Pojem edukace pochází z latinského slova educo, educare – vést vpřed, vychovávat, vypěstovat.

Edukační proces je záměrné či nezáměrné učení lidí. Probíhá celoživotně.

Vzhledem k vývoji moderních postupů léčby a ošetřování nemocných je nezbytné, aby zdravotničtí pracovníci uměli správně poskytovat informace nejen svým klientům, ale např. i jejich příbuzným o možnostech a postupech péče.

Edukačními determinanty jsou: edukanti, edukátor, edukační konstrukty a edukační prostředí.

Edukantem je subjekt učení bez rozdílu věku a prostředí, ve kterém edukace probíhá. Každý edukant je individuální osobnost, která je charakterizována svými fyzickými (např. věk, zdravotní stav, pohlaví), afektivními (např. motivace, postoje) a kognitivními vlastnostmi (např. schopnost učit se). Charakteristiku edukanta ovlivňuje i etnická příslušnost, víra, sociální prostředí, ve kterém daný jedinec žije, tedy i sociálně – kulturní podmínky (Juřeníková, 2010, s. 10).

Edukátor je aktér edukační aktivity, tedy člověk, který poskytuje cenné informace edukantovi.

Edukační konstrukty jsou plány, zákony, předpisy, edukační standardy, edukační materiály, které ovlivňují kvalitu edukačního procesu.

Edukační prostředí je místo, ve kterém edukace probíhá, např. vlivy osvětlení, barvy, zvuk v prostoru, nábytek, výzdobu v místnosti, ale také celkovou atmosféru probíhající edukace (Juřeníková, 2010).

Vlastnosti a předpoklady pracovníků ve zdravotnictví pro činnost edukace:

Edukaci můžeme rozdělit na základní (předávání nových vědomostí), reedukační (prohloubení již získaných vědomostí a dovedností) a komplexní (etapové předávání celistvých vědomostí, dovedností a postojů).

Před edukační lekcí si předem stanovíme patřičné cíle vzdělávání, obsah, metody a formy, podmínky, za jakých bude vzdělávání probíhat, a evaluační kritéria.