2.4
Ctnost
V předchozí kapitole jsme se seznámili s kategoriemi dobra a zla. Pokud ale chceme jít druhým lidem v mezilidských vztazích příkladem, tak nám nestačí jen poznat zlo a vyvarovat se mu. Etice jde mnohem o víc. Proto je tato další kapitola věnována kategorii ctnost, abychom se s ní nejen seznámili, ale abychom si ji zamilovali a přijali ji za svou.
Lze rozlišit širší a užší význam pojmu ctnost.
Definice
V řečtině se ctnost nazývala ARETE a vyjadřovala něco, co se líbí a co vyniká a budí úžas. V širším významu ctnost tedy znamená zběhlost v nějaké činnosti, například umím plavat, malovat, krást nebo třeba obelhávat. Z tohoto je zřejmé, že tato zběhlost nemusí být nutně dobrá, ba naopak může být i špatná, někdy však i neutrální. V etice však pojmem ctnost výhradně označujeme činnost dobrou. [3]
Ctnost tedy můžeme chápat jako jakési zakotvení v dobru. Můžeme si ji představit jako připravenost konat dobro navzdory překážkám. Ctnost je tedy trvalá a pevná dispozice jednat dobře. Co činí člověka dobrým, není pouze znalost, jak by měl jednat, nýbrž uskutečňování dobra. O tom už psal Aristoteles ve své Etice: „Neuvažujeme, abychom věděli, co je ctnost, nýbrž abychom se stali dobrými, jinak by to nemělo žádnou cenu. Je proto třeba uvažovat o praktických jednáních, jakým způsobem se mají konat.“ [3]
Podle hlediska JAK a KDE ctnosti vznikají, můžeme je rozdělit do dvou kategorií:
- Ctnosti rozumové - jsou ty, které vznikají v rozumu a jsou morálně neutrální. Rozumová ctnost má vznik a růst z učení a uschopňuje nás k dobrému myšlení, ne však vždy k dobrému jednání.
- Ctnosti mravní - jsou ty, které už jsou přímo zapojeny do procesu jednání, působí na vůli, aby ji nasměřovaly právě k dobru. Aristoteles zde rozlišuje příklady 4 základních ctností:
Dále je třeba mít na paměti, že i mravně dobré jednání má své meze a má svůj zdravý střed. Podle Aristotela se totiž ctnost nachází ve středu mezi dvěma krajnostmi. Jinak řečeno, tvrdíme-li, že ctnost má svůj střed, máme na mysli zdravou míru mezi přeháněním a zanedbáváním. „Zlatá střední cesta“ teď ovšem není výzva jít s proudem a za žádnou cenu nevybočovat, nýbrž znamená hledat přiměřené a nejvhodnější jednání. Míru ctností si vyzkoušejte v následujícím cvičení. [3]
Je pravda, že každá ctnost ožívá teprve v kontextu lidských vztahů. V širším slova smyslu je vlastně každá ctnost sociální, protože má svůj vliv na mravní život společnosti. Existují ovšem také ctnosti, jejichž sociální význam je ještě zřetelnější. Jedná se pevné a dobré návyky, které prospívají obecnému dobru. Základní sociální ctnosti v užším slova smyslu jsou:
- Pravdomluvnost - z morálního hlediska nás nejvíce zajímá vztah pravdy a lži. Mluvit pravdu je něco přirozeného. V životě však mohou nastat situace, kdy je pravdomluvnost obtížná a může se stát, že nám projevená pravda může přinést i osobní nevýhody. Nevýhoda, která z toho ale plyne, je zpravidla jen dočasná, ovšem lež, a zejména ta opakovaná, zatěžuje naše svědomí a poškozuje charakter.
- Zdvořilost - každá společnost si vytváří určité zvyky, jež usnadňují kontakt ve společnosti a charakterizují určité prostředí. Ne všechny formy zdvořilosti jsou stejně závažné a závazné, ale všechny dohromady tvoří řád, bez něhož by lidské vztahy jednoznačně trpěly. Z toho plyne, že pozdrav, úsměv, stisknutí ruky, či jiné pozornosti, jsou denní maličkosti, které dávají životu radostnější tvář. A samozřejmě jsou úzce spojeny i s taktem člověka. Ten, kdo je taktní, je empatický, dokáže se vcítit do druhého a vhodně volí zdvořilostní obraty.
- Optimismus - optimismus zde nespočívá jen v tom, že lidé mají a projevují radost, byť radost je potřebou pro nás samotné i naše okolí. Ještě více záleží na tom, zda dobré naladění přetrvává i v těžkých chvílích. Optimismus je totiž stálý kladný životní postoj, jenž se projevuje obohacováním sebe i druhých. Nelze říci, že optimista má lepší nebo snadnější život, ale jeho ladění mu umožňuje, aby svůj život vnímal jako smysluplný a šťastný. Jeho naděje vyplývá z důvěry v lepší budoucnost. [3]