Pro vedení vvn a zvn se využívají většinou lana AlFe upevněná na stožárech. O těchto lanech i o dalších vodičích pro venkovní vedení pojednává kap. 6.4. Pro nejvyšší hladiny napětí se často používají tzv. svazkové vodiče, které podrobněji opět rozebírá kap. 6.4.

Kabely pro vvn a zvn jsou konstruovány podobně jako pro vn, viz kap. 4.4.1. Jádro je slaněné z hliníku nebo mědi s průřezem až do 2 500 mm², izolace zesíťovaný polyetylen, vnější izolace polyetylen retardovaný proti šíření ohně. Opět se používají polovodivé vrstvy uvnitř kabelu k řízení potenciálu. Tyto kabely mívají stínění z mědi či olova, případně i pancíř. Kabely pro 110 kV jsou na obr. 42. Kabel vlevo má provedeno jádro a stínění z mědi, vpravo je s hliníkovým jádrem bez stínění.

Kabelové vedení vvn se realizuje většinou v hustě osídlených oblastech, kde by venkovní vedení překáželo. Kabely se vedou v zemi, nebo kabelových kanálech.

Kabelové vedení zvn se zatím celosvětově provádí velmi zřídka. Výjimečně se používá tam, kde není stavba nadzemního vedení proveditelná z technických či prostorových důvodů, např. u propojovacích (okružních) vedení zvn v husté městské zástavbě. Kabely zvn jsou v těchto případech uloženy ve speciálních kolektorech a jejich délka je pouze řádově v jednotkách kilometrů. Zvláštním případem jsou podmořské kabely stejnosměrné, o kterých pojednává kap. 2.2.4.

Při použití kabelů vvn a zvn je nutné respektovat též Energetický zákon (Zákon č. 458/2000 Sb.), který udává ochranná pásma kolem vedení pro jednotlivé napěťové hladiny a zakazuje zpětné vysazování trvalých porostů v trase a ochranných pásmech podzemního vedení.

K nevýhodám kabelového vedení vvn a zvn patří i jeho cena, která se pohybuje v deseti- až dvacetinásobcích ceny venkovního vedení.