Pojem temperament pochází z latinského slova temperare, temperamentum (náležitě mísiti, správný poměr, smíchání něčeho v určitém poměru). Temperament je souhrn vrozených vlastností organismu určujících dynamiku a intenzitu prožívání a chování osobnosti. Dynamika je tempo průběhu a střídání psychických procesů a stavů. Intenzita znamená u prožívání hloubku, u chování vnější výrazovost.

Temperament zahrnuje celkový emotivní stav, kvalitu a sílu emocí, rychlost vzniku psychických jevů, trvání psychických jevů po ukončení působení podnětu, odolnost vůči podnětům z okolí, kongruenci (shodu) mezi vnitřním prožíváním a vnějším chováním.

Fyziologickým základem temperamentu je odlišná činnost nervové a endokrinní soustavy, která je u každého jedince rozdílná. Přestože jsou vlastnosti temperamentu vrozené, jsou částečně ovlivnitelné výchovou a sebevýchovou.

Temperament je soubor vlastností charakteristických pro určitý typ osobnosti. Na základě vlastností společných pro určitou skupinu lidí byly vytvořeny typologie temperamentu.

Tuto teorii vypracoval starořecký filozof a lékař Hippokratés z Kósu (460–370 př. n. l. – 5. stol. př. n. l.) a upravil ji římský lékař Galénos z Pergamu (129–200 n. l. – 2. stol. n. l.). Duševní jevy, jejich poruchy a zvláštnosti byly vysvětlovány jako důsledek určitého poměru jednotlivých materiálních složek ve směsi. Ke čtyřem původním kvalitám teplo, studeno, sucho, vlhko byly přiřazeny čtyři tělesné šťávy, které mají podobné vlastnosti jako tyto materie (hmotné podstaty):

žlutá žluč (cholé) – obdoba ohně – teplá a suchá (cholerik);

černá žluč (melancholé) – obdoba země – suchá a studená (melancholik);

hlen (flegma) – obdoba vody – studený a vlhký (flegmatik);

krev (sanguis) – obdoba vzduchu – vlhká a teplá (sangvinik).

Podle převládající tekutiny v těle vznikají čtyři základní typy temperamentu: sangvinik, cholerik, flegmatik a melancholik. Hippokratés toto označení nepoužíval, pojmy pro jednotlivé typy byly uvedeny později.

Neurofyziologickou teorii temperamentu vypracoval ruský fyziolog Ivan Petrovič Pavlov (1849–1936). Typologie podle I. P. Pavlova vychází z vlastností nervových procesů – vzruchu (excitace) a útlumu (inhibice). Rozlišuje jejich sílu, vyrovnanost, pohyblivost.

Síla (slabost) je schopnost korových buněk reagovat správně na silné podněty (emoce). Vyrovnanost (nevyrovnanost) představuje vzájemný poměr vzruchu a útlumu – zda jsou v souladu, nebo jeden z nich převládá. Pohyblivost (nepohyblivost) znamená rychlost střídání budivých a tlumivých procesů v buňkách mozkové kůry. Temperament je podmíněn typem vyšší nervové činnosti. Při své typologii I. P. Pavlov používá názvů sangvinik, flegmatik, cholerik, melancholik.

Představitel této typologie Carl Gustav Jung (1875–1961) byl švýcarský lékař, psychoterapeut a zakladatel analytické psychologie. Vycházel z preference postojů, zda člověk preferuje vztahy k vnitřnímu světu (k sobě samému) nebo vnějšímu světu. Podle toho popsal introvertní a extravertní chování (introvertní a extravertní osobnost).

Německo-britský psycholog Hans Jürgen Eysenck (1916–1997) navázal na typologii C. G. Junga. Tuto typologii rozšířil o dimenze stability a lability (neuroticismu), které jsou projevem nervové soustavy. Byly popsány bipolární faktory extraverze – introverze a stabilita – labilita.

Labilita (neuroticismus) znamená nestálost, nedostatek sebeovládání a sebejistoty, podrážděnost, společenskou plachost, pocity méněcennosti, problémy v rozhodování. Reakce bývají silné, trvají dlouho, špatně odolává tlaku.

Stabilita znamená otevřenost, uvolněnost, schopnost se prosadit, vyrovnanost, spolehlivost. Reakce jsou přiměřené a klidné.

Eysenck z těchto dimenzí (introverze, extraverze, emoční labilita a emoční stabilita) sestavil souřadnicový systém a vznikly čtyři kvadranty temperamentních typů.

Německý psychiatr Ernst Kretschmer (1888–1964) vycházel při stanovení koncepce z praxe v psychiatrické léčebně. E. Kretschmer popsal vztah mezi tělesnou stavbou (typem), vlastnostmi osobnosti a některými psychiatrickými chorobami.

Americký psycholog William Herbert Sheldon (1898–1977) vycházel z kritiky Kretschmerovy typologie. Pořídil a zkoumal fotografie studentů, kteří se zúčastnili psychologického výzkumu. Na základě fotografií určil tělesné typy. Následně studenti podstoupili dotazníkové šetření, na jehož základě přiřadil temperamentové vlastnosti.

endomorfní (tělo je utvářeno vnitřně, tukem – pyknik), viscerotonní povaha – jedinec je společenský, uvolněný, snášenlivý, rozvážný, má sklon k tělesnému pohodlí a požitkářství, převažují pomalejší reakce;

mezomorfní (tělo je utvářeno vnějšně, svaly – atletik), somatotonní povaha – převažují svalové činnosti, zdůraznění svalových komponent, jedinec je smělý, přímý, aktivní, méně zdrženlivý, má sklon k agresi, touží po dobrodružství;

ektomorfní (tělo je utvářeno křehce, nervovou soustavou, mozkem – astenik), cerebrotonní povaha – jedinec je přecitlivělý, citově zdrženlivý, má sklon k samotářství, k distancování se od společnosti.

W. H. Sheldon dospěl k podobným typům jako E. Kretschmer, změnil pouze terminologii.

Typologii zabývající se hodnotami člověka a jeho postoji sestavil německý psycholog Eduard Spranger (1882–1963). E. Spranger rozděluje temperament na typy:

teoretický – individualista, teoretik, abstraktní poznání předmětů a jevů, jeho poznávání je neosobní, obecné;

ekonomický – prakticky založený, stojí oběma nohama pevně na zemi, u zkušeností oceňuje spíše jejich hmotný přínos;

estetický – citově zaměřený, dokáže ocenit krásu, nechce se obtěžovat praktickými starostmi, často se odtrhává od reality, svět vnímá po svém;

sociální – zaměřen na lidi, pomáhá jim, umí se do nich vcítit, uspokojuje jej sebeovládání a obdivuje laskavost;

mocenský – má rád moc, ovládá druhé, dominuje, nesnáší konkurenci, důležité je pro něj společenské postavení;

náboženský – lhostejný k materiálním hodnotám, vyšší cíle, oceňuje.

Německý psycholog W. Wundt napsal:

„…při běžných, všedních radostech a starostech je třeba být sangvinikem,

při závažných životních rozhodnutích melancholikem,

ve vztahu k dojmům, které se hluboce dotýkají našich zájmů – cholerikem,

a konečně při plnění již jednou přijatých rozhodnutí flegmatikem.“