Socializace zahrnuje získání takových dovedností, schopností a návyků, kterými se jedinec odlišuje od zvířat jednajících pudově (příběh o Tarzanovi). Proces socializace probíhá pomocí sociálního učení prakticky po celý život, kdy dochází ke vzájemné interakci mezi společností a jedincem. V průběhu života člověk vstupuje do různých sociokulturních vztahů. Může tak být ovlivněn přímo, tedy prostřednictvím ostatních lidí nebo sociálních skupin, či nepřímo, kdy na člověka působí materiální a nemateriální produkty lidské činnosti.

Přibližně do třech let věku si jedinec nejprve osvojuje základní normy chování a učí se mateřský jazyk. Tato fáze se nazývá primární socializací, se kterou dítěti pomáhají jeho nejbližší. Osvojené návyky a dovednosti jsou zpravidla zafixovány a v průběhu dalšího života se již příliš nemění. Jedinec si vytváří vlastní pohled na svět, učí se pravidlům, osvojuje si kulturní normy a zvyklosti společnosti. Je tedy také důležité, v jaké kultuře se jedinec nachází, například vzhledem k náboženským rozdílům ve společnosti (křesťané, muslimové, židé).

Přibližně od třech let věku následuje sekundární forma socializace, která přetrvává až do adolescentního věku. K nejbližší rodině se v této fázi připojují školky, školy, různé zájmové skupiny a organizace. Jedinec se v životě učí hrát různé sociální role, například roli dítěte, kamaráda, sourozence, a dále si osvojuje skupinové normy, čímž se připravuje na svou roli ve společnosti. Vybírá si kamarády a skupiny, do kterých chce patřit, například v rámci trávení volného času.

V dospělosti probíhá terciární socializace, při které se dospělý člověk adaptuje, například na partnerské soužití, na roli matky či otce nebo v rámci pracovních vztahů. Jednotlivá stádia socializace nejsou pevně ohraničená a částečně se mohou prolínat. Je třeba zmínit i pohlavní role, protože jsou rozdíly v chování muže a ženy v různých situacích a rovněž společnost očekává rozdílné chování. Speciálním případem socializace je resocializace, která probíhá například v nápravně výchovných zařízeních.

Socializace má dvě základní formy, záměrnou (vědomou) a nezáměrnou (nevědomou). Socializace záměrná je vědomé usměrňování jedince zejména rodiči, případně dalšími pečovateli, vychovateli nebo pedagogy. Nezáměrná socializace probíhá v každodenním životě prostřednictvím ostatních jedinců, je nevědomá a bezděčná, nelze ji ze života eliminovat.

Asociální chování je v rozporu se společenskou morálkou, ale nejsou překračovány právní předpisy, jedinec poškozuje především sám sebe. Jedná se o závažnější odchylky v chování, které však ještě nejsou přestupky. Za asociální chování lze považovat záškoláctví, výtržnictví, útěky z domova, sebepoškozování, gamblerství, alkoholismus, toxikomanii, prostituci atd. Asociální jedinec obvykle vyžaduje speciální přístup odborníka, například výchovného poradce, psychologa nebo psychiatra.

Antisociální chování často navazuje na asociální chování a je považováno za závažné protispolečenské jednání, které poškozuje jedince i společnost. Dochází k porušování zákona a může ohrožovat lidské životy. Reedukace těchto jedinců probíhá v rámci ústavní péče nebo ve věznicích. Za antisociální chování je považováno vandalství, krádeže, terorismus a další trestná činnost.