Na sumerských tabulkách z doby 3. tisíciletí před naším letopočtem se objevuje zmínka o máku. Již v této době znali lidé účinky této rostliny a šťávu z nezralých makovic používali jako opiát. Podobně v egyptských hieroglyfech nalezneme zmínku o opiu, jako o analgetiku se sklidňujícím účinkem.

Za další doklad o užívání drog lze považovat výjev na čínské rytině z 3. století před naším letopočtem, kde je zachycena postava císaře Šen-nunga žvýkajícího listy rostliny chvojníku obecného (ephedra vulgaris), která obsahuje efedrin. Tato látka zvyšuje ostražitost, bdělost a oddaluje únavu, což jsou účinky, které člověk tehdy hledal.

V oblasti Peru a Kolumbie zase indiáni přežvykovali listy rostliny kokainovníku pravého (erythroxylum coca). Účinná látka z této rostliny jim umožňovala překonávat velké vzdálenosti bez pocitu únavy a pomáhala při přípravě a boji s nepřítelem. Původní obyvatelé střední a jižní Ameriky používali i další omamné rostliny, jako je šťáva z kaktusů zelenošedé barvy s názvem peyote (lophophora wiliamsii), a také listy rostliny katy jedlé (catha edulis), která se rozšířila i mimo původní oblasti také na Arabský poloostrov a do Afriky. Obě tyto rostliny mají halucinogenní účinky. Při jejich požití se ztrácí pocit hladu a dostavují se příjemné vidiny. Po jejich konzumaci tak dokázali indiáni při různých rituálních slavnostech protančit celou noc, aby potom ráno propadali pocitu zoufalství, naříkali a hořce plakali, zkrátka měli „kocovinu“.

Indiáni z Incké říše, ale i z Ekvádoru a dalších zemí této oblasti, zase znali účinky hořce (cashp china –yogo), který používali při dlouhých a namáhavých bězích v členitém terénu, kdy bylo třeba překonávat pocity únavy, hlad ale i žízeň.

Indie, částečně Čína, a také další oblasti Asie byly už v dávných dobách proslulé produkcí konopí (cannabis sativa). Některé náboženské řády a jednotlivci z těchto oblastí si pochvalovali vlastnosti této rostliny hlavně při různých meditacích, kdy se dostávali prostřednictvím této drogy mimo reálný svět. Z těchto původních oblastí se později rozšířilo pěstování konopí do celé Evropy.

V dávných dobách se používaly i další drogy jako je durman obecný (darura stamarium), který lidé užívali pro jeho psychotropní účinky.

V Řecku se podával poutníkům odvar zvaný kykeón, který se připravoval z obilí napadeného námelem a z máty peprné. Námel obsahuje amid kyseliny lysergové, která má halucinogenní účinky.

V dávných dobách, i ve středověku, se k obřadům a k přípravě na lov a boj se užívaly i další rostliny jako je rulík zlomocný (atropa bella-donna – krásná paní), mandragora lékařská (mandragora officinarum), a také halucinogenní houby lysohlávky (psilocybe arcana). Lidé ve středověku užívali též odvary z muchomůrky červené (amanita muscaria).

Uvedené rostliny a houby obsahují entheogen, což je přírodní psychoaktivní a halucinogenní látka, která byla využívána všemi kulturami při různých rituálních tancích, a také při šamanských obřadech a seancích. Tyto halucinogenní odvary se pily i ve formě různých míchaných nápojů. Při jejich konzumaci se lidé dostávali do stavů, kdy bezděčně komunikovali s vyššími silami, a tak se u nich „probouzel vnitřní bůh“. Původní obyvatelé některých oblastí Amazonie je užívají dodnes.

Za další důkaz konzumace drog v dávných dobách lze považovat i vyjádření řeckého lékaře Pedaniuse, který ve svém pojednání uvedl, že opium zbavuje bolesti, mírní kašel, brzdí průjem a odstraňuje nespavost, a proto jej předepisoval svým pacientům. Také známý arabský lékař Avicenna používal opium při léčbě svých pacientů.

Na území Evropy se již ve středověku tradičně konzumovaly také různé alkoholické nápoje, a to jak pivo, tak víno a medovina.

Za kolébku výroby a pití alkoholu je všeobecně považována oblast středomoří a Mezopotámie, kde se pěstovaly, a to již dávno před naším letopočtem, různé odrůdy vína s vysokou cukernatostí, která je důležitá pro kvasné procesy a proměny cukru na alkohol.

Dalším zdrojem alkoholu bylo ve středověku pivo. Různými výnosy panovníků, ale i městských rad, byla udělována práva várečná k jeho výrobě. Tím se rozšířilo pití alkoholu i do severnějších oblastí, které nebyly třeba vhodné k pěstování vinné révy. Tento jev způsobil, že někteří jedinci, a to nejenom z vládnoucích vrstev, již ve středověku, podlehli obžerství a v nezřízené míře pili alkohol.

Díky zámořským objevům se Evropané i jiné národy seznámili s rostlinami a látkami, které do té doby vůbec neznali.

Nejdříve zámořští objevitelé zkoušeli sami na sobě účinky různých rostlin, které získali od domorodých kmenů. Později tyto rostliny přiváželi loděmi do Evropy jednak pro svoji potřebu, ale i k dalšímu prodeji, a tím se „zasloužili“ o jejich rozšíření do jiných oblastí světa.

V 18. a v 19. století bylo mnoho lokálních válek a proběhla také průmyslová revoluce, která kladla na tehdejší obyvatele stále větší a větší pracovní nároky. To byl také jeden z důvodů, proč se začal používat morfin a jiné drogy na tlumení bolesti při různých zraněních, ale zároveň došlo k jejich zneužívání pro zlepšení pracovní výkonnosti.

V průběhu Napoleonova tažení Evropou v 19. století se zvyšovala konzumace drog, hlavně hašiše, který byl mezi válčícími stranami velice oblíben. V oblastech bojů se současně šířily drogy i mezi místní obyvatelstvo. Není proto divu, že někteří vojáci užívali později drogy v civilním životě a své závislosti se nikdy nezbavili.

Ve světě tehdy pronikly experimenty s účinky hašiše i mezi umělce. V Paříži dokonce vznikl „hašišový klub“. Členem této skupiny se stal třeba „prokletý básník“ Charles Baudelaire.

V 19. a na přelomu 20. století dochází k objevu aktivních složek (respektive čistých účinných látek) různých rostlin, a tak se stávají některé drogy prostřednictvím úpravy v laboratořích mnohonásobně koncentrovanější, a tím i účinnější, ale zároveň nebezpečnější. Tehdejší badatelé již dovedli získat z přírodních drog tyto účinné látky. Zde uvádíme přehled objevení některých drog:

1806 – morfin

1832 – kodein

1833 – atropin

1841 – kofein

1860 – kokain

1883 – heroin

1896 – meskalin

1903 - barbiturát

Jako anestetika se v lékařství mj. používaly např. éter, chloroform a také oxid dusný (známý též pod názvem rajský plyn).

Po první světové válce nabýval na oblibě kokain. Do zkoumání účinku kokainu na lidský organizmus se pustil i Sigmund Freud, zakladatel psychoanalýzy, a také lékař narozený v Příboru na Moravě. Sám tuto látku konzumoval po více než deset let a stal se na ní dočasně závislý.

Je všeobecně známo, že v průběhu většiny válečných konfliktů docházelo mezi vojáky ke zvýšené konzumaci alkoholu, tabákových výrobků i drog. Na bojových liniích se vojáci snažili s pomocí těchto látek lépe překonávat útrapy. Jako příklad uvedeme první světovou válku, kdy se propagoval mimo jiné kokain.

Je důležité si uvědomit, že si lidé v té době ani neuvědomovali nebezpečí vytvoření drogové závislosti na této látce, kterou v dané době konzumovali bez obav na poškození svého zdraví.

[11]

Během 1. a 2. světové války byl zraněným vojákům na utlumení bolesti podáván morfin.[11] Morfin byl částečně nahrazen heroinem, který měl mnohonásobně vyšší účinky, a proto byl nebezpečnější.

Po objevení další drogy – barbiturátů, se přišlo až později na to, že jejich konzumace je velice návyková. Nebylo proto žádným překvapením, že se dle očekávání dostavily i první sebevraždy lidí závislých na těchto látkách. Sami objevitelé barbiturátu – Veronalu, zemřeli po několikaleté závislosti na této droze, protože se předávkovali svým vlastním objevem.

V souvislosti s šířením drog a jejich negativním dopadem na celou společnost se začaly objevovat snahy o omezení jejich zneužívání. Významné jsou v této souvislosti zejména Ženevské konference (z let 1925, 1931 a 1936), ke kterým se tehdejší Československo postupně připojilo. Jejich cílem bylo omezení distribuce drog v celém regionu Evropy.

O něco později, za druhé světové války, můžeme uvést dva příklady zneužívání drog – benzedrinu a pervitinu.

Je známo, že byl benzedrin rozšířen i mezi anglickými letci za druhé světové války a některé dobové prameny dokonce uvádějí, že: „Benzedrin vyhrál leteckou bitvu o Anglii“[10]. Jeho spotřeba tehdy dosáhla několika miliónů tablet.

Obdobná situace panovala i na druhé straně bojiště. Různé drogy byly rozšířené také mezi německými vojáky a dokonce i jejich vůdce Adolf Hitler byl závislý na pervitinu a také anabolikách, které hojně konzumoval až do své smrti v roce 1945.

Dalším, doslova hrůzným experimentátorem s drogami během druhé světové války byl neblaze proslulý nacistický „doktor smrt“ Josef Mengele, který testoval na vězních koncentračních táborů různé otravné plyny, ale také látky, mezi nimiž byly i steroidy. Později využíval různé dávky anabolik pro rychlejší rekonvalescenci zraněných německých vojáků, aby se mohli co nejdříve vrátit do bojů. Také přímo na frontě brali němečtí vojáci anabolika pro zvýšení síly a agresivity.

K opětovnému rychlému šíření počtu narkomanů dochází po druhé světové válce.[11]. Nejčastěji zneužívanými látkami jsou amfetamin, heroin, kokain a hašiš. Do obchodu s drogami se více zapojují již organizované zločinecké skupiny. Současně roste počet uživatelů účinnějších drog. Později se objevují mezi narkomany syntetické drogy a část z nich se začíná užívat i intravenózně, tj. nitrožilně.