Zevně patrná část sluchového aparátu. Je tvořeno ušním boltcem a zevním zvukovodem, zakončeno bubínkem. Zevní ucho slouží k vedení akustických vln.

Má charakteristický tvar, podkladem je chrupavka pokrytá jemnou kůží. V dolní části tvoří duplikaturu, ušní lalůček (lobulus auriculae).

Mírně zakřivená trubice navazující na ušní boltec, nálevkovitě se zužuje a slepě končí bubínkem. Podklad dolní části zevního zvukovodu tvoří chrupavka, blíže k bubínku pak spánková kost. Mazové žlázky v kůži zevního zvukovodu produkují ušní maz (cerumen).

Oválná, vpáčená vazivová blanka šedavě – růžové barvy, na vnitřní plochu bubínku je připojena rukojeť kladívka.

Leží ve středoušní dutině (cavum tympani) uvnitř spánkové kosti, od zevního ucha je odděleno bubínkem. Komunikace s vnitřním uchem je zajištěna dvěma otvůrky – oválným okénkem (fenestra vestibuli – ovalis) a okrouhlým okénkem (fenestra cochleae – rotunda). Středouší s nosohltanem spojuje Eustachova trubice, která se otevírá při zívání, polykání či žvýkání a vyrovnává tlak středouší s vnější atmosférou. Střední ucho obsahuje tři sluchové kůstky. Ty jsou navzájem pohyblivě spojeny drobnými kloubky, vytvářejícími systém pák, který účinně zesiluje kmitání bubínku a přenáší je do struktur vnitřního ucha.

Ve středoušní dutině se nachází dva drobné svaly: třmínkový sval (m. stapedius) a napínač bubínku (m. tensor tympani).

Útvary vnitřního ucha jsou uloženy v pyramidě spánkové kosti. Vnitřní ucho leží uzavřeno v kostěném labyrintu, uvnitř je uložen labyrint blanitý (labyrinthus membranaceus), který je vyplněný čirou tekutinou – endolymfou. Prostor mezi blanitým a kostěným labyrintem je vyplněn perilymfou.

Kostěný labyrint se skládá z předsíně, tří polokruhovitých kanálku a kostěného hlemýždě.

V kostěném hlemýždi leží hlemýžď blanitý, což je slepě zakončená blanitá trubička

Je soustava podpůrných buněk, mezi nimi jsou umístěny smyslové buňky. Vyskytují se zde dvě řady vláskových buněk, z nichž vnější reaguje při malých podnětech a je citlivější na poškození, kdežto vnější řada je drážděna až při větších intenzitách.

Leží v blanitém labyrintu ve třech polokruhovitých kanálcích a dvou váčcích. Váčky utrikulus a sakulus slouží jako statokinetické čidlo k detekci polohy hlavy, vláskové buňky slouží k detekci pohybu hlavy – setrvačností je uváděna do pohybu endolymfa v polokruhovitých kanálcích.

Začátek dýchací cest. Nosní dutina přechází směrem vpřed v zevní nos. Kořen zevního nosu je kostěný, zbytek doplňují nosní chrupavky ohraničující dva vstupní otvory, tzv. nosní chřípí. Vertikální přepážka (kost radličná a chrupavka) rozděluje dutinu nosní na dvě poloviny.

Jsou prostory v kostech kolem nosních dutin, které jsou vyplněny vzduchem. Tyto kosti pneumatizují a zvětšují povrch nosní dutiny. Mezi vedlejší dutiny nosní patří sinus maxillaris, sinus frontalis, sinus ethmoidales (dutiny čichové kosti), sinus sphenoidales (dutina klínové kosti).

Navazuje na dutinu nosní, má nálevkovitý tvar. Převádí vzduch z nosní dutiny do ústní části hltanu (oropharynx). Do nosohltanu ústí z boku pravá a levá Eustachova trubice a na zadní straně je umístěna hltanová mandle (tonsilla pharyngea), která je tvořena nakupenou mízní tkání. Tato nakupená mízní tkáň zachycuje a likviduje mikroorganismy vyskytující se ve vdechovaném vzduchu.

Spojuje laryngopharynx s průdušnicí. Základem jsou chrupavky, tři nepárové (chrupavka štítná, prstencovitá a chrupavka tvořící základ příklopky hrtanové) a tři párové (chrupavky hlasivkové, rohové a klínové). Chrupavky jsou mezi sebou spojeny klouby.

Je pokračování hrtanu a je uložena pod hrtanem a před jícnem. Stěna je tvořena chrupavkami, které jsou spojeny vazivem. Ve výši 4.- 5. hrudního obratle se rozděluje na pravou a levou průdušku.

Pravá a levá průduška vstupují brankou (hilus pulmonis) do příslušného plicního křídla, postupně se dělí v menší průdušky (bronchy) až průdušinky (bronchioly) a vytváří průduškový strom.

Jsou uloženy v hrudní dutině, každé plicní křídlo v odděleném prostoru, což umožňuje mezihrudí, které rozděluje hrudní dutinu na dvě poloviny. Povrch plic kryje samostatná blána zvaná poplicnice (pleura visceralis). Vnitřní stěnu hrudníku pokrývá blána zvaná pohrudnice (pleura parietalis).

Mezi oběma listy je miniaturní prostor, tzv. pleurální dutina. Ta obsahuje malé množství vazké tekutiny, která zmenšuje tření mezi listy. V pleurální dutině je negativní tlak, tj. tlak nižší než atmosférický.

Plíce má hrot (apex pulmonis), který sahá až nad klíček a bazi (basis pulmosnis), která naléhá na bránici. Pravá plíce se dělí na tři laloky (lobi), levá na dva. Laloky se člení na samostatné segmenty a ty na lalůčky.

Do každé plíce, laloku a segmentu vstupuje samostatná průduška, do každého lalůčku koncová průdušinka. Tato se pak rozděluje v respirační průdušinky a ty v alveolární chodbičky končící plicními váčky, které se vyklenují v četné plicní sklípky (alveoly).

Je ohraničena ze stran tvářemi, zevním směrem horním a dolním rtem, nahoře a vzadu ji ohraničuje tvrdé a měkké patro. Patra oddělují dutinu ústní od dutiny nosní, spodinu tvoří jazyk s přídatnými svaly. Nedílnou součástí dutiny ústní jsou zuby.

Je tvořený příčně pruhovanou svalovinou, na povrchu krytý rohovatějícím epitelem. Na vrchní a boční ploše jazyka jsou papily, které obsahují chuťové pohárky a jiné receptory dotykové. Jazyk se uplatňuje při žvýkání, polykání a řeči.

Má tvar nálevky, ve stěně je příčně pruhovaná svalovina. Příchod sousta do ústní části hltanu spouští polykací reflex. Hltan je významnou křižovatkou cest polykacích a dýchacích, dělí se na nosohltan a ústní část hltanu.