Člověk a jeho zdraví jsou úzce spjati s okolním prostředím, které umožňuje výměnu látek zprostředkovanou ovzduším a příjmem potravy a vody. To vše má vliv na zdravotní stav a ovlivňuje somatické a psychické rozpoložení. Životní styl jedince je podmíněn dostatečně kvalitní civilizační a kulturní úrovní okolního prostředí. Životní prostředí, stejně tak i stav člověka, se neustále mění. Člověk se snaží životní prostředí měnit k obrazu svému, dennodenně jej ovlivňuje svým chováním a jednáním. Buduje si tak ideální podmínky pro svoji existenci a přizpůsobuje jej vlastním potřebám. Snaží se měnit prostředí bez závislosti na lokálních klimatických či geografických podmínkách, nastává proces industrializace a kultivace. Deštné pralesy se mění na zemědělské půdy, pouště se mění na stavební pozemky a lesy či pastviny se mění na důležité dopravní tepny. Dochází tak ke změnám původního přírodního prostředí na industriální prostředí.

I to je jedním z negativních vlivů z hlediska růstu populace, a tím pádem i nárůstu hladomorem zasažené části společnosti, která urbanizací přichází o úrodnou půdu. Naopak se zvyšuje úroveň i dostupnost zdravotní péče, snižuje se úmrtnost a nemocnost, vše je ale v rovnováze s počtem obyvatel, který se kontinuálně zvyšuje. Nebezpečí tohoto trendu je čerpání neobnovitelných přírodních zdrojů, roste osobní spotřeba surovin, zvyšuje se znečištění půdy a vody a narušuje se ekologická rovnováha.

Prostředí se skládá ze složek:

Jako faktory prostředí se uvádějí jednotlivé vlastnosti těchto složek, projevují se v integrované podobě, současně se ovlivňují a v závislosti na sobě se pozměňují. Prostředí můžeme dělit také podle funkce na prostředí obytné, pracovní a rekreační. Jiné hledisko zase poukazuje na prostředí přirozené, kultivované a umělé. Prostředí také naopak působí na člověka, přičemž dochází ke změnám na úrovni zdravotní, estetické, ekonomické či psychologické.

Z hlediska využitelnosti přírodních zdrojů se procesem industrializace a urbanizace zvyšují i ekonomické nároky lidského života – rostou náklady na třídění a likvidaci odpadu, jsou pozorovány nežádoucí účinky při zavádění nových technologických procesů.

Proto je hlavním úkolem státu zajistit dostatečnou a kvalitní péči o naše okolní prostředí, které je odrazem lidské společnosti. Tento cíl si bohužel častěji kladou opoziční politické strany v boji o moc ve státě. Péče o životní prostředí stojí na dvou základních pilířích – ochraně stávajícího prostředí a tvorbě nového prostředí. S rozvojem výroby je potřeba věnovat nemalou část finančních prostředků na péči o životní prostředí, tedy o zdraví člověka.

Jako autoagresivita se označuje vzorec chování jedince, který svým jednáním podstatným způsobem zvyšuje expozici sebe sama škodlivým látkám z okolního prostředí. Mezi tyto faktory patří např. kouření, konzumace alkoholu, užívání drog či zneužívání léků. Dalším negativním aspektem je nesprávná kulinářská úprava pokrmů (smažení, uzení, pečení). To vše má negativní vliv na lidský vývoj či zdraví člověka. Jako člověku nebezpečné se označují takové látky, jejichž užívání může zvyšovat incidenci nádorových onemocnění, vrozených vad či alergických a autoimunitních onemocnění.

Znečištění ovzduší patří v dnešní době mezi velmi často diskutovaná témata. Cílem je co největší snížení produkce emisí, a tím snížení prokazatelně škodlivého vlivu znečištění na zdraví člověka.

Jako imise jsou označovány takové látky, které se nacházejí v ovzduší a dýchacími cestami vnikají do lidského organismu. Mezi tyto látky patří např. prach, popílek, saze, bakterie, viry či spory plísní. Jsou to znečišťující látky, které jsou pro organismus škodlivé, některé až toxické. Mezi plynné složky ovzduší patří kromě kyslíku také oxid uhličitý (CO₂) a dusík (N), dále se v ovzduší vyskytují složky přirozeného původu – vodní pára, ozón (O₃), oxid siřičitý (SO₂), fluorovodík (HF), chlorovodík (HCl), oxidy dusíku a mnoho dalších.

Oxid uhličitý je metabolit lidského dýchání, patří mezi odpadový produkt v dýchacím řetězci. Normální hodnoty CO₂ ve vzduchu se pohybují mezi 0,07–0,15 %. Oxid uhličitý je vlastně indikátorem znečištění atmosféry v místnosti při pobytu člověka. Při vyšší než 2% koncentraci snižuje lidskou pozornost a schopnost se rozhodovat, mezi 4–6 % se prohlubuje dýchání, jedinec si stěžuje na bolest hlavy a při koncentraci vyšší než 10 % nastává smrt. Dusík za normálních okolností nemá fyziologický význam, ale pokud se zvýší tlak vzduchu, nastává tzv. kesonová nemoc (dekompresní nemoc), při které se dusík rozpouští v tělních tekutinách a tkáních, tvoří se bublinky, které vedou k ucpávání cév, bolesti svalů a kloubů až ztrátě vědomí. K tomuto stavu může dojít i při rychlém vynořování potápěčů na hladinu.

Tento ideální atmosférický tlak se může vychýlit o 2,6–4 kPa v závislosti na geografickém uspořádání Země. I tak zůstává pro lidský organismus nezávadný a umožňuje člověku správně dýchat. Z hlediska funkce organismu se hovoří o tzv. parciálním tlaku kyslíku, který je pro člověka 21,3 kPa. S poklesem parciálního tlaku v ovzduší klesá i tlak v alveolárním vzduchu (uvnitř plicních sklípků). Proto mají horolezci problémy s dýcháním ve vyšších nadmořských výškách, kde je vzduch velmi řídký. Parciální tlak ve výšce 5 000 m n. m. je jen 11,3 kPa při atmosférickém tlaku 54 kPa.

Látky, které znečišťují ovzduší rozdělujeme na:

Znečišťující látky přímo ze zdroje se označují jako primární emise. Poněkud odlišné jsou sekundární emise, jejichž škodlivý produkt vzniká až po určitých reakcích mezi dvěma či více primárními znečištěninami. Sekundární emise jsou často škodlivější než látky výchozí. Oba typy emisí se po kontaktu s ovzduším mohou dále měnit, proto při měření míry znečištění ovzduší, a tím pádem rizika na zdraví člověka, hovoříme o imisích.

Mezi základní složky znečištění ovzduší patří jemné prachové částice a aerosoly, plynné emise (sloučeniny síry SO₂ a SO, sulfan a sirouhlík, oxidy dusíku či amoniak, oxidy uhlíku CO a CO₂, halogeny HF a HCl, organické sloučeniny) a radioaktivní látky (stroncium, izotopy jódu, cesia). Reakce složek emisí mezi sebou jsou ovlivněny řadou proměnlivých faktorů okolního prostředí, mezi které patří daná koncentrace a velikost reagujících částic, tvorba radikálů vlivem slunečního ultrafialového záření, meteorologické rozptylové podmínky a vlhkost vzduchu. Kromě plynných částic jsou součástí znečištění i tuhé emise, hlavně se hovoří o účasti popílku, který usnadňuje transport škodlivin do dolních dýchacích cest.

V dnešní době se hodně skloňuje termín smog. Rozlišujeme dva typy smogu:

Jako londýnský smog je označován typ, který je složen ze směsi kouře, oxidů síry a dalších plynných spodin ze spalování uhlí při současné vysoké vlhkosti vzduchu a husté mlze. Škodlivé účinky tohoto smogu jdou ruku v ruce s přítomností tuhých složek znečištění ovzduší – popílku.

Losangeleský smog, někdy také nazýván letní smog, vzniká kvůli spalování kapalných a plynných složek, nejčastěji z výfukových plynů automobilů, a je zdrojem masivního znečišťování. Vzhledem k podílu fotochemických reakcí při vzniku tohoto typu znečištění je také losangeleský smog nazýván smogem fotochemickým. Tento typ smogu je složen hlavně z oxidů dusíku.