Fotografická technika I

4.3

Přichází kinofilm a zrcadlovka

První fotoaparáty na kinofilm, tedy nejčastěji používaný fotografický film v dějinách o šířce 35 mm, spatřily světlo světa ještě před první světovou válkou. Jejich výrobcem byla společnost Leica. Pro své malé rozměry se tyto přístroje staly skvělým nástrojem v rukou novinářů a fotoreportérů.

Zajímavost

Systém za všechny peníze

"Konečně!" Ve třicátých letech přišla Leica s přelomovým řešením, které používají v podstatě všechny profesionální fotoaparáty dodnes. Začala vyrábět systémové fotoaparáty. Co to však znamená?

Systémový přístroj je takový, u kterého můžeme k jednomu tělu připojovat různé příslušenství (nejčastěji objektivy či fotografické blesky, ale i další typy příslušenství). Fotografové si díky tomu mohli pořizovat vybavení přesně podle svých potřeb a hlavně měnit vlastnosti svého fotoaparátu přímo při práci v závislosti na dané situaci.

Obr. 28. Jeden z prvních kinofilmových fotoaparátů, Leica 1 z roku 1927.

Poznámka

Nejen pudřenka má zrcátko

Naprostá většina systémových fotoaparátů patří mezi zrcadlovky. Zrcátko uvnitř jejich těla odráží obraz z objektivu tak, aby byl vidět buď na matnici, nebo v hledáčku přístroje. Na principu zrcadlovky funguje i mnoho dnešních digitálních přístrojů.

S příchodem digitální technologie a možnosti promítat obraz ze snímače přímo na zadní displej či do elektronického hledáčku se začal prosazovat také koncept systémového kompaktu neboli bezzrcadlovky.

Jedno oko nebo radši dvě?

Zrcadlovky se rozdělují na dvouoké (TLR, twin-lens reflex camera) a jednooké (SLR, single-lens reflex camera). Ve vývoji fotoaparátů se prosadily ty jednooké. Má to jednoduchý důvod:

Dvouoké zrcadlovky mají dva objektivy umístěné nad sebou. Horní slouží pouze pro kompozici obrazu, který nehybné zrcátko promítá na matnici na horní straně přístroje. Spodní objektiv pak slouží k expozici založeného filmu. Toto řešení má však dvě zásadní nevýhody.

Nevýhody

Bylo by poměrně nepraktické konstruovat dvouokou zrcadlovku jako systémový fotoaparát. Pokaždé, když by fotograf vyměnil objektiv určený k expozici filmu, musel by zároveň vyměnit i horní kompoziční objektiv, aby obraz na matnici odpovídal situaci promítané na film.

Nevýhody

Problém zvaný paralaxa

"Fotografujeme-li celou postavu, neměla by mít uříznuté nožičky." I takto základní fotografická poučka se s dvouokou zrcadlovkou splňuje poměrně obtížně. Protože je horní kompoziční objektiv vůči tomu expozičnímu posunutý vzhůru, nezobrazuje přesně situaci, která se objeví na filmu. Tomuto jevu se říká paralaxa a znemožňuje přesné komponování fotografie. Fotograf s tím tedy musel neustále počítat.

Obr. 29. Dvouoká zrcadlovka Flexaret (fotografováno v centru Foto Škoda).

Méně je někdy více

U jednooké zrcadlovky fotograf vidí přesně, co se objeví na filmu (nebo digitálním čipu), protože sleduje scénu stejným objektivem, kterým se exponuje. Umožňuje to systém pohyblivého zrcátka a optického hranolu uvnitř přístroje. Protože na principu jednooké zrcadlovky pracují i dnešní digitální aparáty, podíváme se do jejích útrob v následující kapitole.

Obr. 30. Amatérská kinofilmová jednooká zrcadlovka Praktica MTL-3 vyráběná v osmdesátých letech v bývalé NDR (fotografováno v centru Foto Škoda).

31. Profesionální kinofilmová jednooká zrcadlovka Nikon F801 se stavovým displejem, možností autofokusu či sériového snímání používaná počátkem devadesátých let 20. století.

Obr. 31. Profesionální kinofilmová jednooká zrcadlovka Nikon F801 se stavovým displejem, možností autofokusu či sériového snímání používaná počátkem devadesátých let 20. století.

Zajímavost

Zrcadlovky nefotí pouze na kinofilm. Pro potřeby získání fotografií s velkým rozlišením existovaly (a existují) i takzvané středoformáfové zrcadlovky používající film o velikosti políčka 6 x 6 cm nebo i větší. V současné době existují podobně konstruované středoformátové digitální přístroje.

Poznámka

Vynález jednooké systémové zrcadlovky byl asi nejdůležitějším krokem ve vývoji fotoaparátu jako takového. Během následujících let získaly přístroje motorový posun filmu a s ním sériové snímání, vestavěný expozimetr, možnosti autofokusu díky ostřicím motorkům nebo stavové displeje a další elektronické funkce. V digitální éře se místo filmu objevil čip citlivý na světlo a s možností elektronického promítání obrazu na displej přestal být dokonce nezbytný i princip zrcadlovky jako takový. Zatím posledním vývojovým krokem je přesun fotografických funkcí do mobilních telefonů, akčních či panoramatických kamer, dronů či dalších přístrojů.

Typy fotoaparátů – stručné shrnutí:

Deskový – jako fotocitlivá vrstva slouží deska potřená citlivou látkou, kterou je třeba po každé expozici vyměňovat. Může být i sklopný, vybavený měchem.

Raný filmový (typu box-camera) – pracuje na stejném principu jako deskový, pouze citlivou vrstvou je zde film. Objektiv má často podobu jediné pevně zaostřené meniskové čočky.

Okamžitý – k exponování i vyvolání filmu dochází přímo uvnitř fotoaparátu (Polaroid).

Dvouoká zrcadlovka – ke komponování obrazu používá jiný objektiv než k expozici filmu. Obraz na matnici přenáší pevně postavené zrcátko.

Jednooká zrcadlovka – ke kompozici obrazu slouží stejný objektiv jako k expozici, obraz do hledáčku přenáší soustava pohyblivého zrcátka a optického hranolu. Nejrozšířenější typ systémového fotoaparátu. Může být filmová i digitální a snímky pořizuje na film či čip různých velikostí podle typu.

Kompaktní fotoaparát – nemá možnost výměny objektivů, někdy lze připojit externí blesk. Může být filmový i digitální. Nemá mechanismus zrcátka, ke komponování obrazu slouží průhledový hledáček (u filmového) nebo displej, případně elektronický hledáček (u digitálního).

Systémový kompakt (bezzrcadlovka) – digitální přístroj, který pracuje obdobně jako jednooká zrcadlovka. Místo využití zrcátka a hranolu je však obraz ze snímače elektronicky zobrazovaný na displej či do elektronického hledáčku.

Video 3. Vývoj fotoaparátu.