Za zakladatele sociologie je obecně uváděn: Isidore Auguste Marie Francois Xavier Comte, zkráceně Auguste Comte (1798 – 1857), vzděláním matematik, tajemník Saint- Simona, učitel na École Polytechnique, tvůrce Náboženství humanity a zakladatel filosofického pozitivismu. Sociologii pojmenoval Comte poprvé v r. 1839 ve 4. svazku svého díla Cours de la philosophie positive. Nebyl to jen název, ale byl to výsledek dlouhodobého procesu učinit společnost předmětem vědeckého bádání. Sociologie tak vzniká jako produkt vývoje socioekonomického, politického a kognitivního. Comtova sociologie se vytváří jako pokus o přemostění vzdálenosti mezi tradicí a modernitou, vědou a politikou, osvícenstvím a romantismem. Je úsilím o nalezení třetí cesty mezi pokrokem a konzervatismem, mezi rozumem a náboženstvím a úsilím o vnesení tradiční stability do průmyslové modernity. Měl na Comta někdo vliv? Ano, lze zmínit dva představitele. Montesquieu a Saint-Simon. První z uvedených pochopil, že věda, má-li být vědou, musí formulovat nejobecnější zákonitosti. Vztah Comta k Saint-Simonovi ovlivnila závislost žáka na mistrovi a neochota tuto závislost připustit. Za dobu působení na místě tajemníka zapisoval jeho myšlenky a nápady, třídil materiál a nepochybně tím do sociologie vnesl zprostředkovaně i myšlenky od Saint-Simona. Auguste Comte žil v bouřlivé době revolucí a uvolňování morálky. Stal se zakladatelem pozitivismu, směru v sociologii, který fakta zjišťuje přímou zkušeností. Část sociologie zkoumající podle jakých zákonitostí a proč se odehrává vývoj a změna, označuje termínem sociální dynamika. Část zkoumající, jak společnost udržuje stav rovnováhy, označuje termínem sociální statika. Zákonem tří stádií dokládá v prvních dvou stádiích vývoj myšlení lidského jedince i lidstva jako celku a ve třetím stádiu pak nabízí vizi ideálního společenského zřízení.

V době sociálního a politického chaosu ve Francii, přibližně půl století po Augustu Comtovi, se Emile Durkheim (1858 – 1917) zasloužil o definitivní ustavení sociologie jako společenskovědní disciplíny. Sociologie se začala vyučovat na vysokých školách ve Francii.[3]V roce 1887 mu bylo necelých třicet let, poprvé ve Francii přednášel sociologii na filozofické fakultě v Bordeaux. V roce 1896 založil první katedru sociologie ve Francii. Svou prací navazuje na Comta, hledá pozitivní zákony, které řídí chod společnosti a zásadně se neliší od zákonů přírodních. Sociologii chce vystavět jako společenskovědní disciplínu, která se bude zabývat jednotlivými aspekty života společnosti. Durkheim diskutoval nad tématy psychologie, vadily mu přehnané aspirace v oblasti psychologie národů, psychologie davu apod. Jeho koncepce spočívá v tom, že věda o společnosti má být pozitivním nástrojem reorganizace společnosti, která byla znejistěna prudkými sociálními změnami. Sociologie má přispět k eliminaci konfliktů, odvrátit hrozbu anarchie, má sloužit potřebám co nejúčinnější socializace jednotlivců do společnosti. Vzdělání má laikům osvětlovat směr vývoje společnosti a vysvětlovat jejich místo a poslání v něm, s cílem úspěšné adaptace jednotlivců na potřeby společnosti.

Dalším klasickým sociologem je německý sociolog Max Weber (1864 – 1920), na jehož dílo navázalo mnoho dalších sociologů. Jako historik, právník a ekonom dal sociologii nový rozměr. Weber uvádí, že předmětem sociologie je lidské jednání, jednání sociální, takové, které je ve svém průběhu orientované na druhé lidi. Vymezuje tak sociologii jako vědu o sociálním jednání. Kategorizuje tři formy jednání, první jednání se orientuje na očekávané jednání druhých osob, druhá forma funguje tak, že jednající se orientují na určitá obecná pravidla, která jejich jednání usměrní. Třetí forma jednání označuje jednání těch, kteří jsou srozuměni s tím, co se od nich očekává, je to jednání zažité, obvyklé.

Počátkem 20. století se objevil v sociologii Ital Vilfredo Pareto (1848 – 1923). Pareto byl velmi vzdělaný, kromě jazykové vybavenosti (uměl šest až sedm jazyků), měl znalosti v oblasti literatury, matematiky, ekonomie, antropologie a dalších oborech. Na počátku 20. století měl k dispozici rozsáhlou encyklopedickou knihovnu. Pareto se domníval, že věda a vědecké bádání jsou pro společnost nebezpečné. Poznání ohrožuje to, co drží společnost pohromadě, ať už je to mimologické jednání nebo instituce. Pokud by si lidé na základě sociologického poznání uvědomili, na kolika nepravdách, manipulacích a iluzích je společnost založena, mohlo by ji to rozložit. Paretovo ovlivnění ekonomií, fyzikou ho stále více přesvědčuje, že společnost nemá o nic více než příroda potřebu, aby ji věda vylepšovala. Domnívá se, že umělé zásahy mohou její chod jedině deformovat.

Ve 40. – 50. letech 20. století se objevuje nový směr, strukturální funkcionalismus s představitelem Talcotem Parsonsem (1902 – 1979). Parsons pojímá společnost jako celek složený z částí, které jsou vzájemně propojeny, mají svou funkci a celá společnost je tak ve stavu dynamické rovnováhy.

Nelze nezmínit Karla Marxe (1818 – 1883), představitele kritické sociologie, jehož dílo vyvolalo a stále vyvolává velký rozruch nejen na straně jeho příznivců, ale i na straně jeho odpůrců. Marxovo pojetí společnosti je postaveno na vývoji. Jednotlivé etapy vývoje na sebe navazují a cílem vývoje se stává vybudování beztřídní společnosti, podoba beztřídního komunismu. Zdrojem tohoto vývoje jsou konflikty a napětí, které panuje mezi výrobními silami, výrobními vztahy a společenskými třídami, přičemž základem střetů zůstává jejich nerovné postavení, které umožňuje vykořisťování různými formami. Marx nepovažoval individuum za základní jednotku a východisko společnosti, ale za její produkt. Společnost se podle něj skládá ze vztahů, které si lidé mezi sebou vytvářejí, a lidé jsou poté výsledkem těchto vztahů. Marx, stejně jako Comte, v sociologii – vědě o společnosti, viděl možnost, jak společnost vyléčit od neduhů, jimiž strádá. Oba se stejně domnívali, že sociologie se jednou dokáže vyrovnat přírodním vědám. V čem byl rozdíl mezi Marxem a Comtem? Comte tvrdil, že společnost bude řídit elita expertů, která bude níže postavené poučovat o tom, jak se mají chovat. Zatímco Marx byl přesvědčen, že jeho učení pomůže nejnižším vrstvám společnosti domoci se vlastním úsilím zlepšení svého osudu.

Nelze opomenout vývoj české sociologie. Předválečné období v sociologii zaznamenalo osobnosti světového formátu. Náš první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk (1850 – 1937) byl prvním přednášejícím sociologie na Karlově univerzitě, kde seznamoval studenty s myšlenkami a dílem A. Comta. Ve své práci se věnoval otázkám historickým, náboženství, otázce sebevraždy a dalším. Speciální sociologií se zabýval Inocenc Arnošt Bláha (1879 – 1960), který navazuje na Masarykův kritický realismus. Dějinami sociologie se ve svých pracích zaobíral Emanuel Chalupný (1879 – 1958).