Biologická determinace znamená podmíněnost vývoje lidské psychiky v závislosti na biologických faktorech. Mezi biologické determinanty patří dědičnost – genetika (vlohy), nervová soustava, endokrinní žlázy, saturace biologických potřeb, tělesný stav a růst organismu.

Dědičnost je přenos určitých dispozic z jedné generace na druhou. Jednotkami dědičnosti jsou chromozomy, které se nacházejí v každé buňce našeho těla. Soubor genetických informací uložených v DNA se nazývá genotyp. Tento soubor představuje anatomicko-fyziologické zvláštnosti organismu (např. stavba těla), centrální nervové soustavy – CNS (např. labilita) a činnost smyslových orgánů (např. krátkozrakost).

Člověk je v neustálém vztahu s vnějším prostředím. Výsledek složitých vztahů mezi genotypem a prostředím se nazývá fenotyp, soubor všech pozorovatelných vlastností, znaků organismu. Existují znaky, na které nemá prostředí vliv (např. krevní skupina, barva očí) a znaky ovlivněné prostředím (např. hmotnost).

Lidská psychika je úzce spjata s nervovou soustavou. Úroveň psychického vývoje závisí na zralosti a činnosti mozku.

Psychická činnost je determinována činností nervové soustavy. Základní anatomickou a funkční jednotkou nervové soustavy je neuron. Místo spojení dvou neuronů (nebo smyslové buňky a neuronu) umožňující přenos vzruchů (impulzů) se nazývá synapse. Činnost nervové soustavy zajišťují základní nervové procesy – podráždění, vzruch (excitace) a útlum (inhibice). Podráždění je fyziologický proces v nervové buňce, který vzniká přeměnou energie působícího podnětu. Útlum je aktivní nervový proces, působí snížením až zastavením činnosti příslušných orgánů. Vzájemná činnost nervových procesů podléhá zákonům iradiace, koncentrace a indukce. Vzruch a útlum se po svém vzniku vlnovitě šíří do svého okolí – zákon iradiace. Po svém rozšíření se vracejí zpět do východiska – zákon koncentrace. Vznik jednoho nervového procesu vyvolává ve svém okolí vznik procesu druhého – zákon vzájemné indukce.

Je tvořen míchou a mozkem. Jednotlivé oddíly jsou dle vývoje nervové soustavy hierarchicky uspořádané (vývojově mladší jsou nadřazeny starším oddílům).

Nejstarším řídícím oddílem je páteřní mícha, ve které jsou centra řídící činnost některých vnitřních orgánů. Prodloužená mícha spojuje míchu s mozkem, v ní jsou nervová ústředí řídící pohyby a držení těla, činnost dýchacích orgánů a srdce, příjem potravy, trávení a vylučování. Následuje mozkový kmen (prodloužená mícha, Varolův most, střední mozek). Ke kmeni je připojen mozeček (zajišťuje koordinaci pohybů), který spolu s Varolovým mostem tvoří zadní mozek. Střední mozek řídí činnost zraku a sluchu. Na střední mozek navazuje přední mozek (mezimozek, hypofýza). V mezimozku je podkorové ústředí nižších emocí a vegetativního nervstva. Koncový mozek (tvořen mozkovými hemisférami) je posledním oddílem. Každá hemisféra zastává své specifické funkce.

V levé hemisféře tzv. „mluvící“ se nacházejí řečová centra. Tato hemisféra má význam pro jazykové a matematické schopnosti, umožňuje analytické zpracování informací, rozvoj logického, abstraktního myšlení a řešení problémů. Pravá hemisféra má význam pro vnímání, emoční prožívání a neverbální komunikaci. Zatímco levá hemisféra ovládá pravou část těla, pravá hemisféra ovládá levou část těla. Velmi důležitou částí je corpus callosum, který zajišťuje předávání informací mezi hemisférami.

V mozkové kůře jsou uloženy korové analyzátory, centrum řeči a oblasti asociační, které mají vztah k chování člověka. Dále jsou zde oblasti koordinace volních pohybů.

Centrální nervový systém je spojen s organismem periferním nervovým systémem. Periferní nervový systém se dělí na systém mozkomíšních a vegetativních nervů.

Řídí činnost vnitřních orgánů a endokrinních žláz, její činnost je nezávislá na vůli člověka. Skládá se z nervstva sympatického a parasympatického, které vytváří protikladnou činnost. Z hlediska psychologie je důležitá při emocích a souvisí s vnějšími projevy duševního života (např. pocení, červenání).

Spojuje smyslové orgány, zachycující informace z vnějšího i vnitřní světa, s centrem nervového systému a zprostředkovává na ně odpověď. Základní fyziologickou jednotkou nervové činnosti je reflex, zákonitá odpověď organismu na vnější a vnitřní podněty.

Reflexy se dělí na vrozené (nepodmíněné reflexy) a získané (podmíněné reflexy). Nepodmíněné reflexy jsou vrozené, dědičné, zcela automatické reakce. Na stejný podnět se vždy vybaví kvalitativně stejná reakce. Centra pro řízení nepodmíněných reflexů jsou v prodloužené míše a mozkovém kmeni. Některé nepodmíněné reflexy setrvávají po celý život (např. obranné reflexy), jiné na určitém stupni ontogenetického vývoje vyhasínají (např. Babinského reflex).

Základní poznatky o podmíněných reflexech získal ruský fyziolog, psycholog a lékař Ivan Petrovič Pavlov (1849–1936). V roce 1904 obdržel za své výzkumy v medicíně a fyziologii Nobelovu cenu.

Podmíněné reflexy jsou získané, naučené. Vytvářejí se pouze jako dočasné reakce, které se pospojují v čase. Opakovanými situacemi se mohou posilovat nebo naopak vyhasínají, pokud chybí podněty, které je vyvolaly. Jejich centrum je v šedé kůře mozkové, která je vývojově nejmladší částí mozku, a tím nadřazená ostatním oddílům nervové soustavy.

I. P. Pavlov popsal teorii o první a druhé signální soustavě.

První signální soustava je soubor podmíněných reflexů, které jsou odrazem reality (barvy, zvuky, doteky, chemické, fyzikální nebo biologické jevy). Je základem konkrétního myšlení.

Druhá signální soustava je soubor podmíněných reflexů vznikající na slovní podněty. Člověk reaguje na abstraktní podněty, je schopný rozlišit zvuk slova, ale i jeho obsah. Tyto schopnosti se označují jako vyšší nervová činnost (řeč, psaní a myšlení).

Specifické psychické děje jsou závislé na funkčním stavu určité části mozku (např. řečové centrum, jádra analyzátorů). Vnější projevy prožívání souvisí s činností a vnějšími projevy vegetativní nervové soustavy (např. emotivní stav – bledost, pot, třes).

Při fyziologické činnosti si jedinec jejich vliv na psychickou stránku neuvědomuje. Pokud dojde ke zvýšené nebo snížené činnosti endokrinních žláz, projevují se změny ve fyzické, psychické i sociální stránce osobnosti. Některé abnormality mohou vést k deformacím organismu, např. nadprodukce nebo nedostatek růstového hormonu (somatotropinu). Při jeho nadprodukci vzniká gigantismus (nadprodukce růstového hormonu během tělesného vývoje způsobuje nadměrný tělesný vzrůst), akromegalie (nadprodukce růstového hormonu v dospělosti způsobuje nadměrný růst akrálních částí těla – prsty, nos, brada, lícní kosti). Při nedostatku růstového hormonu vzniká nanismus (trpasličí vzrůst).

Mezi další biologické determinanty se řadí tělesný stav, který zahrnuje celkový tělesný stav (např. handicap) a momentální zdravotní stav (zdraví a choroba) jedince.

Další kategorii biologických determinantů představují biologické potřeby, které jsou vrozené a jejichž saturace je důležitá pro přežití jedince.

Zrání představuje primární předurčenost genetickým programem. Projevuje se zákonitou posloupností určitých změn, které lze chápat jako stav připravenosti k dalšímu vývoji biologické oblasti a následný sekundární vývoj v oblasti psychické, sociální a spirituální. Učením tyto předpoklady dále rozvíjíme.

Z hlediska psychologie je důležité charakterizovat změny psychických jevů v závislosti na čase, které souvisejí s fylogenetickým, antropogenetickým a ontogenetickým vývojem.

Fylogeneze znamená vývoj druhů organismu a jejich srovnání. Zabývá se vývojem psychiky od nejjednodušších po nejsložitější organismy, v závislosti na vývoji nervové soustavy.

Antropogeneze zkoumá vznik a vývoj jedince jako biologického druhu. Vzniká na určitém stupni fylogeneze. Je spojována s vývojem druhu homo – Homo habilis (člověk zručný), Homo erectus (člověk vzpřímený), Homo sapiens neandertalensis (člověk neandertálský, pračlověk), Homo sapiens sapiens (člověk moudrý). V antropogenezi se rozlišují dvě etapy hominizace a sapientizace.

Hominizace (polidštění) představuje proces tělesných změn. Tělesná výška dosahuje 106-175 cm. Lebka je klenutější a zaoblenější, nadočnicový val je méně vyvinutý, lícní kosti jsou menší, u spodní čelisti je vyvinut bradový výběžek. Dochází k zvětšení mozkové části, zvětšení kapacity mozku a zmenšení obličejové části. Dochází ke změně v postavení páteře a pánve. Dále jsou proporcionální změny hrudníku, postavení lopatky a horní končetiny. Dolní končetiny se využívají k chůzi, u ruky dochází k opozici palce a následnému využití ruky k činnosti.

Sapientizace (moudrý, rozumný) spočívá ve vývoji mozku, vývoji artikulované řeči a rozvoj myšlení. Dochází k vytváření lidské společnosti, tzn. osídlování území, stavba primitivních obydlí a organizovaný lov.

Ontogeneze zkoumá vznik a vývoj lidské psychiky od početí po zánik života.

Lidská psychika je podmíněna socio-kulturní prostředím, ve kterém jedinec žije. Sociální prostředí se podílí a spoluutváří specifické rysy psychiky člověka, která se liší od psychiky živočichů. Sociální prostředí tvoří společenské vztahy, společenské normy, lidská kultura a civilizace, výchova.

Systém společenských vztahů. Na základě vzájemné interakce mezi lidmi vzniká systém společenských vztahů: jedinec – jedinec, jedinec – sociální skupina, sociální skupina – jedinec, sociální skupina – sociální skupina.

Společenské normy jsou normy typické pro určité kulturní prostředí a vytváří kulturní vzorce chování. Zahrnují zvyky a obyčeje, mravy, zákony a společenská tabu.

Kultura a civilizace a její tradice jsou spojené se společností, ve které jedinec žije. Jsou to výtvory lidské společnosti, které se předávají z generace na generaci (např. tradice, hodnoty).

Výchova je záměrné působení na rozvoj osobnosti s cílem dosáhnout pozitivních změn v jejím vývoji. Probíhá v rodině, ve výchovně-vzdělávacím systému a zaměstnání. Nejvyšším stupněm výchovy je sebevýchova.

Spirituální determinace souvisí s pohledem na svět, hledáním smyslu života, vlastní existencí. Neznamená pouze potřebu víry, ale i přijetí určitého životního stylu (např. vegetariánství).