Zde jde zpravidla o vystupňování známého, předvídatelného účinku. Tyto NÚ jsou nejčastější. Lze je předvídat, nastanou prakticky u každého pacienta.

Praktický význam mají u rizikovějších typů účinků: například po podání antikoagulancií (snižují krevní srážlivost) vzniká riziko krvácení, po aplikaci inzulinu se může rozvinout hypoglykémie a po antihypertenzivech hypotenze.

Tyto účinky jsou nepředvídatelné. Může se jednat buď o alergii, nebo o idiosynkrazii.

Jde o imunologicky zprostředkovanou reakci, kdy léčivo působí jako antigen a vyvolává tvorbu protilátek, které pak navozují nepřiměřenou reakci imunitního systému. Antigeny bývají zpravidla vysokomolekulární látky, což ale většina léčiv nesplňuje. Nicméně nízkomolekulární léčivo (jako tzv. hapten) se v organizmu může navázat na protein (viz obr. 5) - tento komplex organizmus rozpozná jako cizí a při tomto prvním kontaktu s léčivou látkou se imunitní systém senzibilizuje. Druhý kontakt s léčivem pak vede k rychlé tvorbě protilátek a příslušné alergické odpovědi. Zde platí, že i velmi malé dávky léčiva mohou vyvolat bouřlivou odpověď (např. anafylaktický šok).

Rozlišují se čtyři typy alergických reakcí:

Idiosynkrazií se označuje geneticky podmíněná abnormální reakce na léčivo (vzniká již po první dávce). Výsledkem je mimořádně vysoká citlivost organizmu na malé dávky nebo mimořádně nízká citlivost na vysoké dávky léčiva. Tento jev se v populaci většinou vyskytuje poměrně zřídka. Podstatou je většinou nízká aktivita enzymů. Poněvadž enzymy jsou bílkoviny, jejichž tvorba je zakódovaná v DNA, genetická výbava organizmu tak působí na léčivo (nikoliv naopak, kdy genom je ovlivněn chemickou látkou, to je účinek mutagenní). Příkladem idiosynkrazie může být acetylační polymorfizmus, kdy se v populaci vyskytují pomalí acetylátoři (u bělochů přibližně 50 %) a rychlí acetylátoři. Může tak být snížen metabolizmus některých léčiv, jako např. antituberkulotika isoniazidu (INH) u pomalých acetylátorů, což vede k jeho vyšším hladinám v plazmě a tedy vyšší toxicitě. Dalším příkladem je nedostatečné odbourávání alkoholu, kdy dochází k hromadění acetaldehydu po požití alkoholických nápojů. Vyskytuje se přibližně u 50 % Asiatů (u bělochů je vzácné).

Vznik těchto NÚ závisí jednak na přítomností léčiva v organizmu po delší dobu a dále na celkově podané dávce. Výsledkem je adaptace na přítomnost léčiva, případně chronické poškození organizmu.

Tento typ nežádoucích účinků se začíná projevovat až po určité době (latenci), např. u karcinogenních účinků to může být např. 20-30 let.

Vedou k rozvoji zhoubného bujení (rakoviny), ke vzniku karcinomů (zhoubných nádorů vycházejících z epiteliální tkáně) nebo sarkomů (nádory pojivové tkáně). Nejčastější příčinou bývá poškození DNA.

Chemické látky vedoucí ke karcinogenezi se nazývají KARCINOGENY.

Karcinogeny se obvykle dělí na:

Příkladem těchto látek mohou být i některá léčiva - cytostatika (cyklofosfamid, cisplatina), hormonálně působící látky (diethylstilbestrol) nebo produkty plísní (aflatoxiny).

Jsou způsobeny zásahem cizorodé látky (např. léčiva) do genetického materiálu organizmu (DNA, chromozomů). Podle toho se mutace dělí na:

Mutace v zárodečných buňkách jsou obvykle provázeny zvýšeným výskytem genetických vad v budoucích generacích (= gametické mutace). Mutace v somatických buňkách mohou vést k předčasnému stárnutí nebo vzniku nádorů (= somatické mutace). Přibližně 85 % mutagenů jsou zároveň karcinogeny.

Významný mutagenní potenciál mají některá cytostatika, antivirotika, imunosupresiva, ozón, ionizující záření.

Jsou to nežádoucí účinky některých léčiv vedoucí k tvorbě vrozených vývojových vad – malformací. Poškození dítěte závisí na tom, v jaké fázi těhotenství lék působí.

Příklady teratogenů:

Například když matka užívá projímadlo s antrachinonovými glykosidy (obsažených v listech senny, aloe), kojenec zpravidla trpí průjmem.

Syndrom z vysazení se projevuje buď jako abstinenční syndrom, nebo jako rebound fenomén.