Principy, které jsou pro všechny zdravotníky společné, vychází nejen z pravidel mravnosti, ale i lékařské tradice. Mezi základní mravní kategorie patří dobro a zlo, spravedlnost a nespravedlnost a čestnost a nečestnost. Tyto kategorie jsou zvláště v poskytování zdravotní péče velmi silné a klade se velký důraz na to, aby dobro, spravedlnost a čestnost byly na vysoké úrovni. Jsou také společností velmi sledované a při jejich porušení silně odsuzované. Vzhledem k tomu, že v průběhu historie došlo několikrát k porušení těchto základních pravidel (např. 2. světová válka – lékařské experimenty na lidech v koncentračních táborech), vznikaly dokumenty, které se zabývají principy dobra, respektu k osobám a lidskému životu a spravedlností. [7]

Prvním takovým dokumentem byl Norimberský kodex (1947), který v 10 bodech formuluje zásady výzkumu na lidech. Helsinská deklarace (1964), která byla několikrát rozšiřována a revidována – naposledy Washington (2002), říká, že posláním lékaře je chránit lidské zdraví. Pokrok v medicíně a její vývoj je založen na výzkumu, ale ten musí být prováděn tak, aby jakkoliv nepoškodil pacienta. Musí být prospěšný pro blaho nemocného, ne pro výzkum samý. Významným dokumentem se stala Belmontská zpráva (1979), která vznikla v USA na základě neetického výzkumu na afroamerických občanech. Tato zpráva se opírá o 4 základní principy. V první řadě se jedná o princip nepoškozování – zakazuje ublížení, poškození či usmrcení pacienta. Riziko léčby nesmí být v rozporu s přínosem pro pacienta. Dále princip konání dobra – předcházet poškození, podporovat tělesnou i duševní pohodu pacienta. Třetím principem je respekt k autonomii – představuje nezávislé, samostatné jednání bez zevního ovlivnění. Musíme respektovat názor pacienta, který je potřeba zohlednit při léčbě a diagnostice. Posledním je princip spravedlnosti – týká se rozdělování zdrojů pro nemocné. Vzhledem k obrovským nárůstům finančních nákladů na léčbu a zdravotnictví ve vyspělých zemích světa je princip spravedlnosti velkým etickým problémem poslední doby. Dochází k rozporu mezi ideální a dostupnou medicínou. [4] [5] [6]

Etika a morálka se vzájemně propojují a prolínají. Cílem etiky je vytvořit principy pro řešení morálních problémů, které v medicíně nastávají. Uplatňují se zde tyto principy: hodnota života, kvalita života a posvátnost života.

Hodnota života znamená, že každý život člověka má svoji hodnotu, je nepřípustné uvažovat o tom, zda život některého člověka má vyšší či nižší hodnotu.

Kvalita života – existuje mnoho teorií, jak se dá definovat kvalita života. Podle Světové zdravotnické organizace je to subjektivní pocit jednotlivce nebo skupiny, kdy jsou uspokojovány jejich potřeby a nejsou jim odpírány příležitosti dosáhnout osobního štěstí. V medicíně je kvalita života hodnocena zejména z pohledu zdraví a nemoci. Kvalitu života můžeme hodnotit i z hlediska psychologického nebo sociologického. S hodnocením kvality života se setkáváme zejména u nemocných s chronickým onemocněním a u pacientů, kde onemocnění zanechalo trvalé následky, které ovlivňují život nemocného. Je třeba říci, že kvalita života je vnímána individuálně – nemocný se stejnou chorobou vnímá její vliv na svoji kvalitu života různě.

Posvátnost života – tento princip vychází z náboženských postojů, je založen na víře, že nesmíme záměrně zabít lidskou bytost, protože právo na život je základním právem každého člověka. Můžeme též hovořit o nedotknutelnosti lidského života, o které pojednává již Hippokratova přísaha. Současné dokumenty, které rovněž chrání lidský život, se opírají o křesťanskou tradici (Ženevská deklarace, Všeobecná deklarace lidských práv a svobod). V naší společnosti je zabití člověka zakotveno v legislativě, včetně následných sankcí při provinění. Posvátnost života se v lékařské etice řeší zejména v souvislosti s eutanázií. [6]