Podle stupně závaznosti rozeznáváme tyto druhy právních norem:

Kategorické jsou právní normy, které nepřipouští žádné odchylky od oprávnění a povinností stanovených dispozicí právní normy. Pravidlo chování, které je pro subjekty závazné a neměnitelné.

Dispozitivní připouští subjektům práva, aby si v daných mezích určili obsah povinností a oprávnění. Právní subjekty mohou, ale nemusí používat.

Typická formulace dispozitivní právní normy zní: „Není-li dohodnuto jinak, pak platí to a to.“

Další dělení právních norem je dle způsobu vymezení pravidel chování:

Přikazující právní normy přikazují, jak se máme chovat.

Zakazující právní normy zakazují určité chování.

Opravňující nebo také dovolující dovolují určité chování.

Aby se stala norma platnou, musí být přijata a schválena způsobem a orgánem určeným Ústavou nebo jinými platnými předpisy, které se opírají o Ústavu, a řádně vyhlášena a poté publikována.

Většina obecně závazných předpisů se vyhlašuje a publikuje ve Sbírce zákonů. Jedná se o předpisy vyšší právní síly, jako jsou např. zákony nebo podzákonné předpisy, a to nařízení vlády nebo vyhlášky jednotlivých ministerstev.

Ve veřejném právu převažují normy kogentní, které zavazují adresáty bezvýhradně.[4,6]

Třídění právních norem si lze představit jako určitou pyramidu, kdy na vrcholu stojí vždy Ústava ČR a Listina základních práv a svobod a další ústavní zákony. Tyto vrcholné právní normy nesou společné označení Ústavní pořádek ČR.

Zvláštní postavení mají ratifikované mezinárodní smlouvy. Jsou součástí právního řádu a v případě sporu mají přednost před zákonem. Jako příklad uvádím mezinárodní smlouvy o lidských právech - Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace, Úmluva OSN o postavení uprchlíků, Úmluva OSN o právech dítěte a jiné.

Dále jsou to zákony schválené v parlamentu, které jsou nadřazeny nižším právním normám, ale nesmí být v rozporu s ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami. Například školský zákon
či zákoník práce. Zákonná opatření senátu jsou realizována v případě rozpuštění poslanecké sněmovny. Nařízení vlády vychází ze zákona a vláda tak vydává nařízení, například o soustavě oborů vzdělávání ve školství nebo o dojezdových časech zdravotnické záchranné služby. Vyhlášky jednotlivých ministerstev (financí, školství, zdravotnictví, práce a sociálních věcí atd.) a jiných ústředních orgánů (například Národní bezpečnostní úřad, Český statistický úřad) slouží jako prováděcí předpis daného zákona, například vyhlášky ministerstva školství o školním stravování, o ukončování vzdělávání podle typu školy. Ve zdravotnictví jsou to vyhlášky například o zdravotnické dokumentaci nebo o činnostech zdravotnických pracovníků.

Vyhlášky krajů a obcí jsou vydávány v rámci samostatné působnosti. Je to dané jejich autonomií a pravomocí upravovat určité otázky. Jedná se například o stanovení podmínek konání kulturních akcí, ochrany čistoty veřejných prostranství, pohyb psů, provozování hazardu, žebrání a mnoho jiných. Nařízení obcí a krajů jsou vydávána v přenesené působnosti. To znamená, že v daném zákoně jsou k tomu kraje nebo obce kraje výslovně zmocněny.

Existují vnitřní předpisy, které nesmí být v rozporu s právními předpisy. Nejsou obecně závazné a většinou se vztahují na jeden právní subjekt, např. školu nebo nemocnici. Mají vymezený obsah a jsou pouze interní právní normou. [https://publi.cz/books/375/01.html]

Všechny podzákonné předpisy upřesňují a provádí zákony a nesmí být s nimi v rozporu.

Vzhledem k tomu, že Česká republika je členským státem EU, musela ještě před vstupem přizpůsobit svůj právní řád, tzv.: „acquis communautaire“ (veškeré primárně právní i sekundárně právní akty společenství). I v současné době dochází každoročně k přijetí velkého množství sekundárně právních norem, které ČR implementuje jako členský stát EU do svého právního řádu. Platí tedy, že národní právo, v tomto případě právo ČR, nemůže být v rozporu s právem Evropské unie.[18]