Alternativní výživa je odlišující se způsob stravování. Rozdílná je především v nutričních zvyklostech naší společnosti. Jedná se o celou řadu výživových směrů, které se více či méně liší skladbou potravin. Často jsou tyto směry založeny na náboženství, ekologii, morálních a etických důvodech, zdravotních důvodech či určité filosofii.

Alternativní výživu rozdělujeme např. na:

V současné době se považuje za nejběžnější alternativní směr.

V našich krajích není bezmasá strava běžnou praxí, a pokud s ní lidé teprve začínají, mohou se z neznalosti dopouštět různých chyb.

Při nedokonale sestavené vegetariánské stravě není ani tolik nebezpečí nedostatku bílkovin, jak jsme se dříve domnívali, ale spíše různých vitamínů a minerálních látek. Jejich deficit může způsobit různá oslabení. S jistotou lze říci, že vegetariánská strava je plnohodnotná a naprosto bezpečná, jsou-li ovšem splněny dvě základní podmínky: když jsme o jejích náležitostech dostatečně informováni a když věnujeme její přípravě potřebnou práci a čas.

Pro vegetariánství se lidé rozhodují z různých důvodů, ať už etických, zdravotních nebo náboženských. A když už se jednou k tomuto kroku rozhodnou, tak převážně zjistí, že i bezmasé pokrmy mohou být pestré, chutné a mají hodně předností. Vegetariáni se dělí na několik podskupin, které jsme si již zmínili v dělení alternativní výživy.

Považujeme ho za nejmírnější formu vegetariánství. Nekonzumuje se zde červené maso, tj. skopové, hovězí, vepřové, zvěřina. Jedí se ryby, korýši, někteří jedí i drůbež. Setkáme se i s mlékem, mléčnými výrobky a vejci. Vzhledem k tomu, že bílé maso obsahuje méně železa než tmavé maso je potřeba hledat alternativy pro jeho doplnění. Vhodnou alternativou jsou například brambory, vejce či rajčata.

V tomto případě se ve stravě ponechávají mimo rostlinné složky také vejce, mléko a mléčné produkty.

Ve stravě je méně tuků, což napomáhá k udržení optimální tělesné hmotnosti. Zároveň působí jako prevence při rozvoji tzv. civilizačních chorob.

Jídelníček se zde může upravovat dle potřebné dávky všech živin. Tato forma je v současné době nejvíce rozšířena v západních státech světa.

Lakto-vegetariáni nejedí maso, ryby ani vejce. Jejich strava spočívá v kombinaci mléčné a rostlinné stravy. Ze živočišných potravin konzumují pouze mléko a výrobky z něj jako např. sýry, máslo, jogurty apod. Tento způsob výživy často využívají jogíni, kteří věří, že je přínosný vitalitě a regeneraci těla. Používá se především čerstvá zelenina, obilí, luštěniny, ovoce, byliny, mléko a mléčné výrobky. Dle nedávných vědeckých výzkumů bylo prokázáno, jak některé potraviny mohou přímo ovlivňovat mozkovou činnost a chemickou cestou působit na neurony zajišťující přenosy mozku. Tato strava by neměla zatěžovat trávicí trakt, jako například pokrmy s masem. Dává se přednost přípravě, která ponechává výživné látky a vitamíny. Doporučuje se příprava jídel v páře nebo dušením.

Strava neobsahuje živočišné produkty (maso, ryby, mléčné výrobky a vejce). K dispozici je pestrá nabídka luštěnin, obilovin, ořechů, semen, ovoce, zeleniny, hub, bylinek, koření a výrobků z nich. Z těchto surovin lze připravit velké množství výživných jídel, které uspokojí chuťové i nutriční hodnoty (s výjimkou vitaminu B12)Je ohrožen i příjem dostatečného množství hodnotných bílkovin a jódu. Veganství může vážně ohrozit vývoj dítěte a zdraví těhotné ženy.

Za pozitivní zde můžeme považovat vyšší příjem vitamínu C, kyseliny listové, hořčíku, mědi, manganu a vlákniny.

Důsledný vegan se kromě konzumace masa, vajec, mléka a mléčných výrobků vyhýbá často i medu. Dále se vyhýbá výrobkům z kůže, vlny či hedvábí.

Z oříšků a semínek jsou k dispozici polotovary rostlinných bílkovin (tofu, tempeh, seitan, robi…), jejichž správným dochucením či marinováním získáte suroviny, ze kterých snadno vykouzlíte guláše, rizota, nudličky do asijských jídel nebo kus „flákoty“ na grilovačku.

Známé také jako syrová nebo živá strava. Najdeme ho často pod anglickým názvem (raw food). Je to stravovací životní styl, který se zaměřuje na nezpracovanou rostlinnou stravu, případně tu, která neprošla teplotou vyšší než 42°C.

Vitariánský jídelníček je postavený zejména na ovoci, zelenině a dále ořeších a semenech. Při tvorbě jídel je jedním z nejdůležitějších kuchyňských komponentů kvalitní mixér s vysokým výkonem a otáčkami. V něm se připravují hutné koktejly plné vitamínů – smoothies, studené polévky, pomazánky apod. Dále jsou také velmi využívány spiralizéry. Používají se především k výrobě „nudlí“, které spiralizér vytvoří ze zeleniny např. cuketové špagety. Ve vitariánské kuchyni často najdeme i sušičku, která se využívá k sušení ovoce, zeleniny, hub, ale také krekrů a placek.

Vitariáni často používají lněné semínko a pohanku. Známé jsou také tzv. superfoods, neboli potraviny s vysokým podílem živin (vitamínů, minerálů, stopových prvků, antioxidantů atd.) Mezi nejznámější patří zelený ječmen, chlorela a spirulina, goji nebo chia semínka, z domácích surovin jsou to především lesní bobule (borůvky, maliny, ostružiny).

Frutarián je člověk, který se výhradně a převážně stravuje ovocem, ořechy a semeny rostlin. Frutariánství patří k dalším módním výstřelkům na poli zdravé výživy, o jehož zdravotních rizicích nemůže být pochyb.

Přesto, že neexistují seriózní vědecké výzkumy zaměřené na frutariánství, je tento životní styl z logiky fungování lidského těla ne příliš šťastný a ze zdravotního hlediska nebezpečný.

Lidé ji považují spíše za životní styl. Paleo dieta se nazývá paleolitická či pravěká. Je postavena na předpokladu, že strava, kterou konzumovali lidé v době kamenné, tedy v dobách, kdy se živili lovem a sběrem, je ve srovnání s tou současnou stravou mnohem zdravější.

Její filosofií je návrat člověka k přírodě a ke konzumaci přirozených potravin. Paleostravu obecně tvoří nutričně bohaté potraviny, které vznikly v půdě, na dešti, na slunci. Pocházejí ze země a za jídlo by je označil každý člověk v jakémkoli období lidských dějin. Jde o zvířata a rostliny (živočišné bílkoviny, zeleninu, ovoce a přírodní tuky).

Seznam „zakázaných“ potravin

Každá ze zakázaných potravin má své jedinečné vlastnosti, kvůli nimž se na tomto seznamu ocitla. Většinou jsou vyřazeny, protože zvyšují hladinu cukru v krvi, způsobují systémové záněty nebo obojí. Některé jsou natolik nevhodné, že napáchají spoušť v hladinách inzulinu a nadměrně stimulují imunitní systém.

Tento směr můžeme brát jako inspiraci pro zdravé stravování, avšak musíme brát v potaz různé stupně makrobiotiky. U nižších stupňů, kde nehrozí karance živin, najdeme pozitiva především v nízkém obsahu nasycených tuků, nízkokalorické hodnotě a vysokém podílu vlákniny. Díky těmto benefitům je nižší předpoklad pro obezitu, zvýšenou hladinu cholesterolu, hypertenzi, zácpu a je prevencí některých druhů rakoviny. Tento vegetariánský směr vychází z principu „jin“ a „jang“, čímž poukazuje na tvrzení, že v potravinách jsou tajné síly a jejich vzájemný vyvážený poměr udává potravině výživovou hodnotu.

Nejpřísnější forma makrobiotického stravování věří a slibuje léčivé účinky a dokáže předejít rakovině nebo jí dokonce léčit.

Makrobiotická strava je postavena na deseti stupních. Původní nejvyšší stupeň spočívá v konzumaci výhradně celozrnné rýže a obilovin. Naopak nejnižší stupeň odpovídá optimálnímu množství všech potřebných makro i mikro živin. Mezi základní potraviny patří celozrnné obiloviny a zelenina, ve většině případů jsou jídla konzumována po tepelné úpravě a radí se každé sousto alespoň 50x kousat. Lokální zelenina vyjma brambor, rajčat, paprik a dalších lilkovitých druhů, by měla tvořit 20 – 30 % jídelníčku, 5 – 10 % tvoří luštěniny a potraviny ze sóji. 50 – 60 %, čili největší podíl, obsahují celozrnné obiloviny. Zařazeny jsou i mořské řasy a v omezeném počtu je povoleno konzumovat ryby a mořské plody, lokální ovoce a ořechy. Makrobiotici ze svého jídelníčku vylučují mléko a mléčné výrobky, drůbeží maso, vejce, cukr, bílou mouku a výrobky z ní, polotovary, maso, aromatické koření, bylinné čaje, tropické ovoce a o vocné džusy.

Princip tohoto stravování spočívá ve střídání dob, které je určeny pro konzumaci jídla a kdy člověk jídlo zcela vynechá (půstuje). Nejčastěji se vyskytuje ve frekvenci 12/12, 16/8, 18/6 a 20/4, kdy vždy první číslo značí dobu půstu.

Další způsob půstů je jeden den s úplným nebo s velmi malým příjmem kalorií (-75 %), který de střídá se dnem konzumace stravy dle libosti člověka. Praktikují se také půsty, kdy dva dny dochází k žádnému nebo malému (-75 %) příjmu energie a střídá se s pěti dny konzumace stravy dle libosti nebo podle momentální energetické potřeby.

Během půstu je dovoleno pít vodu, kávu a ostatní bezkalorické nápoje.

Myšlenka diety dle krevních skupin je založena spíše na teoriích, které se zpočátku jeví jako logické a na přáních než na medicínských důkazech. V současnosti neexistuje žádný důkaz, že by byl metabolismus člověka jakkoliv závislý na krevní skupině. Přestože mají nositelé některých krevních skupin zvýšenou pravděpodobnost vzniku některých chorob, není to tak absolutní, jako v pojetí autora této diety. Navíc vrozených dispozic, které souvisejí s chorobami, je mnohem více než podle tohoto konceptu. Autor diety, Dr. D’Adamo, přišel s myšlenkou, že každá krevní skupina reprezentuje genetické stopy našich předchůdců. Historickým vývojem jsou podle něj různé typy stravy pro jednotlivé krevní skupiny různě prospěšné.

Nízkosacharidové diety (Low carb diety)

Poslední desetiletí je, především ve sportovní výživě, charakteristické hledáním alternativních cest k dosažení optimálního tělesného složení, ideálně současně se zachováním či lépe zlepšením sportovního výkonu. Současné trendy ve sportovní výživě sahají stále častěji k minimalizaci sacharidové složky (i do 30 g denně) a naopak k maximalizaci složky tukové, při které není hlavním energetickým substrátem pro lidské tělo glukóza, ale ketolátky, vznikající právě při metabolismu tuků za podmínky dostatečného vyčerpání glykogenu. Cílem moderních nízkosacharidových diet je, ve srovnání se standardními, vysokosacharidovými dietami, rychlá optimalizace tělesného složení s výrazným úbytkem podkožního tuku při maximálním zachování svalové hmoty a sportovní výkonnosti.

Nízkosacharidové dietní režimy (NSDR) mají své limity v několika oblastech, které se o to více projevují při fyzickém výkonu, ať už aerobním či anaerobním. Prvním takovým limitem je bezpochyby rychlost dodání energie při výkonu – glukóza poměrně rychle poskytuje dostatečné množství energie na novotvorbu ATP a omezíme-li tento příjem na denní bázi, pak jsou o to rychleji spotřebovávány vlastní glykogenové zásoby ve svalech/ játrech. I z toho důvodu je snaha tyto glykogenové zásoby na jednu stranu maximalizovat, aby po čas výkonu vydržely co nejdéle anebo chránit, aby opět vydržely co nejdéle. Nízkosacharidové režimy tuto situaci řeší právě přes vysokotukovou dietu (více jak 70 % energie hrazeno tuky), která by měla šetřit svalový/ jaterní glykogen a obecně glykogenolýzu a využívá volné mastné kyseliny (VMK), které slouží primárně jako energetické palivo. Už z principu je jasné, že dříve nebo později dochází k postupnému vyčerpání zásobního glykogenu a tím ke snížení výkonnosti, která je nežádoucí. VMK nejsou schopny 100 % nahradit zásobní glykogen, a zvláště při krátkodobém anaerobním výkonu jsou VMK jako palivo absolutně nedostatečné.

Dalším rizikem je nevhodné uchopení a pochopení diety běžnou populací, která neřeší právě zdroje a kvalitu jednotlivých makroživin. Dieta s vysokým obsahem tuků obsahující sacharidy je obezitogenní i diabetogenní, zatímco strava s velmi vysokým obsahem tuků a bez sacharidů, takovéto riziko nemá, ale může vést k inzulínové rezistenci a vyššímu riziku kardiovaskulárních chorob. Toto zjištění může naznačovat, že diety s vysokým obsahem tuků by mohly snadno vést ke vzniku nezdravé stravy, pokud by byly kombinovány se sacharidy, což právě zdůrazňuje význam složení makronutrientů více než kalorický obsah ve stravě.

Nebezpečí alternativních stravovacích návyků nemusí být v prvopočátcích nijak zřejmé a negativa přichází až postupně a v dlouhodobém horizontu. Mezi nejčastější negativa lze zařadit:

Naproti tomu lze i u alternativních způsobů stravování najít např. tyto pozitiva: