Trávicí soustava začíná ústní dutinou, potrava dále postupuje přes nosohltan do jícnu, žaludku a střev. Na trávení se významně podílejí přídatné žlázy trávicí soustavy – slinné žlázy, játra a slinivka břišní.

Dutina ústní je rostrálně ohraničena pysky, laterálně tvářemi, dorsálně tvrdým a měkkým patrem a ventrálně měkkými tkáněmi mezisaničí. Uvnitř dutiny ústní se nacházejí zuby a jazyk. Do dutiny ústní ústí slinné žlázy. Dutinu ústní lze rozdělit na předsíňovou část (vestibulum oris) a vlastní dutinu ústní (cavum oris proprium). Ústní předsíň je od vlastní ústní dutiny oddělena zubním obloukem.

Zuby jsou ukotveny v zubních lůžkách (alveolech) horní a dolní čelisti pomocí vláken závěsného aparátu zubu. Zuby jsou obklopeny modifikovanou sliznicí, která se nazývá dáseň (gingiva). Část zubu nad gingivou se nazývá korunka (corona dentis), v dásni se nachází zubní krček (collum dentis) a v oblasti zubních alveol se nachází kořen zubu (radix dentis). U mláďat se vyskytují takzvané mléčné zuby (dentes decidui), které jsou později nahrazeny zuby trvalými (dentes permanentes).

Na povrchu zubu je velmi tvrdá a odolná sklovina (enamelum). Pod sklovinou se nachází zubovina (dentin). Uvnitř zubu se nachází dřeňová dutina (cavum dentis), vyplněná zubní dření (pulpa dentis), která obsahuje cévní zásobení a inervaci. Na povrchu zubních kořenů se nachází zubní cement.

Zuby můžeme rozdělit podle stavby na brachyodontní a hypsodontní.

Brachyodontní zuby se vyskytují u masožravců a prasete (s výjimkou špičáků). U přežvýkavců jsou brachyodontní řezáky. Mají relativně malé korunky a poměrně velké kořeny a je pro ně typické, že po dosažení své velikosti dále nerostou.

Hypsodontní zuby jsou typické pro koně, přežvýkavce (kromě řezáků), špičáky kanců, hlodavce a zajícovce. Hypsodontní zuby rostou po většinu života zvířete, protože mají pod dásní značně velkou rezervní část korunky, která se postupně vysunuje. Na povrchu hypsodontních zubů se nad sklovinou nachází tenká vrstva cementu.

Zuby hospodářských zvířat jsou heterodontní, což znamená, že se jednotlivé typy liší svým tvarem. Rozeznáváme čtyři typy zubů – řezáky (dentes incisivi), špičáky (dentes canini), třenové zuby (dentes premolares) a stoličky (dentes molares). U některých druhů zvířat mohou některé zuby chybět. Například přežvýkavci mají horní řezáky nahrazeny skusnou deskou, u koní obvykle chybí první třenový zub. U přežvýkavců a koní se mezi špičáky a premoláry nachází mezera (diastema).

Počty jednotlivých typů zubů se vyjadřují pomocí zubního vzorce, který je charakteristický pro daný druh zvířete. Typ zubu se označuje pomocí zkratek: I – řezáky, C – špičáky, P – třenové zuby (premoláry), M – stoličky (moláry). Zubní vzorce hospodářských zvířat jsou uvedeny v tabulce 3.

Jazyk je uložen na ventrální straně dutiny ústní. Podkladem jazyka jsou příčně pruhované svaly, které umožňují značnou pohyblivost. Povrch jazyka je pokryt vrstevnatým dlaždicovým epitelem. Distální volný konec jazyka se nazývá hrot (apex linguae), dále rozeznáváme tělo jazyka (corpus linguae) a kořen jazyka (radix linguae). U přežvýkavců se na jazyku nachází jazykový val (torus linguae). V oblasti kořene se jazyk upíná na jazylku a dolní čelist. Na povrchu jazyka se nachází výběžky, které se nazývají papily. Papily mohou mít mechanickou funkci – posouvání sousta směrem k hltanu - a zejména senzorickou funkci, která je soustředěna do chuťových pohárků a zprostředkovává zvířeti chuťové vjemy. Na povrchu jazyka se také nacházejí receptory pro teplotu, tlak a bolest.

Hltan je místo, kde dochází ke křížení cest dýchací a trávicí soustavy. Podkladem hltanu je svalovina, která umožňuje pasáž sousta do jícnu. Aby nedošlo k vdechnutí sousta, dochází při polknutí k uzávěru hrtanové příklopky (epiglottis). Hltan je spojen se středoušní dutinou pomocí Eustachovy trubice, která slouží k vyrovnávání tlaku. V oblasti vstupu do hltanu se nacházejí shluky lymfatické tkáně, které se nazývají mandle (tonsily).

Jícen je svalová trubice, která spojuje hltan se žaludkem. Nachází se dorzálně nad průdušnicí, v průběhu krku se dostává na její levou stranu. Dále postupuje mediastinem hrudní dutiny, dorsálně nad srdeční bází mezi plícemi, prochází bránicí a vstupuje do žaludku. Jícen vystýlá sliznice tvořená vrstevnatým dlaždicovým epitelem, která je složena v záhyby, které umožňují roztažení jícnu při průchodu sousta. Pod sliznicí se nachází vrstva podslizničního vaziva, pod kterou jsou uloženy dvě vrstvy svaloviny. Vnitřní vrstva je tvořena cirkulární svalovinou, vnější podélnou svalovinou. Při vstupu jícnu do žaludku dochází k zesílení jícnu, které se nazývá jícnový svěrač (sphincter cardiae). Jícnový svěrač zabraňuje zpětnému vtékání žaludečního obsahu do jícnu. U koně je svalový svěrač velmi silný, což prakticky znemožňuje zvracení.

Žaludek je vakovitý orgán, který se nachází mezi jícnem a žaludkem. Ve tvaru a stavbě žaludku jsou významné mezidruhové rozdíly. Zvířata můžeme rozdělit na monogastrická (s jednokomorovým žaludkem) a polygastrická (s vícekomorovým žaludkem). Jednokomorový žaludek leží v intrathorakální části břišní dutiny (hypogastrium). Kraniálně přiléhá na játra (facies parietalis) a kaudálně (facies visceralis) na něj přiléhají orgány dutiny břišní, zejména střeva, levá ledvina, pankreas a omentum. Na levé straně se nachází místo vstupu jícnu do žaludku, které se nazývá česlo (cardia), dále popisujeme vyklenutí žaludku (fundus), tělo žaludku (corpus) a vrátník (pylorus), ze kterého vystupuje tenké střevo. U prasete se fundus vychlipuje v diverticulum, u koně tvoří velký slepý vak (saccus caecus). Na žaludku popisujeme dvojí zakřivení: malé zakřivení (curvatura minor) a velké zakřivení (curvatura major). Žaludek je zavěšen na duplikatuře pobřišnice, která se nazývá opona (omentum). Část omenta spojuje žaludek se slezinou a nazývá se gastrolienální vaz. Žaludeční stěna je tvořena podobně jako stěna jícnu a střeva. Povrch žaludku pokrývá viscerální list pobřišnice, pod kterým je uložena vrstva svaloviny složená ze tří vrstev. Pod svalovinou se nachází submukosa a sliznice. V submukóze se nacházejí četná elastická vlákna, která umožňují složení sliznice v záhyby, pokud je žaludek prázdný.

Žaludek je vystlán různými typy sliznice. Rozlišujeme sliznici žláznatou a bezžláznatou. Zatímco u šelem se sliznice bez žláz prakticky nevyskytuje, u prasete a koně je velká část sliznice bezžláznatá. Proto se žaludek šelem označuje jako jednokomorový jednoduchý, zatímco žaludek prasete a koně jednokomorový složitý. V žaludku se nacházejí tři typy žláz – žlázy česla (glandulae cardiacae), žlázy vrátníku (glandulae pyloricae) a vlastní žlázy žaludku (gandulae gastricae propriae). Žaludek je inervován vegetativními vlákny sympatiku a parasympatiku.

Přežvýkavci mají vícekomorový žaludek, který je složen ze tří předžaludků (bachor, čepec a kniha) a vlastního žaludku, který se nazývá slez. Předžaludky jsou vystlány vrstevnatým dlaždicovým epitelem bez žláz, ve slezu se nachází žláznatá sliznice.

Bachor je největší z předžaludků, zaujímá téměř celou levou polovinu dutiny břišní, naplněný dosahuje od bránice až k pánvi. U dospělého skotu může jeho objem dosahovat až 100 l. Je rozdělen zevními rýhami, kterým odpovídají vnitřní svalové pilíře, na dorzální, ventrální a dva kaudální slepé vaky. V kraniální části dorzálního bachorového vaku leží bachorová předsíň (atrium ruminis), do které ústí jícen v místě, které se nazývá česlo (cardia). Na sliznici bachoru se nacházejí bachorové papily, které zvětšují plochu umožňující vstřebávání živin.

Čepec je uložen kraniálně před bachorem v jeho mediánní rovině, naléhá na bránici. Mezi bachorem a čepcem se nachází čepcobachorový splav (ostium ruminoreticulare), který umožňuje snadnou pasáž zažitiny z bachoru do čepce a zpět. Díky funkčnímu propojení čepce a bachoru se někdy nazývají společně ruminoreticulum. Na sliznici čepce se nacházejí čepcové hřebeny (cristae reticuli), které ohraničují útvary připomínající včelí plásty (cellulae reticuli). Čepcem prochází čepcový žlab (sulcus reticuli), který spojuje jícen s knihou, význam má zejména u mláďat, kde zabraňuje vtékání mléka do bachoru a čepce. Čepec je spojen s knihou čepcoknihovým otvorem (ostium reticuloomasicum).

Kniha je orgán kulovitého tvaru, nachází se na pravé straně dutiny břišní. Uvnitř knihy je sliznice zřasena v listy (laminae omasi), na kterých se nacházejí malé papily. Kniha je spojena se slezem knihoslezovým otvorem. Knihou vede knihový žlab (sulcus omasi), který navazuje na čepcový žlab a umožňuje tekuté zažitině postup rovnou do slezu.

Slez je vlastní žaludek, vystlaný žláznatou sliznicí. Nachází se na pravé straně dutiny břišní, naléhá na ventrální břišní stěnu. Na dorsální plochu slezu nasedá kniha. Slez se na levé straně vyklenuje ve fundus, dále se skládá z těla slezu (corpus abomasi) a pyloru, ze kterého vystupuje tenké střevo. Sliznice slezu je zřasena v duplikatury, které se nazývají spirální řasy (plicae spirales). U novorozených zvířat je slez největší částí žaludku, zatímco předžaludky jsou relativně malé a kolabované. K jejich rozvoji dochází s příjmem rostlinné potravy přibližně od tří měsíců stáří.

Střevo je trubicovitý orgán, který navazuje na žaludeční dutinu a vyúsťuje kaudálně análním otvorem do vnějšího prostředí. Střevo můžeme rozdělit na tenké a tlusté, které se liší vzhledem, strukturou i funkcí.

Tenké střevo je zavěšeno na duplikatuře pobřišnice, která se nazývá mesenterium. Skládá se ze tří částí: dvanáctník (duodenum), lačník (jejunum) a kyčelník (ileum). Duodenum vystupuje z pyloru na pravé straně břišní dutiny a pokračuje kaudálně směrem k pravé ledvině (duodenum descendens), pak se stáčí mediálně a vrací se zpět kraniálním směrem (duodenum ascendens). Podél sestupné části duodena je uložena slinivka břišní (pancreas), jejíž exokrinní vývod ústí do duodena. Na duodenum navazuje v duodenojejunální kličce jejunum. Jejunum je nejdelší část tenkého střeva, leží ve ventrální části dutiny břišní. Je tvořeno mnoha kličkami, vzhledem ke dlouhému závěsu je velmi pohyblivé. Poslední krátký a rovný úsek tenkého střeva se nazývá ileum, které ústí u šelem do tlustého střeva v ostium ileocolicum, u skotu a prasat do tlustého střeva a slepého střeva (ostium ileocecocolicum) a u koní do slepého střeva (ostium cecocolicum). Sliznice tenkého střeva je tvořena jednovrstevným cylindrickým epitelem, který umožňuje vstřebávání živin, a je výrazně zřasena. Zvětšení povrchu sliznice umožňují prstovité výběžky nazývané střevní klky, jejichž povrch je pokryt mikroklky. Mikroklky tvoří takzvaný kartáčový lem, který je bohatě prokrvený a slouží ke vstřebávání živin. Mezi střevními klky se nacházejí tubulózní žlázky nazývané Lieberkuhnovy krypty. Ve žlázkách je produkován ochranný hlen. Součástí žlázek jsou shluky nediferencovaných buněk (enteroblastů), které jsou schopné dělení a nahrazování opotřebovaných střevních buněk. Dále se zde nacházejí endokrinní buňky, které patří do systému DNES (difuzní neuroendokrinní systém) a které produkují aktivní látky ovlivňující činnost trávicí soustavy. V submukóze tenkého střeva se nacházejí okrsky lymfatické tkáně, které se nazývají Peyerovy plaky. Pohyblivost střeva umožňuje hladká svalovina složená z cirkulární a longitudinální vrstvy, mezi kterými se je uložena vegetativní nervová pleteň (plexus myentericus) ovládaná sympatikem a parasympatikem.

Tlusté střevo navazuje na ileum a tvoří jej tračník (colon), slepé střevo (cecum), konečník (rectum), který vyúsťuje řitním otvorem (anus) ven. Tlusté střevo se u jednotlivých živočišných druhů liší v závislosti na tom, jak významná je jejich potřeba mikrobiální fermentace živin.

Nejjednodušší stavbu tračníku mají šelmy. První část směřuje kraniálně – vzestupný tračník (colon ascendens), pokračuje jako příčný tračník (colon transversum) z pravé strany dutiny břišní na levou, poté se stáčí kaudálně jako sestupný tračník (colon descendens). Vzestupný tračník přežvýkavců má tvar ploché spirály, u prasat kužele, na vzestupný tračník navazuje příčný a sestupný tračník. Nejsložitější stavbu tračníku má kůň. Vzestupný tračník koně má tvar dvojité podkovy, jejíž dorsální část leží nad ventrální. Vrchol ventrální podkovy se nachází nad sternem, k dalšímu stočení dochází v pánvi (flexura pelvina), poté se colon stáčí opět kraniálně směrem k bránici (flexura diaphragmatica), poté přechází kaudálně v colon transversum.

Slepé střevo je vakovitá slepě končící výchlipka střeva. Zatímco u masožravců se jedná o nenápadnou část střeva, u nepřežvýkavých býložravců, jejichž způsob trávení vyžaduje mikrobiální fermentaci, je slepé střevo značně objemné. U koní a králíků zaujímá rozměrné slepé střevo velkou část pravé strany dutiny břišní. U koní a prasat je podélná vrstva hladké svaloviny ve stěně colonu a slepého střeva uspořádána do pruhů, které se nazývají tenie. Když dochází ke kontrakci tenií a cirkulární vrstvy svaloviny, vznikají přechodné vychlípeniny střeva, které se nazývají haustra.

Kaudálně v pánvi přechází sestupný tračník v rectum, které slouží jako dočasný skladovací prostor pro exkrementy, které pak odcházejí análním otvorem ven. Anální otvor uzavírá svěrač tvořený svalovým prstencem z hladké a příčně pruhované svaloviny. Příčně pruhovaný svěrač se zvířata mohou naučit ovládat vůlí.

Mezi přídatné žlázy trávící soustavy patří slinné žlázy, játra a slinivka břišní. Exkrety žláz napomáhají trávení v různých částech trávicí soustavy.

Slinné žlázy jsou párové a nacházejí se v těsném okolí dutiny ústní, do které ústí svými vývody. Rozlišujeme velké a malé slinné žlázy. Mezi velké slinné žlázy patří žláza příušní (glandula parotis), podčelistní (glandula mandibularis) a žlázy podjazykové (glandulae sublinguales). Podjazykové slinné žlázy lze rozdělit na žlázu s jedním vývodem (monostomatická) a s více vývody (polystomatická). Mezi malé slinné žlázy řadíme tvářové slinné žlázy (glandulae buccales). Největší množství slin je produkováno příušní slinnou žlázou, která se nachází ventrálně pod vstupem do zevního zvukovodu. Ve stavbě a zastoupení slinných žláz jsou mezidruhové rozdíly. U koně se nevyskytuje monostomatická podjazyková slinná žláza, u psa se tvářové slinné žlázy spojují ve větší glandula zygomatica. Sekret slinných žláz může serózní (příušní slinná žláza), mucinózní, nebo smíšený (podjazykové a podčelistní slinné žlázy).

Játra jsou největší žlázou v těle. Jedná se o nepárový orgán uložený v kraniální části dutiny břišní. Kraniální plocha (facies diaphragmatica) je konvexní a naléhá na bránici. S bránicí jsou játra spojena vazem (ligamentum falciforme). Kaudální plocha (facies visceralis) je konkávní a je v kontaktu s vnitřními orgány (žaludek, duodenum, pravá ledvina), které tvoří na játrech takzvané otisky (impressio gastrica, duodenalis, renalis). Játra jsou složena z laloků. Rozeznáváme levý lalok (lobus sinister), pravý lalok (lobus dexter), čtyřhranný lalok (lobus quadratus) a ocasatý lalok (lobus caudatus). Jednotlivé laloky jsou od sebe odděleny zářezy. Zatímco u šelem a prasat jsou zářezy hluboké a játra jsou tudíž relativně pohyblivá, u skotu jsou zářezy pouze naznačeny. Na kaudální stranu jater přiléhá žlučový měchýř (vesica fellea), který slouží k uskladnění žluči a jehož vývod ústní do dvanáctníku. Žlučový měchýř není vytvořen u koní. Játra jsou bohatě zásobena krví, z toho důvodu mají tmavě červenou barvu. Výživu jaterní tkáně zajišťuje jaterní tepna (arteria hepatica). Do jater dále přivádí krev vrátnicová žíla (vena portae), která sbírá krev z orgánů trávicí soustavy a přivádí tak k játrům živiny a eventuálně toxické látky, které byly vstřebány. V játrech poté dochází k metabolizování živin a detoxikaci nebezpečných sloučenin. Toto uspořádání se nazývá portální krevní oběh. Mikroskopicky jsou játra složena z jaterních lalůčků z jaterních buněk (hepatocytů). Jaterní lalůčky mají tvar šestiúhelníku, uprostřed kterého se nachází centrální žíla. Lalůčky jsou prostoupeny tenkými sinusoidami, které přivádějí krev z portální žíly., Centrální žíla odvádí krev do jaterní žíly (vena hepatica). Mezi hepatocyty se nacházejí žlučové kanálky, které odvádějí žluč do žlučovodů a žlučového měchýře.

Slinivka břišní je světle růžová, laločnatá, nepárová žláza, která je uložena v ohbí dvanáctníku. Má funkci jak endokrinní, tak exokrinní žlázy. Exokrinní funkcí je produkce pankreatické šťávy, která je nezbytná pro trávení živin v tenkém střevě. Pankreatická šťáva se tvoří v okrscích z cylindrického epitelu, které se nazývají aciny. Vývody z acinů se sdružují ve společný vývod (ductus pancreaticus), který ústí do tenkého střeva. Některá zvířata mají jeden vývod (skot, prase), některá dva (kůň, pes). U ovce a kozy se vývod pankreatu a jater spojuje ve společný vývod, který ústí do dvanáctníku. Endokrinní část pankreatu je tvořena ostrůvky buněk (Langerhansovy ostrůvky), ve kterých jsou produkovány hormony insulin a glukagon, jejichž funkcí je udržování stabilní hodnoty glukózy v krvi.