Název pochází z latinského slova emovere (vzrušovat, vyjadřování vnitřního prožitku navenek).

Prožívání subjektivního stavu znamená, zda se jedinec cítí příjemně nebo nepříjemně. Kromě libosti – nelibosti je pro emoce typické napětí – uvolnění a určitá míra vzrušení. Prožívání subjektivního vztahu znamená, zda působící podněty jedince přitahují či nikoliv.

Projevy emocí lze zaznamenat v rovinách:

Fyziologický základ emocí souvisí s činnostmi nervové a hormonální soustavy. Hypotalamo-hypofyzární systém reguluje uvolňování hormonů, které ovlivňují emoce. Pro vznik a projevy emocí má význam, spolu s talamem a hypotalamem (součást mezimozku), také limbický systém, který je tvořen mozkovými strukturami na spodině mozkových polokoulí. Limbický systém je funkční celek. Limbický systém zabezpečuje mechanismy krátkodobé paměti, pozornosti a má význam pro řízení a kontrolu emočního prožívání. Talamus přenáší informace o důležitých podnětech do jednotlivých oblastí mozku, především do amygdaly (podkorová struktura spojená s hypotalamem) a do příslušných senzorických oblastí mozkové kůry.

Krátká cesta představuje spojení talamu s amygdalou. Dlouhá cesta je spojení talamu s mozkovou kůrou, především se zrakovým centrem. Krátká cesta vyvolá první rychlou, ale nepřesnou reakci. Při dlouhé cestě dochází ke skutečnému kognitivnímu vyhodnocení situace.

Např. člověk ztuhne, pokud uvidí předmět hadovitého tvaru v místě, kde se vyskytují zmije. V mozkové kůře mezitím probíhá podrobnější analýza a vyhodnocování smyslových podnětů. Tento pomalejší mechanismus se aktivuje, pokud chybí opodstatnění, poplachová reakce se zastaví.

Mezi základní charakteristiky emocí se řadí:

Polarita (protikladnost) znamená, že většina emocí má svůj protiklad. Polarita představuje citové rozpětí, které se pohybuje od pozitivního k negativnímu bodu.

Ambivalence (smíšenost) znamená, že většina emocí je výsledkem smíšení stenických (příjemných) a astenických (nepříjemných) citů.

Aktuálnost vyjadřuje neopakovatelnost prožité emoce v téže podobě. Emoce mohou být podobné, ale nikdy nemají stejný emoční prožitek.

Nakažlivost představuje přenos emoce z jednoho jedince na druhého. Významnou roli hrají expresivní (bezprostřední) projevy.

Stereotypnost je setrvačnost podmíněně vyvolaných emocí – opakováním podnětů se může upevnit citová reakce, i když se působící podnět změní.

Pestrost časového trvání znamená, že časové trvání emocí může být několik sekund, ale i několik let.

Citová adaptace znamená schopnost přizpůsobit se opakujícímu se podnětu. Po určité době tento podnět nevyvolá takové emotivní prožitky jako na začátku. Mění se intenzita prožitku.

Emoce dělíme na somatické city, citové reakce, citové stavy, citové vztahy a vyšší city.

Somatické (nižší) city vyjadřují prožívání aktuálního stavu organismu, který je spojován se saturací biologických potřeb (spokojenost, nespokojenost, uvolnění, napětí).

Citové reakce jsou krátkodobé emoce, které prožíváme při náhlém narušení rovnováhy organismu s prostředím. Jsou charakterizovány intenzitou prožitku. Velmi intenzivní citové reakce se nazývají afekty, které jsou doprovázeny změnami v činnosti vegetativní nervové soustavy. Předpokládá se, že po afektu dochází k vyčerpání. Citové reakce mohou být: útočné (zlost, hněv, agrese), obranné (strach, neklid, pláč), sociální (závislost, obdiv).

Citové stavy (nálada) jsou déletrvajícím prožíváním subjektivního stavu. Citové stavy ovlivňují naše chování a jednání, pozitivně i negativně a jsou základem pro vznik citových reakcí (při pesimistické náladě je nástup i projev citové reakce mírnější). Mezi citové stavy se řadí stavy související s náročnými životními situacemi (frustrace, deprivace, stres, tréma).

Citové vztahy představují prožívání subjektivního vztahu k působícím podnětům nebo k sobě samému. Mají dlouhodobější charakter než citové stavy (láska, nenávist, přátelství, nepřátelství). Velmi intenzivní citový vztah se označuje jako vášeň a ztráta citového vztahu jako odcizení. K základním citovým vztahům patří: sympatie – antipatie, přátelství – nepřátelství, pýcha – pokora, láska – nenávist, obdiv – pohrdání. Ne vždy jsme vznik určitého citového vztahu schopni zdůvodnit (sympatie – antipatie). Citové vztahy k sobě samému souvisí se sebehodnocením a s představou vlastního já.

Vyšší city (city společenského vědomí) jsou emoce, které vznikají v průběhu socializace jedince. Jsou typické pouze pro člověka (city intelektuální, estetické, etické, sociální).

Dále můžeme dělit emoce na primární a sekundární.

Primární (základní) emoce zpracovává především limbický systém. Vyskytují se u každého jedince v každé kultuře, ale liší se svými projevy. Mezi primární emoce patří např. radost, důvěra, strach, smutek, úzkost, hněv, zahanbení, znechucení, očekávání, překvapení.

Sekundární emoce zpracovává více kortex. Získáváme je během života na základě emočních zkušeností. Jejich vznik a vývoj ovlivňuje sociokulturní prostředí jedince. Mezi sekundární emoce se řadí např. láska, nenávist, obdiv, závist, pohrdání, úcta.

Lidé jsou ve svých vlastnostech emočních projevů odlišní. Tato skutečnost souvisí s typem centrální nervové soustavy, osobnostními vlastnostmi a osobními zkušenostmi v emocionální oblasti. Mezi vlastnosti emocí se řadí:

citlivost, která představuje vznik nových citů (lehkost);

citovost, která vyjadřuje bohatství citů;

náladovost, která představuje rychlost střídání citů;

intenzita, která vyjadřuje hloubku nebo povrchnost citů;

citová zralost, která představuje rovnováhu mezi rozumovou a emotivní složkou prožívání;

sugestibilita, která představuje ovlivnitelnost, podléhání citové nákaze;

zranitelnost, která vyjadřuje míru citové odolnosti vůči podnětům vyvolávající nepříjemné city;

ovladatelnost jako stupeň řízení citového prožívání;

výrazovost, která vyjadřuje míru vnějšího projevu emocí.