízení – doba, během níž nesmí řidič řídit ani vykonávat další práci. Po 4,5 hodinách řízení musí řidič vykonat nepřerušenou přestávku nejméně 45 minut, která smí být rozdělena na nejméně 15 minut a následující minimálně 30 minut. V případě dohody AETR minimálně 3x 15 minut.

Denní doba odpočinku – doba odpočinku v trvání nejméně 11 hodin v průběhu 24 hodin. Denní odpočinek smí být zkrácen nejvýše třikrát v týdnu na 9 hodin. Zkrácenou denní dobu odpočinku lze mít maximálně 3x týdně.

Týdenní doba odpočinku – doba, při níž řidič volně nakládá se svým časem v trvání nejméně 45 hodin. Smí být krácen na 24 po sobě jdoucích hodin za podmínky, že toto zkrácení bude vyrovnáno, nahrazeno před koncem třetího následujícího týdne.

Odpočinkem se rozumí každá nepřerušená doba, během níž může řidič volně nakládat se svým časem. Pokud se tak řidič rozhodne, smí trávit denní dobu odpočinku nebo zkrácenou týdenní dobu odpočinku mimo místo obvyklého odstavení vozidla v zaparkovaném vozidle, je-li vybaveno lehátkem pro každého řidiče.[59]

K záznamům a následné kontrole dodržování těchto předpisů slouží tachograf. Mezi údaje, které tachograf zaznamenává, patří rychlost vozidla. K základním zaznamenaným údajům patří doba řízení, doba odpočinku, ujetá vzdálenost. V současné době se používají digitální tachografy (v minulosti byly běžné analogové, tzv. kotoučové). Digitální tachograf údaje zaznamenává do paměti a na čipovou kartu řidiče. Karta řidiče je osobní kartou každého řidiče, je na ní uvedeno jméno a příjmení řidiče, jeho fotografie, číslo řidičského průkazu. Karta řidiče taktéž obsahuje podpis řidiče. Prostřednictvím displeje na digitálním tachografu si řidič může přečíst údaje ze své karty řidiče