Při řešení elektrických obvodů se často setkáváme s obvodovými prvky, které se zapojují do vnějších obvodů několika svorkami. Podle našich dřívějších úvah můžeme vyjádřit každý libovolně složitý obvodový prvek vhodným seskupením základních pasivních a aktivních prvků tj. rezistorů, induktorů (i vázaných), kapacitorů a zdrojů napětí a proudu nezávislých a řízených. Proto můžeme při řešení obvodů s takovými prvky postupovat tak, že je vyjádříme příslušným náhradním zapojením z dvojpólových prvků a pak použijeme některé obecné metody analýzy.

V řadě případů je ale takový postup zbytečně složitý. Proudy a napětí náhradních dvojpólů, které přímo nesouvisejí s vnějšími obvody, nás většinou nezajímají. Uzly a větve, které tyto prvky tvoří, ve skutečnosti často ani neexistují nebo jsou nepřístupné. Na jejich uspořádání můžeme pak usuzovat jen na základě měření vlastností vícepólového prvku z hlediska jeho vnějších svorek, jimiž se zapojuje do obvodů. Bez ohledu na vnitřní strukturu náhradního zapojení se dají vlastnosti vícepólového prvku plně vyjádřit vztahy mezi napětími a proudy jeho vnějších svorek. Počet parametrů, které se v těchto vztazích vyskytují, je obecně menší, než je počet náhradních dvojpólových prvků. Využijeme-li této skutečnosti, můžeme najít postupy řešení, které jsou jednodušší nežli ty, na něž vedou obecné metody analýzy.