Neexistuje jednotná definice socializace, psychologové, sociologové a sociální pedagogové se však shodují na tom, že socializace představuje proces, který není ani jednorázový ani náhodný, proces, kterým jedinec objevuje své plné lidství. Sociální osobnost vzniká propojením jedince s danou kulturou. Procesem socializace se zabýval již Durkheim, který tvrdil, že jedinec, který je schopen převzít jazyk a symboliku společnosti, může existovat v sociálním společenství. Samotný termín socializace se začal používat teprve od 2. poloviny 30. let 20. století.

Jedinec se začleňuje do společnosti osvojováním si hodnot, norem a způsobů jednání srozumitelných a platných v dané kultuře. Proces socializace je klíčový pro formování osobnosti a reprodukci sociálních vztahů. Tento proces je předmětem zkoumání sociologického myšlení, neboť poruchy procesu ohrožují interakci jedince i schopnost jedince předávat své kulturní vzory. Neúspěšná socializace může být příčinou vývoje patologické osobnosti nebo podněcovat vznik marginálních skupin, vyloučených z účasti na ustavených hodnotách. Aby mohlo dojít k propojení mezi kulturou a jedincem, a tím i k procesu socializace, je nezbytné, aby v sociálním prostředí vystupovaly některé determinanty:

Celoživotní proces socializace v jednotlivých obdobích života je odstartován v raném dětství. Období primární socializace se uskutečňuje v prostředí rodiny aplikováním rodinné výchovy, jež zprostředkovává vliv dané kultury. Členové rodiny (sourozenci, rodiče, prarodiče) a vztahy, které mezi nimi panují, představují model, který dítěti nastiňuje fungování lidského společenství. Do tří let věku dítěte je rodina hlavním sociálním činitelem ovlivňující vývoj dítěte. V předškolním období vstupuje dítě do interakce s novými lidmi. Přijímá řád, upravující chování k různým lidem v různých situacích, učí se prosadit se a spolupracovat. Hra podporuje prosociální chování, rodina hraje stále významnou roli a významně ovlivňuje vstup do školního prostředí. Primární socializace přechází do socializace sekundární, ve které má podstatný vliv škola. Dítě vystupuje jako samostatné individuum prosazující svá přání a potřeby. Období dospívání je obdobím hledání a přehodnocování, osobnost se proměňuje v somatické, psychické i sociální oblasti, reaguje na konkrétní kulturní a společenské podmínky. Ani dospělý člověk není stále plně připraven na požadavky, kterým bude jako dospělý jedinec čelit. Učí se nové vzorce chování, když vstupuje do manželství nebo do zaměstnání, a tím pokračuje socializace v životě i dále. V dospělosti je patrné jisté zklidnění, narůstá ale také míra zodpovědnosti a práv jedince. Nové role přinášejí dospělému větší sociální prestiž. Produktivní způsob života uzavírá stáří, období bilancování a smiřování. Pro optimální životní rozvoj jedince je důležité udržování sociálních kontaktů, nejen v rodině, ale i mezi vrstevníky, otevírající prostor pro společné problémy, zájmy, vzpomínky a zkušenosti. Starý člověk by měl předávat své zkušenosti mladším generacím a obohacovat svou přítomností společnost. Osm věků člověka, tak popsal Erik Erikson etapy lidského života. Vycházel z předpokladu, že si jedinec musí vyřešit psychosociální konflikt, krizi v každém jednotlivém věku (vývojové etapě). Uspěje-li, může postoupit zdárně do další etapy. [4,8,9,10]