Komunikace

1.1

SOCIÁLNÍ KOMUNIKACE

Komunikace je termín, označující výměnu informací, ke které dochází v organickém přírodním prostředí. Komunikovat mezi sebou mohou rostliny, zvířata i lidé. Sociální komunikace je proces vzájemného sdělování, předávání, přijímání, zpracovávání a vyměňování informací mezi lidmi. Je významnou potřebou člověka a podmínkou sociální existence. Při setkání dvou lidí nelze nekomunikovat, protože i v situaci, kdy nehovoříme, vždy o sobě informace podáváme. Komunikace má mnoho funkcí. Jednou z nich je předávat informace, něco oznámit či prohlásit, tj. informativní funkce. Když v komunikaci chceme druhého něco naučit, dát mu návod, jak co dělat, jedná se o instruktážní funkci. Pokud při komunikaci dochází k vzájemnému ovlivňování a ke snaze přesvědčit druhé, aby změnili svůj názor, postoj atd., jedná se o persvazivní (přesvědčující) funkci. Komunikace má i zábavní funkci, někoho pobavit, rozveselit, nebo s druhými něco řešit, tj vyjednávací funkce.

Mezilidská komunikace je podmínkou spolupráce jedinců. Během komunikace se vytváří mezi komunikujícími sociální vztah. Může mít podobu sympatie, vstřícnosti, antipatie, averze, odmítání anebo lhostejnosti. Komunikující osoby mohou být v přímém kontaktu (osobní setkání) nebo v kontaktu nepřímém (e-mail, telefonický rozhovor).

Podmínky sociální komunikace:

funkčnost zrakového a sluchového ústrojí, mluvidel, centra sluchu a řeči v mozku, správné dýchání;

intelektuální úroveň;

včasný a dostatečný rozvoj řečových dovedností v prostředí ve kterém vyrůstáme, v sociálním prostředí, které umožní komunikaci.

Typy komunikace

v dyádě – komunikace mezi dvěma jedinci;

skupinová – komunikace mezi více jedinci;

veřejná (masová), jednosměrná komunikace k většímu počtu osob, např. prostřednictvím médií;

intrapersonální komunikace je pak komunikace jedince se sebou samým, většinou formou „vnitřní řeči“, která slouží k formulaci myšlenek, posléze sdělených v rámci komunikace interpersonální.

Komunikační schéma

Základní principy a zákonitosti komunikace vyjadřuje tzv. komunikační schéma, jehož součástí je:

komunikátor – člověk, který sděluje informace;

komunikant (recipient) – člověk, který naslouchá, dekóduje informace;

komuniké – sdělovaná informace;

komunikační kanál – cesta přenosu informace;

zpětná vazba – slouží ke kontrole, zda komunikant informaci slyšel a jakým způsobem jí porozuměl;

situační kontext – konkrétní situace, za které komunikace probíhá;

komunikační šum – rušivé vlivy, které mohou narušit přenos informací.

Jestliže dojde k problémům v některé ze složek komunikace, dojde k narušení komunikace jako takové.

Komunikační schéma

1.1.1

Komunikační chování

Symetrická komunikace

Jedná se o vyváženou, rovnoprávnou komunikaci zúčastněných, kteří mají stejná práva a využívají stejného prostoru k vyjádření svých myšlenek.

Asymetrická komunikace

Postavení komunikujících je v tomto případě nerovné. Jeden z komunikujících (obvykle komunikátor) zaujímá dominantní postavení, druhý pak postavení submisivní. Charakteristickým znakem je, že jeden z komunikujících hovoří na úkor druhého, omezuje ho, nedopřeje mu dostatečný prostor k vyjádření, a ten tuto situaci vnímá jako zátěžovou. Příkladem asymetrické komunikace může být také nedomluvené jednostranné tykání, situace, kdy jeden při komunikaci sedí, zatímco druhý je nucen stát (např. jednání na úřadě), komunikace nadřízeného, který nepustí ke slovu podřízeného, mnohdy i komunikace vychovatele a vychovávaného. Zvláštním typem akceptovatelné asymetrické komunikace bývají situace, kdy se jedná např. o komunikaci vysvětlujícího odborníka a laika, komunikaci dospělého s malým dítětem, a jejíž styl ale vyhovuje oběma zúčastněným.

Metakomplementární komunikace

Jedná se o komunikaci manipulativní, jejímž cílem je prosazování vlastních zájmů nekorektním způsobem (např. citovým vydíráním, zastrašováním, vzbuzováním pocitů viny), na úkor druhého. Závislá osoba si mnohdy devalvaci a manipulaci nemusí uvědomovat.

1.1.2

Komunikační sítě

Komunikační sítě vyjadřují, jakými cestami dochází k přenosu informací. Z tohoto hlediska můžeme hovořit o komunikaci:

kruhové – předávání informací, debata ve skupině např. se svými sousedy u stolu;

řetězové – informace jsou předávány od jednoho k druhému (např. hra tichá pošta);

ohniskové (hvězdicové) – člověk sdělující informaci stojí uprostřed posluchačů;

všekanálové – způsob komunikace, kdy komunikuje každý s každým.

1.1.3

Formy komunikace

Verbální (slovní) – ústní nebo písemná. Podává informace zejména o jevech, vztazích, souvislostech ad.

Neverbální (mimoslovní – řeč těla). Informuje zejména o subjektivních stavech, prožitcích a postojích prostřednictvím těla.

Obrazová komunikace – názorná zobrazení (např. matematické, chemické, dopravní, hudební, zeměpisné znaky, piktogramy).

Komunikace činem (chování člověka v určité situaci).

Symbolický význam chování (poklepání na rameno, políbení ruky, úklona).

Symbolický význam dalších atributů (symbolika počtu a druhu květin, barev, uniforem).

Soustavy znaků (jazyk neslyšících, jazyk hluchoslepých apod.).

Aby si lidé rozuměli, musí sdílet společný uznávaný soubor verbálních pojmů i neverbálních významů v rámci určité sociální skupiny. K problémům může dojít v případě, kdy spolu komunikují lidé z různých sociálních prostředí, kteří přikládají odlišný význam zejména symbolům, výrazům neverbální komunikace a pojmům.

1.1.4

Doporučení pro vedení komunikace

Při komunikaci oslovujme druhého člověka jeho jménem, které správně vyslovujeme.

Projevujeme zájem o druhého.

Hovoříme více o druhém a o situaci, než sami o sobě.

Snažíme se navodit atmosféru důvěry a bezpečí.

Používáme upřímnou pochvalu.

Potřebujeme-li vyslovit kritiku druhému, sdělujeme ji mezi čtyřma očima a nekritizujeme samotného člověka, ale jeho konkrétní čin.

Komunikační partner potřebuje vnímat, že ho uznáváme a respektujeme.

Chceme-li získat druhého člověka pro naši myšlenku, komunikujme tak, aby se myšlenka stala také jeho nápadem.

Nepřerušujeme řeč druhého člověka, neskáčeme mu do řeči.

Při nesouhlasu druhého se zaměříme na sdělená fakta, oponenturu přijměme věcně, bez emocí.

1.1.5

Hlavní chyby v komunikaci

Neschopnost vyjádřit myšlenky a pocity;

osobní nejistota, strach se projevit;

nedostatečná slovní zásoba;

devalvující a manipulativní komunikace;

chytání za slovo;

aktivní negativismus ve formě mlčení;

odvedení řeči od tématu, odbíhání od podstaty;

používání dvojsmyslů a vulgarismů.

Příklad

K zamyšlení:

Diskutujte o tom, co se vám při komunikaci osvědčilo či neosvědčilo.

Uveďte příklad rizika informační deprivace pacienta?

Zamyslete se nad vlastními komunikačními přednostmi a nedostatky.