Jak již bylo zmíněno v předešlé kapitole, vývoj sociologie, její směry a hlavní zaměření ovlivňovala hospodářská a politická situace. Toto členění odráží odlišné pojetí sociologie jako vědy a lze vyjmenovat několik směrů:

Sociologie jako věda o sociálních faktech - Durkheim formuloval požadavek, aby věda měla přesně specifikovaný předmět zkoumání a tomu odpovídající metodu zkoumání. Sociální fakta zkoumá nezávisle na psychice a vůli jedince. Sociologie jako věda o formách sociálních vztahů - Simmel vychází z obecných předpokladů, sociální vztahy mohou být vyjádřeny odlišnými obsahy, vzniká klasifikace zahrnující 650 základních forem sociálních vztahů. Sociologie jako věda o sociálním jednání - Weber rozpracoval interpretativní sociologii, jako vědu o smysluplném jednání. Interpretativní sociologie se snaží porozumět běžnému životu lidí na běžné úrovni, jedinec společnost aktivně spoluvytváří a svět, který nás obklopuje, je závislý na našem přístupu k němu. Sociologie jako věda o sociálním chování vychází z behavioristické představy, viditelné chování je jediným pozorovatelným faktem, který je předmětem studia. Nejde o pochopení porozumění, ale popis toho, co lidé skutečně dělají. Sociologie jako věda o sociální interakci, kdy základy interakce jsou obsahem Simmelovy koncepce pokládající interakci za základní společenskou formu. Sociologie jako věda o sociokulturních jevech, na rozdíl od Durkheima se toto pojetí zakládá na třech podobách jevů, jako jsou jevy významové, materiální a behaviorální. Sociokulturní svět se člení na normy, hodnoty a prostředky a lidské aktéry, kteří s těmito významy operují. Sociologie jako věda o sociální struktuře vyjadřuje skutečnost, že povaha celku nezávisí pouze na počtu a povaze prvků, které jej skládají, ale především na vztazích, které mezi prvky jsou ustálené. Základní strukturální prvky jsou třídy. Klasický strukturalismus předpokládá rovnováhu ve společnosti. Sociologie pozitivistická, pozitivismus - směr, který vznikl v 1. polovině 19. století jako nejstarší a nejvlivnější se svým představitelem A. Comtem. Strukturální funkcionalismus – jeden z nejvlivnějších, ale také nejkontroverznějších směrů 20. století. Talcot Parsons vidí společnost jako celek složený z prvků, subsystémů, které jsou ve vzájemných vztazích, vůči sobě plní své funkce a udržují se v rovnováze. Jednotlivci se podřizují hodnotovému systému, a to buď dobrovolně, nebo pod nátlakem. Konflikt je brán jako zlo. Kritická sociologie – směr postavený na kritické teorii společnosti. Konflikt je ve společnosti všudypřítomný a přirozený. Základem života je boj, konflikt, soupeření o moc, pozice apod. Konflikt je zdrojem změny mezi držiteli moci, vede ke zvrácení či udržení stavu. Teorie konfliktu s představitelem K. Marxem považuje třídní konflikt za hybnou sílu sociální dynamiky [4]

Popisná, empirická funkce pojmenovává daný jev z pohledu, jak vypadá a v jakém je rozsahu. Vysvětlovací funkce zkoumá jednotlivé aspekty společenského systému a vysvětluje výskyt a průběh společenských jevů. Terapeutická funkce má blízký vztah k sociálnímu inženýrství. Aplikuje poznatky při řešení společenských problémů. Sebepoznávací funkce je založena na uvědomování si sama sebe a poznání světa kolem sebe.[1,4]