Komunikační potíže s lidmi se zdravotním znevýhodněním se mohou týkat každého člověka, ať jsou v rovině „chtít komunikovat“ – kde může hrát roli osobnostní nastavení jedince, mnohdy spojené s neznalostí a předsudky, „umět komunikovat“ – kdy není komunikant vybaven potřebnými vědomostmi a dovednostmi, tak i „moci komunikovat“ – což může být dáno nedostatkem příležitostí komunikovat či nemožností vytvořit optimální podmínky pro komunikaci, včetně časových.

Škála tělesných znevýhodnění je velmi široká a zdaleka ne všechna jsou spojena s narušením komunikačních schopností. Přesto je třeba si určité zvláštnosti uvědomit. V případě, že je postižení provázeno nemožností zaujmout běžnou polohu, může být jedinec omezen v některých neverbálních projevech, jako je např. posturologie nebo gestikulační projevy. Při komunikaci vycházíme z toho, že rovnocennou, partnerskou komunikaci navozujeme vzájemnou polohou, kdy oči komunikujících jsou ve stejné výši. V praxi to znamená, že při komunikaci s takovým jedincem sedíme na židli, stejně tak jako při důvěrné komunikaci s člověkem na lůžku, který je v horizontální poloze. Pokud dotyčný nemůže psát, bývá závislý na pomoci ostatních nebo se učí ovládat počítač např. ústy, pohybem očí nebo hlasovými projevy. Nezapomínáme na potřebu seberealizace, kdy je mu, např. při manipulaci (ukládání na lůžko), třeba vysvětlit, jak nám může pomoci, a zároveň ho požádáme, aby nám říkal, jak máme postupovat. Většina pacientů přesně popíše nejlepší způsob manipulace.

Způsob komunikace s lidmi s poruchou řeči závisí na charakteru problému. U jedinců s artikulačními potížemi pozorně nasloucháme, snažíme se porozumět sdělenému a nespěcháme na vyjádření. V případě neporozumění požádáme o zopakování sděleného. Je-li jedinec schopen psát nebo kreslit, což nemusí být pravidlem, může předat informaci tímto způsobem.

Ve své praxi se sestra setkává s jedinci s afázií. Afázie je ztráta nebo porucha řeči, která je způsobená porušením řečových oblastí mozku. Podle klasického, v praxi využívaného dělení, rozlišujeme afázii motorickou, senzorickou a smíšenou. U jedinců s motorickou (expresivní, nonfluentní) formou afázie, kdy je narušená vyjadřovací schopnost, nikoli porozumění řeči, se někteří jedinci umí vyjádřit písemnou formou. Je tedy třeba, aby měli k dispozici papír, tužku, pevnou podložku, případně brýle. V případě, že člověk tento způsob komunikace nezvládá, je možno využít obrázky, např. Obrázkový slovník pro afatiky, piktogramy nebo digitální obrázky a fotografie. V krajním případě na ně dotyčný může reagovat souhlasným přikývnutím nebo odmítavým pohybem hlavy. U člověka se senzorickou (receptivní, percepční, fluentní) formou afázie, kdy má jedinec problém s porozuměním sděleného, můžeme opět využít obrázků. Někteří jedinci jsou schopni porozumět i písemnému projevu. U smíšené (totální, globální) formy afázie dochází k situaci, kdy jsou narušeny jak vyjadřovací schopnosti, tak i schopnost porozumění řeči a okolí se s jedincem takřka nemůže dorozumět. Takový člověk se dostává do hluboké sociální izolace. Je třeba podporovat, za pomoci odborníků (logopedů) jeho úsilí o obnovení komunikačních schopností.

Zejména po prodělaném psychickém traumatu (náhlá hospitalizace, ztráta blízkého člověka) dochází ke ztrátě artikulované řeči u jedince, který ji běžně používal. V tomto případě hovoříme o mutismu (oněmění.) Za úplný (globální) mutismus považujeme stav, kdy dotyčný nehovoří s nikým, elektivní (selektivní, výběrový) mutismus je situace, kdy jedinec s některými lidmi hovoří. Je-li to možné, snažíme se, aby člověka s mutismem ošetřovali zdravotníci, se kterými dokáže mluvit. Snažíme se zajistit klidné prostředí, dotyčného do mluvení nenutíme, ale komunikaci nabízíme. U dětských pacientů je vhodné využít komunikaci prostřednictvím hračky.

Při komunikaci s jedincem s mentálním znevýhodněním zohledňujeme hloubku postižení. Nejpočetnější skupinu tvoří lidé s lehkou mentální retardací (IQ 50-69), se kterými se obvykle dorozumíme bez větších problémů běžnou řečí. Srozumitelnost může být narušena nesprávnou výslovností některých hlásek a chudší aktivní i pasivní slovní zásobou. V sociálním kontaktu nemusíme na první pohled, zejména díky naučeným frázím a stereotypům, uvažovat o přítomnosti handicapu. U lidí se středně těžkou mentální retardací (IQ 35–49) je úroveň řeči variabilní. Někteří z nich jsou schopni jednoduché konverzace, někteří nemluví vůbec, i když jsou schopni pochopit jednoduché verbální instrukce, jiní používají pouze neverbální formy komunikace. Obecně mají tito jedinci velmi malou slovní zásobu a způsob vyjadřování brání porozumět jejich sdělení. Je vhodné se zaměřit na osvojení základních výrazů a augmentativní způsoby komunikace. Těžká mentální retardace (IQ 20-34) představuje veliký komunikační problém. Nejčastěji jsou tito jedinci schopni komunikovat neartikulovanými zvuky, jen někteří zvládnou vyslovit několik slov. Doporučuje se využívat gestikulaci, případně obrázky a piktogramy. U hluboké mentální retardace (IQ menší než 20) jen výjimečně jedinec reaguje na jednoduché pokyny. Porozumění takovému jedinci je vázáno na zachycení a dekódování neverbálních projevů, jako je napětí svalů, pohyby očí, pohyby končetin, rytmus a frekvence dýchání.

Problémy v oblasti zrakového vnímání může mít člověk od narození, k postižení může dojít náhle v průběhu života, nebo se může jednat o postupně progredující omezení zrakových funkcí různé závažnosti. Zraková ostrost může být v některých případech korigována vhodnými pomůckami. Nejtěžším formou zrakového postižení je úplná nevidomost. Znalost charakteru postižení je pro komunikátora důležitá. Jinak rozumí sdělení jedinec, který má zkušenosti se zrakovým vnímáním a může využít své zrakové paměti a vzpomínkových představ, jinak člověk nevidomý od narození. Velký význam má rychlost ztráty zraku. Obecně lidé s tímto typem handicapu mají problémy s orientací v prostoru, čtením černotisku nebo s obojím.

Prvním předpokladem komunikace je navázání kontaktu. Ten většinou iniciuje komunikátor. Kontakt zahájíme pozdravem, představením se, sdělením služebního postavení nebo naší role. Zároveň podáme dostatečné, a zároveň přiměřené množství důležitých a přesných informací. Popisujeme okolí, situace a upozorňujeme na případná nebezpečí.

Slabozrací lidé používají různé kompenzační pomůcky, jako jsou silné brýle, čtecí lupy apod. Lidé se silnou slabozrakostí nemusejí registrovat naši mimiku, gestikulaci a vzdálené předměty. Při oslovení je vhodné se takového člověka letmo dotknout např. na předloktí, abychom ho ubezpečili, že mluvíme právě s ním. Zároveň je nutné, abychom byli přiměřeně osvětleni (nikoliv přímým oslňujícím světlem, nestáli např. před oknem, kterým svítí slunce). Při písemné komunikaci je třeba použít silný kontrast, např. tmavý fix se silnou stopou a bílý papír. Píšeme čitelně, větším tiskacím písmem. Jedinci s tímto typem znevýhodnění je třeba pomoci s orientací v daném prostředí. Verbálně pak komunikujeme se slabozrakým člověkem běžným způsobem.

Komunikaci zahajujeme oslovením, kdy využijeme případné znalosti jména nebo příjmení a poté se nevidomého lehce dotkneme. Toto pořadí je nutné dodržet. I při opakovaném kontaktu se nezapomeneme představit. V případě potřeby představíme i ostatní přítomné. Důležité je, abychom si uvědomili, že nevidomý člověk nevnímá naši neverbální komunikaci, ale informativní pro něj mohou být paralingvistické prvky řeči. Chceme-li si potřást s nevidomým rukou, upozorníme ho slovy: „Podávám vám ruku.“ Při komunikaci stojíme čelem k nevidomému, protože zpravidla má dobře vytrénovaný sluch a pozná, jestliže se otočíme jinam. Při odchodu nevidomého informujeme o tom, že odcházíme. V žádném případě se nesnažíme utajovat svoji přítomnost nebo nějakou naši činnost. Nevidomý ji zaregistruje a může si ji nesprávně vyložit. Snažíme se eliminovat hluk, aby se na nás nevidomý mohl dobře soustředit. Vyvarujeme se označení typu („tam, támhle“), lépe je použít označení „vlevo, vpravo, 3 metry před vámi, o 20 cm níže“ apod. Při popisu jídla na talíři lze využít představu hodinového ciferníku (Například: „Na devítce je maso a na trojce jsou brambory.“). Vhodné je upozornit i na předměty, které má nevidomý k dispozici, nebo které by mohl zvrhnout (kořenky, sklenice ad.). Předměty, které nevidomý využívá, mají své místo, zásadně je nepřemisťujeme a nemanipulujeme s nimi bez jeho vědomí. Při příjmu nevidomého na oddělení je nutné ho po oddělení vždy provést tak, aby se sám dostal na WC, na sesternu apod. Je obvyklé, že nevidomý si dokáže vytvořit i barevnou představu. Nebráníme se při popisu používat barevné označení. Rovněž lze bez obav používat fráze typu „podívejte se“, „uvidíme se zítra“. Je-li to možné, dáme mu předměty, které při ošetřování používáme, osahat. Můžeme se setkat i s tím, že si nás nevidomý člověk bude chtít „prohlédnout“ a přiloží, samozřejmě po našem svolení, ruce na náš obličej. Při vyšetření je nezbytné pacientům vysvětlit, co se bude dít. Při instrumentálním vyšetření je třeba popsat jak použité přístroje, tak vlastní činnost. Vždy informujeme o případné bolesti nebo navození nepříjemného pocitu „Teď to píchne, teď vás to bude trochu pálit.“ Nevidomý člověk s vodícím psem má přístup do zdravotnických zařízení. Na vodícího psa není vhodné mlaskat, hvízdat, hladit ho, krmit ho a přivolávat ho.

Pro čtení psaného textu využívají někteří nevidomí i Braillovo písmo. Jedná se o soustavu znaků, kdy každý znak tvoří mřížka šesti bodů uspořádaných do obdélníku 2x3. Vznikne tedy vždy 6 pozic, na kterých buď je, nebo není zanesen bod (vyvýšenina). Každý znak představuje jednotlivé písmeno nebo číslici. Písmo se čte pomocí hmatu. Není ale samozřejmostí, že nevidomý člověk (zejména mladšího věku) toto písmo ovládá.

Významnou pomocí pro nevidomé jsou i počítače s hlasovým výstupem a speciální PC programy, které umožňují využívat mailovou komunikaci, surfování po internetu, poslech audiozáznamů apod. Nevidomí mohou využívat např. i speciálních oddělení knihoven, kde mají k dispozici fonetický záznam textových dokumentů.

Neplatí automaticky, že každý člověk se slepeckou holí (bílou holí), je nevidomý. S bílou holí chodí mnoho slabozrakých lidí, aby dali svému okolí vědět, že na ně mají dávat zvýšený pozor. Mnohdy zvažujeme, zda máme nevidomému pomoci např. při přecházení ulice. Vždy je vhodné pomoc nabídnout. V mnohých případech je nevidomý dostatečně schopný situaci zvládnout sám. V tomto případě respektujeme jeho odmítnutí.

Při doprovodu nevidomého se ho zeptáme, jaká forma mu vyhovuje („Jak vás mám vést?“). Obvykle přijme nabídku, aby se chytil naší paže. Může tak jít bezpečně krok za námi a sledovat směr našich pohybů. Nikdy ho netlačíme před sebou ani „nevláčíme“ za sebou. Je také důležité odstranit nebezpečné překážky. Velký problém i pro nevidomého, přestože používá bílou hůl, může být rozlitá voda nebo náledí. V průběhu doprovázení zprostředkováváme nevidomému informace o okolí. Při popisování se vyhýbejme neurčitým výrazům jako „tam vzadu“, „támhle už to uvidíte“, či slovům vyjadřujícím nebezpečí bez dalšího slovního doprovodu, například „pozor“. Nevidomého nikdy nechytáme za ruku, ve které svírá bílou hůl. Je to pro něj obdobné, jako kdyby nám někdo zakryl oči. Při vstupu do místnosti průvodce dveře otevírá a nevidomý dveře zavírá. Průvodce nevidomého netlačí dveřmi, ani jej neobchází. Nevidomý jde blíže k pantům dveří. Před vstupem na schodiště upozorní průvodce nevidomého na směr schodiště ("Schody vedou nahoru."). Jednotlivé schody nepočítáme. Upozorní ho také na první a poslední schod. Při vstupu do auta nastupuje nevidomý před svým průvodcem. Průvodce položí nevidomému jeho ruku na horní hranu dveří. Je třeba se jasně dohodnout, kdo dveře auta zavře. Při procházení úzkým průchodem jde průvodce vždy první. Při chůzi zúženým prostorem natáhne průvodce svou paži za záda a nevidomý jde za průvodcem v zákrytu. Chce-li si nevidomý sednout, položí průvodce ruku nevidomého na opěradlo a nevidomý se sám posadí.

Při doprovodu na toaletu ukáže průvodce nevidomému toaletu, sdělí mu, o jaký druh toalety se jedná, zkontroluje čistotu toalety a řekne mu, kde je papír, splachovací zařízení a apod.

Při pohybu venku pomůže nevidomému včasné upozornění na výkop, lešení nebo jinou neobvyklou překážku.

Zatímco porucha zraku jedince odděluje „od věcí“, sluchová vada nebo porucha sluchu odděluje jedince „od lidí“. Vyvazuje ho tak ze sítě lidské komunikace a následně se tím může dostat do sociální izolace. Možnost rozvoje komunikačních dovedností závisí na době, kdy k znevýhodnění došlo. Jestliže k tomuto došlo před dokončením vývoje řeči jako přirozeného prostředku dorozumívání, mluvíme o prelingválním znevýhodnění, později pak o znevýhodnění postlingválním. Prelingvální znevýhodnění je z hlediska dopadu na komunikaci závažnější, protože běžná řeč není osvojena jako prostředek dorozumívání. Sluch se také mnohdy zhoršuje s věkem. O vadě převodní hovoříme, jestliže člověk s vadou v oblasti vnějšího a středního ucha špatně slyší, protože sluchové vjemy jsou slabší, jedinec s vadou ve vnitřním uchu pak trpí vadou percepční, a navíc špatně rozumí. Může dojít i ke kombinaci obou problémů. Jestliže dotyčný zcela neslyší, jedná se o hluchotu, jsou-li zbytky sluchu zachovány, hovoříme o nedoslýchavosti.

Lidé trpící nedoslýchavostí mohou být ve větší nebo menší míře závislí na sluchových pomůckách a odezírání ze rtů.

Nejčastější sluchovou pomůckou je sluchadlo ať už kapesní, závěsné, brýlové, boltcové nebo zvukovodové. Důležité je zvolení správného typu, vhodné nastavení jeho funkce a správná manipulace. Kochleární implantát je pomůcka, která nezesiluje zvuk, ale převádí ho na elektrické impulsy, které následně prostřednictvím voperovaných elektrod stimulují přímo zakončení sluchového nervu ve vnitřním uchu. Běžně lidé, zejména s postlingválním postižením, používají ke komunikaci počítačovou techniku. Úroveň schopnosti komunikovat písemnou formou je individuální.

Lidé trpící nedoslýchavostí používají ke komunikaci běžnou řeč na různé úrovni. Lidí se závažným postlingválním znevýhodněním (těžká nedoslýchavost, hluchota) mohou komunikovat běžnou řečí, ale protože nemají zpětnou vazbu, nemohou svůj řečový projev korigovat, v důsledku čehož v průběhu času klesá srozumitelnost, někdy do té míry, že se pro okolí jejich mluva stává zcela nesrozumitelná. Jedinec s takovýmto postižením může upřednostnit používání vlastního komunikačního systému, nejčastěji znakového jazyka. Takový jedinec se velice dobře dorozumívá s lidmi se stejným znevýhodněním. Slyšící jedinec, který chce s touto skupinou komunikovat, musí znakový jazyk ovládat. Při překladu lze využívat tlumočníků. Nemocniční zařízení mají obvykle možnost kontaktovat takového tlumočníka a využít on-line tlumočení. Člověk se závažným sluchovým postižením, který komunikuje běžnou řečí a využívá tak orální metody, je závislý na odezírání z úst komunikačního partnera. Odezírání je nesmírně složitá a vyčerpávající aktivita, jejíž úroveň závisí na nadání a schopnostech konkrétního jedince. Odezírat lze pouze menší část sdělení (obvykle 30 až 40 % sděleného), další část informace si musí odezírající, na základě různých souvislostí, domýšlet. Vlastní slovní zásoba jedince s prelingválním znevýhodněním je chudá (maximum výrazů, které si lze oslovit je cca 1000 slov), výslovnost, stejně jako gramatika, je nedokonalá a obtížné je i porozumění složitějším sdělením. Úspěšnost je velmi snížena při fyzické či psychické nepohodě.

U důležitého sdělení požádáme, aby nám člověk se sluchovým znevýhodněním svými slovy sdělil, jak sdělení porozuměl. V případě, že si nejsme jisti, zda k porozumění došlo, pokusíme se informaci podat odlišným způsobem, nebo zajistíme, aby informaci předal tlumočník, případně se snažíme situaci vyřešit bez spolupráce jedince se sluchovým znevýhodněním.

Komunikace písemnou formou s neslyšícími je velmi často nepoužitelná. Lidé, kteří se narodili jako neslyšící nebo ztratili sluch v raném věku, nemají dostatečnou slovní zásobu a psaný projev nemohou používat.

Augmentativní a alternativní komunikace zahrnují způsoby dorozumívání, které pomáhají kompenzovat komunikaci u lidí se závažným postižením řeči, jazyka a psaní. Nemožnost dorozumět se mluvenou řečí nesnižuje jejich potřebu dorozumět se s ostatními lidmi.

Augmentativní systémy komunikace podporují existující, ale pro běžné dorozumívání nedostatečné komunikační schopnosti. Alternativní komunikační systémy jsou náhradou mluvené řeči.

Alternativní a augmentativní komunikace využívají, kromě možností neverbální komunikace, i různé typy pomůcek, např.:

Při komunikaci je třeba dobře individuálně zhodnotit typ a hloubku znevýhodnění a hledat takové možnosti komunikace, které by využily všechny potencionální možnosti pacienta a umožnily mu tak rozvinout komunikaci v co největším možném rozsahu.