Medicína založená na důkazech se vyvíjí od druhé poloviny 20. století v souvislosti s informačním rozvojem, dostupností a sdílením dat. Spolu s rozvojem konceptu Medicíny založené na důkazech dochází také k rozvoji Ošetřovatelství založeného na důkazech. Ke kvalitativní změně v ošetřovatelství přispívají změny ošetřovatelské teorie a praxe, a to zaváděním a realizací praxe založené na důkazech. Samotná implementace praxe založené na důkazech není bez překážek. Mezi problémy jejího zavedení můžeme řadit např. nedostatečné znalosti a vědomosti konceptu evidence, negativní pohled na výzkum, statický pohled na ověřené výsledky výzkumu, nedostupnost odborných článků a databází, pracovní a administrativní zátěž sester, organizační potíže na pracovišti [10]. Podmínkou pro pochopení a porozumění praxe založené na důkazech, v našem případě ošetřovatelství založeného na důkazech, je získání dostatečných znalostí a vědomostí vztahujících se k dané problematice. Dostatečné znalosti a vědomosti sester ale nestačí k přijetí tohoto konceptu. V klinické ošetřovatelské praxi se stále potýkáme s nepochopením, a to i přesto, že jsou sestry dostatečně erudovány. K porozumění konceptu je zapotřebí mnohem více vůle a ochoty přijmout změny myšlení sester. Pochopení konceptu usnadní ošetřovatelskou praxi, pomůže zlepšit standardizované ošetřovatelské postupy a posílí autonomii sester v rozhodování.

Sackett, který je považován za průkopníky konceptu, v roce 1966 definoval Evidenci založenou na důkazech takto: „Svědomité, explicitní a uvážlivé použití aktuálního nejlepšího důkazu při rozhodování v péči o konkrétního pacienta“. Praxe medicíny založené na důkazech znamená integraci individuální klinické zkušenosti s nejlepším dostupným externím klinickým důkazem, který je získán prostřednictvím systematického výzkumu. Gray tuto definici v roce 1997 doplnil o nutnost integrace nejlepšího důkazu a klinické zkušenosti ve spolupráci s pacientem, pro kterého se stává tím nejlepším možným řešením. Gray zdůrazňoval nutnost konzultace s pacientem, jeho zahrnutí do rozhodovacího procesu o jeho zdraví a pocitu duševní pohody. Dále hovoří o zahrnutí pacientových preferencí a přání k vyhnutí se rizik spojených s intervencemi. Sackett reagoval na práci Graye a přednesl konečnou definici Evidence based practice: „Integrace nejlepšího vědeckého důkazu s klinickou zkušeností a pacientovými hodnotami“ [11].

Pacienti očekávají od zdravotnických profesionálů rozhodnutí o postupu jejich péče založeném na informacích nejaktuálnějších a klinicky relevantních. Pro nutnost získání informací up-to-date (aktuální) je zapotřebí získání specifických schopností, mezi které lze řadit:

Pro získání relevantních informací se tzv. klinická otázka formuluje do formátu PICO(TS). Takto připravený formát pomůže se zodpovězením klinické otázky a s nalezením relevantních informací. PICO(TS) formát vznikl spojením počátečních písmen jednotlivých složek klinické otázky. P (patient) představuje pacienta, rodinu, komunitu I (intervention) intervenci, C (comparison) srovnání a O (outcome) výsledek. Nově jsou přidány ještě další dva komponenty: T (time) čas a S (setting) prostředí. Klinické otázky mohou mít různá zaměření, např. na intervenci, léčbu, prevenci, prognózu, predikci, diagnostický test [10].

Mezi druhý krok EBN patří vyhledání nejlepšího důkazu pro nalezení odpovědi na klinickou otázku. Pro nalezení nejvhodnější a nejaktuálnější odpovědi jsou vědecké články, které představují informace up–to-date (aktuální). Informace nalezené v monografiích nemusí být aktuálně platné. Vyhledávání však vyžaduje systematický přístup s využitím všech dostupných zdrojů, kritické zhodnocení studií a konečná implementace vědeckých výsledků do klinické ošetřovatelské praxe. Pro tento účel byly vytvořeny elektronické vyhledávací databáze, které jsou obsahem abstraktů, doporučení, směrnic, akademických a jiných prací. Pro vyhledání informací je však nutná znalost vyhledávací strategie [10]. Vyhledávací strategie začíná správným formulováním klinické otázky, na jejímž podkladě se připraví varianty klíčových slov. Klíčová slova vycházejí z klinické otázky, která je formátována do verze PICO(TS)

Klíčová slova by měla být výstižná, přesná. Napomáhají nalezení vhodných klinických studií a dalších relevantních odkazů nutných k zodpovězení klinické otázky. Klíčová slova se kombinují s pojmy v odborných slovnících. Celá klíčová strategie je posléze součástí jednotlivých kroků realizovaných ve vyhledávací strategii. Klíčová slova se formulují a vkládají v mnoha kombinacích do databází, kterých je celá řada. Některé databáze jsou přímo určené pro vyhledávání důkazů v ošetřovatelství, ale pro zevrubné nalezení nejlepší evidence je nutné projít více databází než jen jednu. Mezi databáze využívané s nejvyšší frekvencí patří: MEDLINE, EBSCO host, Cochran Library, CINAHL, Nursing@Ovid, ProQuest, BiblioMedica a další. Pro vyhledávání v databázích lze použít také tzv. Booleovských operátorů, které jsou pomocným nástrojem pro snazší dosažení výsledků. Mezi tyto operátory patří AND, OR a NOT. Tyto operátory specifikují dle autorů Brown a Schmidt [12] vztah mezi dvěma a více hledanými termíny.

Po samotném nalezení výsledků vyhledávání jsme stále ještě téměř na samotném počátku. Výsledky, které byly nalezeny (klinické studie, kazuistiky, doporučené postupy, odborné posudky…), budou podrobeny důkladnému hodnocení a posouzení jejich relevance vzhledem ke stanoveným kritériím, které si určujeme na začátku vyhledávání. Kritéria mohou být zaměřena na věk, pohlaví, onemocnění, ošetřovatelský statut, typ klinických studií, období vyhledávání). Kromě kritérií zařazujících posuzujeme nalezené výsledky rovněž dle kritérií vylučujících. Hodnotíme celkovou kvalitu studie, kde se zaměřujeme na metodiku, charakteristiku respondentů, zvolené statistické metody k analýze výsledků a rovněž na část diskuze.

Nalezené studie nejsou vždy stejné. Randomizované studie mají mnohem silnější design než např. korelační nebo deskriptivní studie. Design a síla studie se posléze odvíjí v aplikovatelnosti do ošetřovatelské klinické praxe, s jakou důvěrou může sestra výsledky diseminovat a aplikovat na samotného pacienta. Výsledky studií, které jsou vedeny na konkrétní téma, mohou být transformovány do podoby systematického review a následně použity v praxi s mnohem větší důvěrou [12]. Pro větší porozumění uvádíme pyramidu důkazů na obr. 12. Pyramida důkazů představuje hierarchii pramenů dle jejich důležitosti.

Klademe si otázky zaměřené na použití vhodného designu pro stanovenou oblast výzkumu. Byla např. randomizovaná studie nebo studie povahy korelační tou nejlepší vhodnou pro testování hypotézy? Jakou oblast výzkumu pokrývá daná studie? Byl pro vybranou oblast výzkumu zvolen vhodný typ studie? Kvalita studie se odráží zejména v části designu v oddíle metodika. Dalším krokem, kdy posuzujeme typ studie, je popisováno, zda se jedná o studii primární nebo sekundární. Primární studie popisuje vlastní výzkum autora, sekundární studie přináší shrnutí již publikovaných studií, to znamená, že není veden žádný vlastní výzkum samotným autorem [13].

Mezi primární studie lze řadit následující [13]:

Mezi studie sekundární můžeme zařadit [13]:

Aplikace výsledků do klinické ošetřovatelské praxe představuje jednu z nejtěžších fází celého procesu. Autorka knihy doktorka Poolerová: An Introduction to Evidence-based Practice in Nursing & Health Care, popisuje proces implementace výsledků do praxe jako týmové úsilí, které se odvíjí od jednotlivých členů a kultury dané organizace. Změna praxe vyžaduje energii, motivaci a podporu dalších zainteresovaných stran. Při aplikaci do praxe je nutné zvážit několik podstatných aspektů. Mezi prvními stojí vždy v popředí pozitivní benefit pro pacienta. Nicméně, ne vždy je zcela dostačující literární důkaz. Neustále je nutné klást si otázku, zda změny pro pacienta jsou proveditelné a zda máme dostupné zdroje pro realizaci změny praxe. [14].

Každá změna praxe, v našem případě pole klinického ošetřovatelství, s sebou může nést řadu diskrepancí. Zdravotničtí profesionálové nemusejí být při aplikaci výsledků do praxe ve shodě, může pro management představovat velkou finanční zátěž a pro pacienta ne vždy pozitivní benefit. Sestry v praxi často nevnímají výsledky vědy jako přínosné a pohlížejí na ni s despektem. Proto stojí v první řadě pacient a na druhém místě zdravotník, který danou intervenci realizuje. Po zavedení změny do praxe je posledním krokem následná evaluace a zhodnocení, zda byla intervence přínosná, s jakým finančním a časovým rámcem. Na konci celého procesu Praxe založené na důkazech musí stát vždy kvalitní a lepší péče spolu se spokojeností pacienta.