Zrak je významným smyslem sloužícím k zachycení a zpracování vizuálních podnětů. Zrakové receptory jsou citlivé na elektromagnetické vlnění a jsou uloženy v orgánu, který se nazývá oko.

Zrakový orgán se nazývá oko (oculus). Oko se skládá z oční koule a přídatných orgánů oka.

Oční koule je uložena v části lebky, která se nazývá orbita. Orbitu vystýlají tukové polštáře, které chrání oční kouli před poškozením. Oční kouli tvoří tři základní vrstvy – fibrózní, cévnatá a nervová. Uvnitř oční koule se nacházejí dutiny vyplněné tekutinami – komorová voda a sklivec.

Vnější pevnou fibrózní vrstvu tvoří bělima (sclera) a průhledná rohovka (cornea). Tato vrstva je tvořena uspořádanými kolagenními vlákny a má význam pro udržení tvaru oka, cornea umožňuje prostup světla do vnitřních částí oka.

Střední cévnatá vrstva (uvea) se skládá ze tří částí – cévnatka (choroidea), duhovka (iris) a řasnaté těleso (corpus ciliare). Cévnatka se nachází mezi bělimou a sítnicí, je tvořena zejména pigmentem a krevními cévami, které slouží k výživě sítnice. U většiny zvířat s výjimkou prasete tvoří cévnatka na zadní straně oka vrstvu, která se nazývá tapetum lucidum. Tato vrstva umožňuje lepší vidění za šera tím, že odráží světlo z fotoreceptorů zpět na sítnici, čímž umožňuje jejich další stimulaci.

Na přední straně oční koule je cévnatka modifikována v duhovku a řasnaté těleso. Duhovka je pigmentovaná hladkosvalová membrána, která umožňuje regulovat množství světla dopadajícího na sítnici. Uvnitř duhovky je otvor, který se nazývá zornice (pupila), která se rozšiřuje a zužuje v závislosti na množství dopadajícího světla. Za duhovkou se nachází řasnaté těleso, jehož podkladem jsou jemná vlákna z hladké svaloviny. Na řasnatém tělese je pomocí závěsných (zonulárních) vláken zavěšena čočka. Čočka je bikonvexní průhledný disk, který má na povrchu pouzdro z elastických vláken. Kontrakcí hladké svaloviny řasnatého tělesa dochází ke změně tvaru (akomodaci) čočky, což umožňuje vidění na dálku a na blízkou vzdálenost.

Vnitřní nervová vrstva se nazývá sítnice (retina). Na sítnici se nacházejí dva typy fotoreceptorů – tyčinky a čípky. Tyčinky jsou citlivé na nižší světelnou intenzitu a umožňují černobílé vidění, zatímco čípky jsou stimulovány silným světelným zářením a umožňují barevné vidění. Nervová vlákna tyčinek a čípků se spojují ve zrakový nerv.

Na přední straně oční koule se nacházejí dva prostory vyplněné tekutinou, které se nazývají oční komory. Přední oční komora se nachází mezi rohovkou a duhovkou, zadní oční komora mezi duhovkou a čočkou. Obě oční komory jsou vyplněny komorovou vodou (humor aquosus), která je tvořena řasnatým tělesem. Prostor mezi čočkou a sítnicí je vyplněn želatinózní tekutinou, která se nazývá sklivec (corpus vitreum).

Mezi přídatné orgány oka řadíme oční víčka, spojivku, slznou žlázu, okohybné svaly a zrakový nerv.

Spojivka je tenká slizniční blána obalující oční kouli (tunica conjunctiva bulbi) a vystýlající vnitřní stranu víček (tunica conjunctiva palpebrarum). Prostor mezi spojivkou bulbu a víček se nazývá spojivkový vak. Spojivka je neustále zvlhčována slzami, je lesklá a růžová.

Oční víčka jsou výběžky kůže, z jejichž vnitřní strany se nachází spojivka. Na každém oku se nachází horní a dolní víčko, které se spojují v laterálním a mediálním očním koutku. Z okrajů očních víček vyrůstají modifikované chlupy (řasy – cilie). Na vnitřní ploše víčka pod spojivkou se nachází Meibomovy žlázy, které produkují hustý sekret chránící povrch oční koule a zabraňující vytékání slz. Zvířata mají ještě třetí víčko (palpebra tertia, membrana nictitans). Jedná se o chrupavčitou ploténku potaženou spojivkou. Na vnitřní ploše třetího víčka se nacházejí uzlíky lymfatické tkáně. Pohyb očních víček zajišťují svaly očních víček, pohyb třetího víčka je pouze pasivní.

Slzná žláza je modifikovaná kožní žláza, která se nachází na dorsolaterální ploše oční koule pod horním víčkem. Slzy zvlhčují a chrání rohovku před vysycháním. Slzy odtékají otvorem v mediálním očním koutku slzným kanálkem (ductus nasolacrimalis) do nosní dutiny.

Okohybné svaly odstupují na kostech orbity a upínají se na bělimu. Jsou odpovědné za pohyb oční koule a inervovány třetím, čtvrtým a šestým hlavovým nervem.

Funkcí oka je přivést světelné paprsky na sítnici a vytvořit obraz pozorovaného objektu. Paprsek světla nejprve prostupuje rohovkou, která jej do jisté míry směruje na sítnici. Světlo dále prostupuje zornicí. Množství světla prostupujícího zornicí ovlivňují svaly duhovky, které jsou inervovány autonomním nervovým systémem. Tato regulace množství světla se nazývá pupilární reflex. Světlo poté prostupuje čočkou, jejíž funkcí je zaostřit obraz na sítnici pomocí akomodace. V případě pozorování blízkých objektů se dopadající světlo rozptyluje, svaly řasnatého tělesa se kontrahují a dochází k uvolnění vláken závěsného aparátu čočky. Tím čočka získává svůj přirozenější kulatější tvar, který umožní zaostření blízkého objektu na sítnici. Světlo ze vzdálených objektů přichází k oku v podstatě paralelně. Svaly řasnatého tělesa jsou uvolněny, čímž dochází k natažení závěsných vláken čočky, která se protahuje a oplošťuje, což umožní zaostření vzdáleného objektu na sítnici.

Světlo dále prostupuje několika vrstvami buněk sítnice, kde dochází k podráždění fotoreceptorů – tyčinek a čípků. Nervová vlákna se spojují ve zrakový nerv, který přivádí informace do zrakové oblasti mozkové kůry. Obraz na sítnici vzniká obráceně, v mozku pak dochází k jeho zpracování tak, že jej vnímáme správně. Některé paprsky světla jsou odraženy zpět na sítnici pomocí tapetum lucidum, což umožňuje lepší vidění při nižší světlené intenzitě. Vzhledem k relativně nízkému poměru čípků a tyčinek vidí zvířata barvy méně ostře, než je tomu u lidí. Další rozdíl ve vnímání výsledného obrazu vzniká v důsledku položení očí. Hospodářská zvířata mají oči uloženy po stranách hlavy, v důsledku toho mají pouze úzkou oblast zorného pole umožňující binokulární vidění a tedy vytvoření 3D obrazu. Většina zorného pole je monokulární a umožňuje vytvoření 2D obrazu. Důvodem je, že předci hospodářských zvířat jsou ve volné přírodě kořistí. Jejich způsob vidění jim umožnuje spatřit predátora, a ačkoliv nejsou schopni přesně zaměřit jeho pozici, jsou schopni rychle zareagovat útěkem.