Subjektivní příznaky nemůžeme na pacientovi pozorovat ani vyšetřit. Musíme je nemocnému věřit a záleží na něm, jak je sám zhodnotí. Někdy může pacient své potíže zlehčovat, nebo naopak zveličovat. Posuzování subjektivních příznaků vyžaduje značnou zkušenost. Některé subjektivní příznaky mají své nepřímé objektivní projevy – např. při posuzování intenzity bolesti můžeme vycházet ze zrychlené srdeční frekvence, výrazu tváře nebo polohy, kterou pacient zaujímá.

Únava vzniká z hypoxie, při které se nahromadí kyselina mléčná ve tkáních. Po vyspání během 1-2 dní běžná únava odezní. Pokud trvá déle a neodpovídá vynaložené námaze, či ji doprovází další příznaky, jedná se o příznak nemoci.

Během spánku probíhá přibližně 4-5 spánkových cyklů, ve kterých se střídají dvě fáze: Non-REM spánek (tzv. ortodoxní) a REM spánek (tzv. paradoxní). REM je zkratka pro „rapid eye movement“, tedy rychlé pohyby očních bulbů. Non-REM spánek tvoří přibližně 70 % z celkového spánku, probíhá během něj obnova fyzických sil, ukládají se do paměti naučené informace, je snížen metabolizmus, krevní tlak, tepová a dechová frekvence, svalový tonus a zornice jsou zúžené. Na elektroencefalografické křivce jsou pomalé delta a theta vlny. REM spánek je důležitý pro obnovu psychických sil. Třídí se během něj zážitky, z hypofýzy se uvolňují některé hormony, aktivita mozkové kůry je na úrovni bdění – zdají se sny, které si při probuzení v této fázi člověk pamatuje. Na elektroencefalografické křivce jsou rychlejší beta vlny. Během REM spánku se objevují svalové záškuby, svalový tonus je vyšší, dýchání je nepravidelné s apnoickými pauzami.

V případě, že si nemocný stěžuje na nedostatek spánku, je důležité pátrat po vnějších rušivých vlivech, abychom spánkovou poruchu mylně nepokládali za příznak onemocnění.

Příčinou insomnie může být srdeční selhání, hypertenzní nemoc, mozková ateroskleróza, hyperfunkce štítné žlázy, kofein, rušivé zevní vlivy, hospitalizace, bolest, svědění či psychický neklid.

Projevuje se usínáním během dne na kratší dobu, tedy pospáváním. K příčinám hypersomnie patří hypofunkce štítné žlázy, mozková ateroskleróza, chronické onemocnění a záněty mozku.

U spánkové inverze jedinec ve dne spí a v noci bdí. Touto poruchou trpí senioři s pokročilou mozkovou aterosklerózou, dále bývá příčinou jaterní selhání, práce na směny či pásmová nemoc (přesun přes více časových pásem, kdy člověku trvá více dní, než se spánkový a denní rytmus vyrovná s novým řádem dne a noci).

Záchvat spánku nastává proti vůli nemocného, např. při chůzi, jízdě na kole, u jídla, kdy hrozí pád a zranění. Usínání mohou provázet zrakové, sluchové nebo dotykové halucinace. Tuto poruchu spánku doprovází tzv. kataplexie, což je obrna svalů v oblasti obličeje, šíje a dolních končetin. Noční spánek má nemocný delší, ale mělčí.

Somnambulismus vzniká rozštěpem útlumu motorické a senzorické mozkové kůry. Znamená to, že zatímco senzorický korový analyzátor „spí“, korový analyzátor motorický „bdí“ a umožňuje pohyb v prostoru. Somnambulismus se vyskytuje častěji u dětí.

Tyto pauzy jsou způsobeny poklesem měkkého patra při spaní na zádech. Vyskytuje se hlavně u starších mužů. Typické je pro tuto poruchu doprovodné chrápání, brzké probouzení, bolesti hlavy a únava z nevyspání.

Tato porucha se vyskytuje především u dětí.

Tento příznak často provází pocit otáčení okolního světa, nebo pocit vlastní rotace a nejistota. K vegetativním příznakům, které mohou závrať doprovázet, patří nevolnost, zvracení, pocení a bledost.

Vestibulární závrať bývá při poškození vestibulárního aparátu ve vnitřním uchu a provázejí ji rychlé pohyby očních bulbů k jedné straně, tzv. nystagmus (kmitání očí), dále uchylování končetin i celého těla k jedné straně při chůzi i při stoji, nemocný má pocit rotace prostoru (svět se točí okolo něj). Zavření očí pocit závratě zhoršuje.

Nevestibulární závrať doprovází srdeční nedostatečnost, kdy dochází k nedokrvení mozku z důvodu sníženého srdečního výdeje. Nemocný má pocit vlastní rotace. Zavření očí na závrať nemá vliv.

Závrať mozečková vzniká při poškození mozečku. Závrať provází porucha chůze s tzv. vrávoráním.

Zraková závrať provází dvojité vidění (diplopii), nebo pohled z výšky. Zavřením očí závrať vymizí.

Závrať vertebrogenní bývá přítomna u blokády krční páteře (u cervikokraniálního syndromu).

Bolestivost je bolest způsobená obvykle dotykem, hlavně při vyšetřování pohmatem. Bolestivý podnět vzniká nejčastěji podrážděním receptorů bolesti – mechanickým (tahem, spazmem) nebo chemickým (zánětem, ischemií).

Akutní bolest je náhle vzniklá, trvá krátkou dobu – obvykle hodiny až dny. Bolest chronická se vyvíjí pomalu, je mírnější intenzity, trvá déle než 3 měsíce.

Ischemická bolest je bolest z nedokrvení orgánu vlivem nedostatku kyslíku a nahromadění kyseliny mléčné. Bolest, která je vyvolaná spazmy (stahy) hladkých svalů ve stěnách útrobních orgánů, je označována jako kolikovitá bolest. Zánětlivá bolest je vyvolaná zánětem. Bolest vyvolaná poškozením tkání z vnější příčiny je bolest úrazová. Nádorová bolest je způsobená tlakem nádoru na ostatní tkáně. Tzv. fantomová bolest je bolest amputované končetiny – je vyvolána drážděním nervových zakončení v pahýlu amputované části těla a projekcí dráždivých podnětů do mozku do oblasti, ve které se promítala původní část těla.

Bolest lze přesně určit jen u bolesti povrchní. Bolesti útrobní mohou být sice rovněž pociťovány v místě podráždění, mnohdy se ale promítají do jiné části těla, nebo do příslušných zón na kůži. Propagace bolesti, tedy její vyzařování, je směr šíření bolesti z místa jejího maximální pociťování.

Každý člověk má individuální práh vnímání bolestivých podnětů. Práh bolesti je ovlivněn řadou faktorů, jako je věk, etnický původ, rozpoložení nemocného, sociální prostředí, počet nervových zakončení.

Při vyšetřování se lékař ptá nemocného na charakter bolesti. Bolest může být svíravá, pálivá, bodavá, tupá, tlaková, kolikovitá, vystřelující, vrtavá. Kolikovitá bolest je svíravá, křečovitá, zesiluje a zeslabuje jako sinusoida, intenzitu může mít od slabé až po krutou, zničující. Rozlišujeme koliku žlučníkovou (biliární), střevní (abdominální), ledvinnou (renální).

Volná nervová zakončení kromě bolesti umožňují také vnímání svědění. Vždy pátráme po příčinách svědění, protože je také (jako bolest) příznakem onemocnění.

Patofyziologickou podstatou svědění je dráždění volných nervových zakončení chemickými látkami vzniklými při: alergické reakci, zánětu a hojení (vyvolávají proteolytické enzymy), činnosti kožních parazitů (vyvolává zákožka svrabová), žloutence (vyvolávají žlučové kyseliny), užívání léků (např. opiáty), diabetes mellitus – svědění genitálu (vyvolává zvýšená hladina glukózy v moči), chronickém selhání ledvin (vyvolává nahromadění odpadních látek).

Svědění vede ke škrábání kůže a vznikají odřeniny (exkoriace), které mohou být následně infikovány bakteriemi.

Fyziologická palpitace bývá u horečky, po fyzickém přetížení, psychickém rozrušení, nebo překouření cigaretami. Může být ovšem známkou vážných poruch srdečního rytmu, ischemické choroby srdeční či chlopenních vad.

Kromě chorob trávicího ústrojí může provázet nemoci jater, nádorové onemocnění, horečnaté stavy, užívání léků, stres, depresivní a úzkostné stavy.

Centrum žízně v hypotalamu reaguje na změny koncentrace minerálů v krvi, hlavně sodíku a draslíku, také reaguje na změnu objemu vody ve velkých cévách. Snížený pocit žízně mají děti a starší lidé, proto jsou více ohroženi dehydratací. Zvýšený pocit žízně je vyvolán ztrátou tekutin, často pocením, při horečnatých stavech, průjmech, nebo při zvracení.

Rozlišujeme primární polydipsii, kdy nemocný více pije a zároveň více močí. Důvodem je návyk, nebo psychogenní příčina či nádor hypotalamu. Sekundární polydipsie je stav, kdy pacient více močí a proto více pije. Zde bývá příčinou diabetes mellitus (glukóza na sebe váže vodu a přestupuje do moči i s vodou), nebo diabetes insipidus (snížená hodnota antidiuretického hormonu způsobí to, že se v distálním tubulu nefronu ledvin nevstřebává voda a pacient ztrácí značné množství vody močením).

Hlad je způsoben rozdílem hladiny glukózy v tepenné a žilní krvi. Fyziologický hlad je po velkém energetickém výdeji. S nadměrným hladem se můžeme setkat u nemocných s hypothyreózou či počínajícím diabetem mellitem. Tzv. žravost, latinsky bulimia (bulimie), je podmíněna psychogenní příčinou. Zvýšená chuť na slané (bez nadměrné chuti k jídlu) bývá u Addisonovy choroby, chuť na studené nápoje s ledem a na zmrzlinu u pálení jazyka při anemii.

K poruchám polykání patří pocit obtížného polykání nebo váznutí sousta v krku při polykání, bolestivé polykání (odynofagie) či pocit váznutí tekutin (paradoxní dysfagie). Bolestivé polykání může být známkou zánětu, vředu či karcinomu jícnu. Dále se dysfagie rozlišuje na horní, kdy vázne posun potravy z úst do hltanu a dolní, při kterém sousto vázne v dolní části jícnu.

Pálení žáhy může připomínat anginózní bolest na hrudi, avšak na rozdíl od srdeční ischemie není závislá na námaze, ale na jídle. Pyrózu může vyvolat sladké jídlo, pečené jídlo, káva, alkohol a předklon, nebo poloha vleže. Pálení žáhy může být provázeno regurgitací, což je vracení obsahu žaludku zpět do jícnu a do úst bez nevolnosti či zvracení. Neuropatickým projevem je pyróza s ruminací, tedy s vniknutím potravy ze žaludku do úst, její přežvýkání a nové spolknutí.

Nevolnost bývá doprovázena pocitem slabosti, zvýšeným sliněním, zrychlenou dechovou frekvencí a vazomotorickými poruchami. Často bývá doprovodným příznakem také parasympatická aktivita – bledost, pocení, snížená srdeční frekvence a nízký krevní tlak.

Příčiny pocitu na zvracení mohou být různé. Kromě nemocí gastrointestinálního traktu může nevolnost provázet také onemocnění centrálního nervového systému, migrénu, hypotenzi, závrať, selhání ledvin, těhotenství, nežádoucí účinky léků a otravy. Nevolnost zpravidla předchází zvracení.

Zpravidla bývají také přítomny objektivní známky, jako je zapojování pomocných dýchacích svalů, „zatahování“ nadklíčkových jamek a mezižebří, změny dechové frekvence a hloubky dýchání.

Příčiny dušnosti mohou být psychogenní, chemické (nedostatek kyslíku při anémii, retence oxidu uhličitého při respirační insuficienci, retence kyselých metabolitů při uremii a ketoacidóze) a reflexní (obstrukce dýchacích cest cizím tělesem, spazmem nebo otokem, restrikce dýchací plochy u plicního výpotku, fibrózy, embolie a u srdečního selhání).

Pokud na nemocném dušnost pozorujeme, jedná se o objektivní příznak onemocnění.

Námahová dušnost je neúměrná zátěži. Nemocný si uvědomí, že je dušný při fyzické zátěži, která mu v minulosti nedělala potíže. Nejčastější příčinou bývá chronická obstrukční bronchopulmonální nemoc (plicní dušnost), nebo srdeční selhání (srdeční dušnost). Trvalá dušnost je klidová, při pohybu se stupňuje. Pacienti s plicní dušností mohou ležet, ale nemocní se srdeční dušností trpí dušností v poloze vleže. Při sběru anamnézy lékař zjišťuje, kolik musí mít nemocný polštářů v noci pod hlavou – čím více jich pacient musí mít, tím je stav těžší. Záchvatovitá (paroxyzmální) dušnost se projevuje opakovanými záchvaty dušnosti spojené obvykle s kašlem. Bývá přítomna u laryngitidy, pertuse, paroxyzmální noční dušnost je typická pro srdeční selhání v počátečním stádiu. Akutní inspirační dušnost bývá způsobena alergickou reakcí, aspirací cizího tělesa, traumatem nebo nádorem. Akutní exspirační dušnost nebo akutní smíšená dušnost bývá zapříčiněna plicní embolií, akutní exacerbací chronické obstrukční plicní nemoci, bronchiálním astmatem, plicním edémem, syndromem akutní dechové tísně (ARDS), pneumonií nebo spontánním pneumotoraxem.