Jak již bylo řečeno výše, naše chování a jednání musí být směrem k pacientům, spolupracovníkům, ale i veřejnosti upraveno normou – např. etickými normami v ošetřovatelství nebo kodexy nelékařských zdravotnických povolání. Tyto kodexy jsou vázány k jednotlivým nelékařským profesím – kodex sester, kodex porodních asistentek, kodex fyzioterapeutů, kodex zdravotních laborantů a další. Všechny normy a kodexy mají svoji historii, váží se k vývoji společnosti i k pokroku v medicíně. Každá doba přináší své specifické problémy, které je následně potřeba řešit. Postupně proto vznikaly etické komise, které hledají východiska z jednotlivých problematických situací. Tím, že se velmi rychle rozvíjí diagnostika a léčba v medicíně, což má zajisté velký přínos pro pacienty, vyvstávají také problémy, s kterými se medicína setkává poprvé, a musí někdy řešit dilematické situace – např. v onkologii, kdy velice účinná léčba chemoterapií může zvrátit onkologické onemocnění, ale na druhou stranu velmi poškodit životně důležité orgány, neboť tato léčba je pro tělo zároveň toxická. Proto je třeba vždy mít na paměti blaho pacienta, aby nedošlo k poškození jeho zdraví vlivem léčby. To, co je také velmi důležité, je povinná mlčenlivost, kterou musí zachovat každý pracovník ve zdravotnictví. Tato základní pravidla jsou zakotvena již v nejstarším kodexu (Hippokratova přísaha), ze kterého pak vycházejí a navazují na něj další, které postupem doby vznikaly. V České republice povinnou mlčenlivost v současné době upravuje Zákon č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách a Zákon č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů.

Hippokratova přísaha vznikla pravděpodobně v 5. stolení př. n. l. v Řecku. Název nese podle významného lékaře té doby – Hippokrata. Spis je zaměřen na 3 oblasti, které se zde upravují. Jsou to:

Některé části přísahy jsou dnes již překonány – např. operování pacienta je dnes běžný medicínský zákrok (nebudu dělati operace kamene), ale jiné pasáže jsou dodnes kontroverzní – např. otázka antikoncepce, umělého přerušení těhotenství (nedám ženě vložku do pochvy s tím úmyslem, abych zabránil oplodnění nebo vývoji plodu). V průběhu staletí došlo pochopitelně k úpravám, ale to, jak by se měl chovat lékař k pacientům, kolegům a veřejnosti, zůstává téměř beze změn. Tyto základní myšlenky v Hippokratově přísaze byly podkladem pro vznik dalších kodexů ve zdravotnictví.

Pro názornost uvádím text Hippokratovy přísahy. V dnešní době se můžeme setkat s různými podobami překladu, což bylo způsobeno jednak tím, že se na jejím vzniku spolu s Hippokratem podílelo více autorů a pak také konkrétním překladem.

Základní mravní hodnoty z tohoto dokumentu se později staly součástí etických lékařských kodexů. V současné době je u nás platný Etický kodex České lékařské komory z roku 1996.

Po roce 1989, kdy se naše republika začala otevírat světu, reagovala na tuto situaci nejen Česká lékařská komora, ale i nelékařská zdravotnická povolání. Jako první vznikl Etický kodex sester (1991), na něj navázal Mezinárodní etický kodex porodních asistentek a v roce 2002 byl vydán Kodex profesionálního chování zdravotnických pracovníků registrovaných v České asociaci sester.

První etický kodex sester vznikl v roce 1953. Přijala ho ICN (Mezinárodní rada sester). V průběhu doby došlo několikrát k revizi, poslední proběhla v roce 2005. Etický kodex v České republice vychází z tohoto dokumentu. Byl schválen Sněmem předsedkyň a předsedů sekcí a regionů ČAS, přijat Etickou komisí ČAS a Prezidiem ČAS a je platný od 11. února 2012. Text kodexu uvádí na svých stránkách ČAS v tomto znění:

Vzpomeňte si na příklady z praxe, které jste sami zažili, a pokuste se ve srovnání s předchozím textem porovnat reálnou zkušenost s teorií.

KODEX ICN

Etický kodex sester ICN má čtyři hlavní články, které vymezují normy etického chování.

Články Kodexu

Sestra má primární profesní povinnosti vůči lidem, kteří potřebují ošetřovatelskou péči.

Při poskytování ošetřovatelské péče sestra vytváří prostředí, v němž jsou respektována lidská práva, hodnoty, zvyky a duchovní přesvědčení jednotlivce, rodiny a komunity.

Sestra zajišťuje, aby jednotlivým osobám byly poskytnuty dostatečné informace, na jejichž základě mohou tyto osoby poskytnout souhlas s péčí a se související léčbou.

Sestra dodržuje povinnost mlčenlivosti o osobních údajích pacienta a posuzuje nutnost sdílet tyto informace.

Sestra a společnost mají povinnost zahájit a podporovat aktivity zaměřené na uspokojování zdravotních a sociálních potřeb veřejnosti, a zejména občanů patřících do ohrožených skupin.

Sestra se také podílí na zachování životního prostředí a jeho ochraně před nadměrným spotřebováním, znečišťováním, zhoršováním a ničením.

Zde se hovoří o tom, že práce sestry je jednoznačně zaměřena na člověka, úctu k němu, že je potřeba za každé okolnosti dodržovat povinnou mlčenlivost (což se týká i studentů vykonávajících praxi ve zdravotnických zařízeních). Musíme si být vědomi toho, že naše péče bude poskytována bez rozdílu všem stejně, naše chování musí být v souladu s pravidly pro výkon profese. Je nutné si dále uvědomit, že pacient nejvíce hodnotí naše chování k němu a podle toho posuzuje kvalitu poskytnuté péče. Někdy zažíváme sice velmi náročné situace plné stresu, ale to k výkonu povolání patří. Je třeba se na ně připravovat jak v průběhu vzdělávání, tak později v praxi, kde se učíme od zkušených zdravotnických pracovníků, jak situace zvládat a jak se zachovat v konkrétní situaci.

Sestra nese osobní odpovědnost za ošetřovatelskou praxi a za udržování svých znalostí a dovedností na potřebné výši kontinuálním vzděláváním.

Sestra pečuje o své vlastní zdraví, aby nebyla narušena její schopnost poskytovat péči.

Sestra posuzuje individuální dovednosti a znalosti, když přijímá a deleguje konkrétní povinnosti.

Sestra za všech okolností dodržuje pravidla slušného chování, což přispívá k dobré pověsti profese a zvyšuje důvěru občanů.

Sestra při poskytování péče usiluje o to, aby používání moderních technologií a uplatňování vědeckého pokroku bylo v souladu s bezpečností, důstojností a právy občanů.

Sestra je povinna se vzdělávat v oboru, což je sice regulováno zákonem, ale měla by to být potřeba každého zdravotníka. Zdravotnické pracoviště by mělo sestru ve vzdělávání podporovat a motivovat, dát jí příležitost k dalšímu vzdělávání a pozitivně ji za to hodnotit. Vývoj medicíny a ošetřovatelství je velmi rychlý – přibývá nová technika, nové postupy, vyšetřovací metody atd. a my se musíme umět rychle zorientovat a seznámit s těmito novinkami, neboť zvyšují kvalitu péče. Měli bychom mít ale vždy na paměti prospěch pacienta a jeho práva.

Sestra zaujímá rozhodující roli při vytváření a implementaci standardů klinické ošetřovatelské praxe, řízení, výzkumu a vzdělávání.

Sestra se aktivně podílí na rozvoji odborných znalostí oboru vycházejících z vědeckých poznatků.

Sestra se prostřednictvím profesní organizace podílí na vytváření a zachování bezpečných a spravedlivých sociálních a ekonomických pracovních podmínek v ošetřovatelství.

Setra by se měla aktivně zapojit do práce profesní organizace (ČAS). V České republice je zapojení sester poměrně malé, nelékařští zdravotničtí pracovníci nemají svoji profesní komoru jako lékaři, což je pak znevýhodňuje při prosazování svých zájmů (zlepšení pracovních podmínek, zvyšování platů atd.).

Sestra udržuje kooperativní vztah s kolegy z oboru ošetřovatelství i s kolegy z dalších oborů.

Sestra zvolí vhodný postup k ochraně jednotlivců, rodin a komunity, pokud je jejich zdraví ohroženo spolupracovníkem či jinou osobou.

Každý zdravotnický pracovník, včetně sestry, musí spolupracovat a pochopit roli ostatních zaměstnanců. Snaží se se všemi udržovat kolegiální vztahy, vážit si jejich práce.

Základní etické hodnoty a principy jsou také zakotveny v Etických normách v ošetřovatelském povolání. Obsahují 9 norem, které vyjadřují základní postoje a chování sestry vůči pacientům a profesi. Opět se zde zdůrazňuje postoj k nemocnému bez jakýchkoliv předsudků. Dále popisují péči sestry směřovanou tak, aby bylo dosaženo optimálního zdraví, či důstojného umírání. Pro svoji práci sestra využívá moderní vědecké poznatky a je povinna se soustavně vzdělávat a zvyšovat tak svoji profesionální úroveň. Celé znění Etických norem v ošetřovatelství si můžete přečíst např. na stránkách ČAS. [12]

V červenci 2004 vyšel věstník Ministerstva zdravotnictví České republiky, kde jsou v rámci metodického opatření uvedeny Etické zásady zdravotnického pracovníka nelékařských oborů, které mají všeobecnou platnost. Uvádím zde plné znění, protože toto opatření se vztahuje na všechny nelékařské obory a můžeme jej srovnat s výše uvedenými kodexy. V podstatě je zde mnoho shodných bodů, které řeší jednotlivé profese zdravotníků ve svých kodexech. Tyto etické zásady jsou závazné pro nelékařské obory v České republice.

Zdravotnický pracovník nelékařských oborů (dále jen „zdravotnický pracovník“) při své práci zachovává úctu k životu, respektuje lidská práva a důstojnost každého jednotlivce bez ohledu na věk, pohlaví, rasu, národnost, víru, politické přesvědčení a sociální postavení.

Zdravotnický pracovník dbá na dodržování Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, na dodržování práv pacientů tak, jak jsou vyjádřena v Chartě práv pacientů a v Chartě práv hospitalizovaných dětí.

Zdravotnický pracovník je povinen přistupovat ke své práci s veškerou odbornou schopností, kterou má, s vědomím profesionální odpovědnosti za podporu zdraví, prevenci nemocí, za obnovu zdraví a zmírňování utrpení, za přispění ke klidnému umírání a důstojné smrti.

Zdravotnický pracovník poskytuje zdravotní péči jednotlivcům, rodinám, skupinám a spolupracuje s odborníky jiných oborů. Při poskytování zdravotní péče vždy nadřazuje zájmy těch, kterým poskytuje péči, nad zájmy své.

Zdravotnický pracovník je povinen chránit informace o těch, kterým poskytuje své služby, bez ohledu na způsob, jakým jsou tyto informace získávány, shromažďovány a uchovávány. Povinnou zdravotnickou dokumentaci vede pečlivě a pravdivě, chrání ji před zneužitím a znehodnocením.

Zdravotnický pracovník aktivně prohlubuje znalosti o právních předpisech platných pro jeho profesi a dodržuje je.

Zdravotnický pracovník nesmí podřizovat poskytování zdravotní péče komerčním zájmům subjektů, působících v oblasti zdravotnictví.

Zdravotnický pracovník při poskytování zdravotní péče respektuje životní hodnoty občanů, jejich životní zvyky, duchovní potřeby a náboženské přesvědčení a snaží se vytvářet podmínky zohledňující individuální potřeby jednotlivců.

Zdravotnický pracovník v rozsahu své odbornosti a pravomocí poskytuje občanům informace, které jim pomáhají převzít spoluzodpovědnost za jejich zdravotní stav a případnou léčbu.

Zdravotnický pracovník považuje informace o pacientech za důvěrné a je si vědom povinnosti zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s výkonem svého povolání.

Zdravotnický pracovník při poskytování zdravotní péče dbá v maximální možné míře o zajištění intimity.

Zdravotnický pracovník nesmí zneužít ve vztahu k nemocnému jeho důvěru a závislost jakýmkoliv způsobem.

Zdravotnický pracovník se snaží při poskytování zdravotní péče docílit vztahu založeného na důvěře, který ctí práva pacienta, reaguje na aktuální rozpoložení pacienta, současně jsou respektována práva a povinnosti zdravotnického pracovníka jako poskytovatele zdravotní péče.

Zdravotnický pracovník poskytuje zdravotní péči v rozsahu své odbornosti a pravomocí, s potřebnou mírou autoregulace a empatie.

Zdravotnický pracovník aktivně usiluje o vlastní odborný, osobní a intelektuální růst po celou dobu svého profesionálního života a své nové znalosti a dovednosti se snaží využít v praxi.

Zdravotnický pracovník usiluje o co nejvyšší kvalitu a úroveň poskytované zdravotní péče.

Zdravotnický pracovník poskytne nezbytně nutnou zdravotní péči i nad rámec svých pravomocí, pokud ji nemůže poskytnout způsobilý zdravotnický pracovník a pokud nebezpečí, které plyne z prodlení, je větší než možné nebezpečí plynoucí z nedostatečných znalostí a dovedností zdravotnického pracovníka.

Zdravotnický pracovník jedná a vystupuje tak, aby jeho chování přispělo k udržení prestiže a zvyšování společenského uznání zdravotnických povolání.

Zdravotnický pracovník při přebírání úkolu i při pověřování úkolem zodpovědně zvažuje kvalifikaci svou i ostatních zdravotnických pracovníků.

Zdravotnický pracovník působí na zdravotní uvědomění jednotlivců při poskytování zdravotní péče. Podle svých odborných schopností se podílí na podporování a šíření zásad zdravého života, zásad ochrany životního prostředí, objasňování problémů spojených s péčí o poškozené zdraví lidí.

Zdravotnický pracovník spolupracuje při těch aktivitách, které směřují ke zlepšení zdravotního a sociálního prostředí v životě lidí.

Zdravotnický pracovník spolupracuje v rámci mezioborového týmu s ostatními odborníky tak, aby byly splněny všechny cíle plánu komplexní zdravotní péče o pacienta.

Zdravotnický pracovník respektuje znalosti a zkušenosti svých kolegů i spolupracovníků jiných odborností.

Zdravotničtí pracovníci se navzájem podporují ve svých odborných rolích a aktivně rozvíjejí úctu k sobě i druhým.

Zdravotnický pracovník vystupuje, podle aktuální situace, jako ochránce pacienta, zejména pokud je péče o něho ohrožena nevhodným chováním nebo jednáním jiného zdravotníka či osoby.

Zdravotnický pracovník je odpovědný za kvalitu jím poskytované zdravotní péče a za co nejvyšší odbornou úroveň svého vzdělávání.

Zdravotnický pracovník dbá na udržování a zvyšování prestiže své profese.

Zdravotnický pracovník se neustále snaží o rozvoj své profese, o rozvoj svého profesního zaměření a zvýšení své odborné úrovně. [12]