Zdraví je základní lidská potřeba, bez které si člověk svoji existenci nedokáže představit. Zdravotní stav člověka se neustále mění. Stav úplného zdraví je relativně vzácný ideál, splňuje ho jen malá část populace. Pojem zdraví a jeho protiklad nemoc je bráno populací jako faktický pojem, ale z praktického hlediska jde vlastně o kontinuální stupnici, možno vyjádřit na ose od nuly do desítky, kde nula představuje „úplné“ zdraví a desítka „úplnou“ nemoc. S touto stupnicí se člověk může setkat v ordinaci praktického lékaře, kde odpovědí na otázku, jak se cítíte, je nejjednodušší odpovědět číslo na stupnici od nuly do deseti. V ambulanci dětského lékaře je tento model modifikován, určuje se na stupnici bolesti, tzv. Faces pain scale, dítěti se ukáže série obrázků obličeje od výrazu smíchu, přes spokojený výraz až po pláč. Každý obličej má přiřazené číslo, konkrétně 0–5, které je pro zdravotníka důležité k posouzení další péče, pokud překročí č. 2, je nutný lékařský zásah. Samotná číselná stupnice by pro dítě nebyla dostatečně srozumitelná, mohla by tedy vést ke špatnému posouzení zdravotního stavu dítěte.

V dnešní době se pojem „nemocný“ příliš nevyskytuje, působí zavádějícím dojmem a daný člověk se může cítit poškozený či ukřivděný. Proto je lépe označovat nemocné za určitým způsobem znevýhodněné. Zdraví či nemoc je definována na několika úrovních. Samotný člověk se vnímá subjektivně, lékař hodnotí objektivně jeho zdravotní stav, populace hodnotí člověka na úrovni socio-ekonomické. Z lidského hlediska je však mnohem důležitější než číselná diagnóza to, jak se člověk cítí sám, jak daný jedinec vnímá svůj zdravotní stav.

Pojem biomedicína se zaměřuje na to, co vede k nemocem, jen okrajově se zaměřuje na to, co vede ke zdraví.

Pod pojmem zdraví můžeme také rozumět pocit mládí, estetického cítění či svěžesti. To se však bere jako samozřejmost. Lidé v dnešní době se spíše zaměřují na pojmy jako jsou únava, vyčerpání, strach či obavy nebo bolest. To vše se dá shrnout pod pojem ztráta sebekontroly. Dnešní medicína pomáhá ztrátu těchto tělesných stesků napravit. Lidé se nemoci bojí, je vždy spojena s negativními emocemi. I přes tento negativní náhled je důležité si uvědomit, že nemoc přináší jistou zkušenost, která mění pohled na život daného jednice, který je tak nucen přehodnotit dosavadní styl života a určit si životní priority. Je možná troufalé tvrdit, že nemoc vede k rozvoji jedince a respektování svého těla.

Moderní medicína zasahuje do lidského života často velmi pozdě, je závislá na době, kdy nemocný k lékaři přijde. Často se bohužel stává, že dotyčný se dostaví příliš pozdě a očekává od lékaře nemožné. Hovoříme o lékařské intervenci, kterou má v rukou ne lékař, ale samotný pacient. Poté se může stát, že vyléčení člověka již není možné, nemoc je v tak pokročilém stádiu, tzv. terminálním, kdy role moderní medicíny a veškerá léčebná péče je již na nemoc krátká, nemoc je již plně rozvinuta, jinými slovy, pacientovi se již nedá pomoci.

Zdraví podporuje soulad, harmonie či celková orientace. Srozumitelnost či uspořádanost je pojem, který vyjadřuje stupeň zdraví, jistá míra neuspořádanosti může být zdraví až nebezpečná. Proto by se dalo obecně říci, že lidé s vyšším stupněm vzdělání jako určitou formou uspořádanosti, jsou zdravější než lidé s nižším stupněm vzdělání, kterým je často jejich zdravotní stav jedno, kteří si svůj zdravotní stav připomenou až nemocí. Neplatí to však jednoznačně. Výjimku tvoří tzv. civilizační nemoci, které se s vyšší mírou výskytu objevují u vzdělanější populace, jako jsou např. žaludeční vředy či vysoký tlak. Dále je důležitá míra ovlivnitelnosti nemoci, pro zdraví je kruciální a nepříznivá bezmocnost. Zdraví společnosti je závislé také na režimu, ve kterém se populace nachází. Dalo by se říci, že v totalitním režimu je mnohem horší než ve společnosti demokratické. Na této úrovni můžeme posuzovat i psychicky nemocné. V neposlední řadě hovoříme o smysluplnosti vlastního života. Ta opět závisí na míře vzdělání a odvíjí se od sociální pozice jedince ve společnosti. Společnost je tedy základním kamenem života a zdraví.

Člověk je sice z hlediska genetického materiálu jedinečný, ale je součástí lidského společenství. Lidmi se stáváme kontaktem s jinými lidmi a budujeme mezilidské vztahy, které jsou základem zdraví. Společnost je založena na 3 základních strategiích, tj. boji, autoritě a spolupráci. Ve zvířecím světě je možná tato spojitost ještě více očividná. Jako vůdce je označován ten, který je schopný uspět v boji, má ve společnosti autoritu, která je v jistém slova smyslu podřízená a poslušná vůdčí osobnosti, a tato poslušnost se nejlépe buduje ve spolupráci s ostatními členy, ať už se jedná o tlupu zvířat či o skupinu lidí. Dále se společnost opírá o jistou míru egocentrismu. Z biologického hlediska jedinec není schopný osamoceně v přírodě přežít, proto je výhodné budovat sociální skupiny. Na druhou stranu je člověk samostatným tvorem, který vykazuje absolutní nezávislost vůči ostatní společnosti.

Další důležitou vlastností zdravého člověka je soběstačnost, což je základním předpokladem socio-ekonomického působení jedince ve společnosti. Soběstačnost je přesně kvalifikovaná nejen pro sektor pojišťovnictví, skrývá se pod zkratku ADL (activity of daily living, aktivity běžného denního života). Mezi ADL patří sebesycení, oblékání, osobní hygiena, koupání, použití WC, přesun na lůžko, židli či vozík, dostatečná kontinence, chůze po rovině, chůze po schodech. Jsou to základní životní dovednosti zdravého člověka, se kterými se jedinec setkává každý den a bez kterých není schopný normálního fungování ve společnosti. Pojem IADL (instrumental activities of daily living, aktivity širší soběstačnosti) patří mezi vyšší úroveň soběstačnosti, kam patří používání telefonu, použití dopravního prostředku, nakupování, příprava jídla, zvládnutí domácích prací, samostatné užívání léků či manipulace s finančními prostředky.

Hodnocení soběstačnosti se dá schovat i za zkratku FIM (functional independence measures). Funkční míra nezávislosti se opírá o tzv. Maslowovu pyramidu či trojúhelník základních potřeb, které určují stupeň lidského zdraví. Americký psycholog Abraham H. Maslow vytvořil jakousi teorii lidské motivace, která stojí na základech hierarchického uspořádání lidských potřeb s důrazem na tělesné propojení psychologie a filozofie. Základním kamenem jsou nejsilnější lidské motivy – potřeba bezpečí, afiliace, uznání a seberealizace. Každá z těchto potřeb se projevuje určitou mírou vnímání, myšlení, cítění či chtění jedince. Pokud dojde k naplnění jedné potřeby, dostaví se jiná vyšší z hlediska hierarchie. Naplnění hierarchicky nižších potřeb vede k uspokojení člověka. Pro lidského tvora je charakteristické, že stále vyžaduje uspokojení vyšších a vyšších potřeb k dosažení úplného zdraví. Člověk v ideálním světe postupuje během svého života až k vrcholu pyramidy potřeb.

Z hierarchického hlediska je možno Maslowovu pyramidu rozdělit do 5 základních skupin, které na sebe navazují. Základním pilířem jsou fyziologické potřeby, které se objeví okamžitě při porušení homeostázy neboli vyrovnanosti, a slouží k přežití organismu. Fyziologické potřeby ovlivňují každodenní chování a jednání člověka. Další základní potřebou je potřeba jistoty a bezpečí. Člověk je zrozen k zajištění důvěry, spolehlivosti, stabilitě, ochránění a ekonomickému zajištění. Snaží se naopak vyvarovat ohrožení a nebezpečí. Dále hovoříme o potřebě lásky a sounáležitosti, mezi které patří potřeba afiliační, potřeba milovat a být milován, potřeba sociální integrace; nenaplnění těchto potřeb vede k osamocení a opuštění. Čtvrtou základní potřebou je potřeba uznání, ocenění, sebeúcty. Člověk je vychován k důvěře v okolní svět a nezávislosti na mínění ostatních členů populace, lpí však také na respektu druhých a zajištění postavení v sociální skupině. Poslední základní potřebou je potřeba seberealizace a sebeaktualizace. Hovoříme o určité míře realizovat své schopnosti a záměry, zajistit si sociální postavení ve společnosti, nacházet uspokojení v práci a věřit, že práci, kterou dělám, dělám dobře a naplňuje mě. Méně naléhavými potřebami, které jsou označovány jako metapotřeby, jsou potřeby, které posilují jedince k vyššímu štěstí, zdraví a radosti. Jedná se o poznání, porozumění, jednotu, rovnováhu, harmonii, spontaneitu, individualitu, hravost, autonomii, smysluplnost a mnoho dalších. Dle Maslowa lidé, kteří uspokojují své základní potřeby, jsou v životě šťastnější, zdravější a výkonnější než ti, kteří tyto potřeby neuspokojí.

Z hlediska geometrického uspořádání hovoříme o pyramidě potřeb, kde nejvyšší potřeby jsou umístěny na bázi a nejnižší na vrcholu pyramidy. Základem jsou fyziologické potřeby, mezi které patří pohyb, čistota, výživa, vyprazdňování, spánek, sex a kyslík. Výše stojí potřeba jistoty a bezpečí, kam patří nutnost vyvarování se nebezpečí a ohrožení, naplnění touhy po důvěře či stabilitě, ochrana vlastního těla, rodiny či přátel, zajištění dostatečných finančních zdrojů a vlastnění movitých i nemovitých statků. Dalším stupněm je potřeba sounáležitosti a lásky, kam řadíme nutnost milovat a být milován, pocit náklonosti a integrace. Výše stojí potřeba uznání a sebeúcty s pojmy sebekoncepce, uznání souhlasu či autonomie. Dále hovoříme o potřebách kognitivních, což je potřeba poznávat, vědět a rozumět. Těsně pod vrcholem se nacházejí potřeby estetické, jako potřeba symetrie či krásy. A vrchol Maslowovy pyramidy tvoří potřeba seberealizace k naplnění vlastního potenciálu.

Jako Maslowovy teze o vyšších potřebách označujeme několik základních bodů. Vyšší potřeby jsou dány určitým stupněm fylogeneze či ontogenetického vývoje člověka. Dalo by se říci, že čím výše potřeba v pyramidě stojí, tím je pro přežití člověka méně důležitá, a proto její uspokojení může být odkládáno až po naplnění základních potřeb. Naplnění výše umístěných potřeb spěje k vyšší biologické efektivnosti, delšímu životu, k menšímu počtu nemocí, lepšímu spánku, větší chuti k jídlu, hlubšímu pocitu štěstí, klidu, bohatství a vnitřního života. Uspokojování vyšších potřeb současně znamená obecně vyšší míru zdraví. Vyšší potřeby jsou více subjektivní a tím pádem i méně naléhavé. Přítomnost vyšších potřeb vyžaduje příznivější podmínky k životu, to má žádoucí občanské a společenské důsledky. Z hlediska psychoterapie platí, že čím vyšší je úroveň potřeby, tím účinnější tato terapie je, na úrovni nejnižších potřeb je velmi málo platná.

Jako Maslowovu charakteristiku seberealizace s naplněním všech potřeb označujeme osobu s následujícími schopnostmi a vlastnostmi. Musí být realistická, vidí svůj život jasně a je plně objektivní ve svém jednání a hodnocení. Má správný názor na ostatní lidi, výborně vnímá a je rozhodná. Dokáže jasně rozpoznat, co je správné a co není. Určitou měrou přesnosti dokáže předpovídat budoucí události. Rozumí umění, hudbě, politice a filozofii. Je pokorná a umí naslouchat druhým lidem. Je oddaná své práci a ctí své povinnosti, úkoly a povolání. Je tvořivá, flexibilní, spontánní a odvážná a nebojí se dělat chyby. Snaží se být vstřícná novým myšlenkám. Má vysokou míru sebedůvěry a sebeúcty. Jedná se o vyváženou a vyrovnanou osobnost s ojedinělými konflikty. Je vysoce nezávislá a touží po zachování soukromí. V některých očích může působit spíše jako nevšímavá, ponořená do svých vzdálených myšlenek. Je přátelská, milující a dokáže vnitřní popudy ovládat lépe než zbytek společnosti. A v neposlední řadě bere svět takový, jaký je.

Základní faktory působící na zdraví člověka jsou fyziologické či biologické, duševní, sociálně kulturní a faktory životního prostředí. Biologickými faktory rozumíme věk, růst, vývoj, pohlaví nebo zdravotní stav jedince. Specifické zvyklosti, osobnost či emoční ladění jsou součástí duševních faktorů. Sociálně kulturní faktory jsou hlavně kulturní zvyky a obyčeje člověka, daný způsob života, momentální ekonomická situace a religiózní hodnoty. Mezi faktory životního prostředí řadíme klima a geografickou polohu, stav životního prostředí, který je podmíněn kvalitou vzduchu, vody a půdy.