Představuje strukturální model osobnosti. Osobnost člověka si lze představit jako ledovec. Na vrcholu je vědomí – část osobnosti, kterou si jedinec plně uvědomuje, předvědomí (myšlenky, rozhodnutí, zážitky nebo konflikty, které si člověk uvědomoval, ale pak je zapomněl), a nevědomí (představy, zkreslené obrazy skutečnosti a přání, která jsou mimo oblast uvědomování), má významnou úlohu při motivaci a funkci chování jedince. Hlavní psychickou energií je libido, jehož povaha je sexuální. Jedinec je ovlivňován fyziologickými silami, které mají hlavní vliv na jeho život. Freud se rovněž zajímal o pudy, Erós a Thanatos vyčlenil jako dva základní. Erós – pud života, řídí se principem slasti, je zaměřen sexuálně, cílem je intimní spojení, popřípadě plození potomků. Thanatos – pud smrti, řídí se principem nirvány. Nirvánu můžeme charakterizovat jako stav, kdy neexistuje utrpení, ale naprostý pokoj, který člověk nalezne ve smrti.

Podle Freuda je osobnost uzavřeným systémem. Libido se musí uplatňovat v rámci hranic tohoto systému. Skládá se ze tří částí – ID, EGO, SUPEREGO.

Id

Princip slasti, nevědomé, iracionální, okamžité úplné uspokojení tužeb. Ve svém usilování o slast se id nestará o potřeby druhých. Kojenec je příkladem působení ryzího id, lze jej označit jako primární proces. Příklad: Líbí se mi krásná věc ve výloze – jdu si ji koupit, protože teď a tady ji chci a neohlížím se na důsledky svého konání.

Ego

Princip reality je sekundární proces, označuje vědomé a předvědomé, racionální rozhodování. Člověk zvažuje činy a jejich následky. Ukládá do předvědomí zapomenuté události a osobní zážitky, které si posléze může vybavit. Opravdové uspokojení potřeb dosahuje s pomocí testování reality; přání id jsou porovnávána s realitou, v níž jedinec žije, podle které se přizpůsobuje. Dobře rozvinuté ego je známkou zdravé osobnosti. Příklad: Líbí se mi krásná věc ve výloze – jdu si ji koupit, až když si uvědomím, zda tuto věc potřebuji a mám na ni dostatek finančních prostředků.

Superego

Princip dokonalosti, vědomá část superega obsahuje zvnitřněné zákazy a pochvaly a nevědomá část má spojitost se zákazy a pochvalami v dětství, které jedinec prožíval na nevědomé úrovni (například nácvik čistotnosti). Superego obsahuje zákazy a omezení, které jsou ukládány dítěti v dětství a dospívání rodiči a jinými důležitými dospělými, prostřednicím chvály „dobrého“ chování, zvnitřnění „zlého“ chování. Část superega je vědomá, moralizující síla, která je založena na principu dokonalosti. Nepřiměřené rozvinutí necitlivosti vůči velkým mravním příkazům se může projevovat společensky nepřijatelným chováním. Nadměrné rozvinutí superega může vést k perfekcionismu, mravní úzkosti, pocitům viny. Příklad: Líbí se mi krásná věc ve výloze – nejdu si ji koupit, protože si odůvodním, že ji nepotřebuji, protože mám dostatek všeho, pokud si ji přesto koupím, mohu mít pocit viny, protože dopřát si slast je špatné.

Obranné mechanismy

Při ochraně ega před ohrožujícími myšlenkami anebo přáními mohou být uplatňovány obranné mechanismy, které působí na nevědomé úrovni. Podrobně se obrannými mechanismy zabývala dcera Sigmunda Freuda – Anna Freudová. Mezi obranné mechanismy, které využíváme, patří vytěsnění, sublimace, regrese a fixace. Vytěsnění lze jednoduše charakterizovat jako iracionální útěk od myšlenek, přání, nejčastěji sexuální povahy, které jsou pro nás nepřijatelné. Sublimace je proces, kdy sexuální energii převádíme na činnost, ceněnou společností. Regrese znamená návrat do nižšího vývojového stádia, tzn. při nadměrné zátěži se může začít jedinec přejídat (návrat do orálního stádia). Regrese je dočasná, fixace je dlouhodobá, jedinec se navrací do stádia, ve kterém zůstal fixován.

Úzkost a strach

Freud rozlišoval úzkost a strach. Úzkost je stav očekávaného nebezpečí, případně přípravy na nebezpečí, i když nemusí mít konkrétní příčinu. Strach má svou konkrétní příčinu. Neurotická úzkost vzniká u lidí, kteří nedokáží ovládat své chování a mohou se dopustit nevhodného chování. Morální úzkost vzniká v souvislosti s pocity viny, vyvolanými superegem.

Sny

Freud tvrdil, že sny vypovídají o nevědomých přáních. Sny mohou mít jasný, anebo skrytý význam.

Orální stádium (do prvního roku) – novorozenec spojuje slast s příjmem potravy, zahrnuje sání a polykání, centrum slasti – sání. V souvislosti s ukončením kojení a růstem zubů se z centra slasti stává centrum bolesti.

Anální stádium (druhý a třetí rok) – pozornost dítěte je zaměřena na anální oblast, slast z uvolňování napětí konečníku spontánním vyprazdňováním střev. Nácvikem ovládání svěračů se i tato slast odstraní.

Falické stádium (třetí až pátý rok) – zaměření pozornosti na genitální oblast, dítě zkoumá vlastní pohlavní orgány, pěstuje se sexuální fantazie, objevuje se autoerotické chování. V tomto období vzniká Oidipův komplex u chlapců, a Elektřin komplex u dívek: dítě se zamiluje do rodiče opačného pohlaví a vůči rodiči stejného pohlaví prožívá nepřátelství.

Období latence (po šestém roce) – zdánlivý spánek sexuálních impulzů, libido je převedeno do školní práce, skupinových činností, nových zájmů.

Genitální stadium (adolescence) – začíná v pubertě, působení libida se probouzí plnou silou. Autoerotiku střídá období plného rozvinutí sexuálních vztahů a genitálních projevů. Jedná se o vstup do dospělosti. [2]

Hlavním bodem Jungovy teorie je osobnost, která tvoří samostatný systém. Osobnost charakterizoval jako samostatnou soustavu, neboli psyché, složenu ze čtyř hlavních subsystémů. Kladl důraz na minulost jedince, který se odráží v jeho rozšířeném pohledu na minulost, nejen do období od narození, ale ještě dál, a to na historické a živočišné předky. Jung podal nový pohled na nevědomí: rozlišoval zděděné kolektivní nevědomí a získané osobní nevědomí. Kolektivní nevědomí obsahuje duševní život našich předků. Osobní nevědomí se nedědí, získáváme jej v průběhu života, vychází z citů, situací, zážitků, které byly zapomenuty, vytěsněny, potlačeny. Zavádí také pojmy sebeuskutečnění a celistvost. Zralá, dobře přizpůsobená osoba je ta, která dosáhla vysokého stupně sebeuskutečnění, což je pojem, který lze zařadit do fenomenologie a teorie Já. Celistvost – zásadní jednotka osobnosti, představuje osobní přizpůsobení jedince.

Podle Junga se osobnost – psyché skládá ze čtyř subsystémů: kolektivní nevědomí, osobní nevědomí, ego a vědomé já tvoří jeden subsystém, bytostné já, spojující vědomí a nevědomí. Do kolektivního nevědomí se řadí archetypy – jádra prapůvodních představ spojených s přírodními jevy, význam nebo zvláštní typ, vzorec chování, vychází z kolektivního nevědomí. Narození, smrt, hrdina, moudrý stařec. Persona – určitá maska, pod kterou skrývá jedinec svou skutečnou osobnost. Tento archetyp umožnuje člověku zachovávat si individualitu při akceptaci požadavků společnosti. Animus, anima jsou modality stejného archetypu. Animus je mužský prvek, anima ženský prvek v osobnosti. U žen převažuje anima u muže animus. U obou pohlaví je zastoupen i archetyp opačného pohlaví. Stín označuje temnou stránku osobnosti.

Komplexy – psychické prvky, které existují v „temné oblasti“ psyché, vznikají z traumatických osobních zážitků. Často souvisí s „důležitými“ lidmi v rodičovském postavení v našem životě. Jsou součástí osobního nevědomí. Ego a bytostné já – ego a Já by mělo být v úzkém kontaktu ve prospěch jedince, Ego – vědomá mysl odpovědná za chování, uvažování a rozhodování, Já – katalyzátor vnitřního růstu, osobnost, jíž jsme.

Jungova typologie

Zaměření jedince na intrapsychický svět vedl Junga k charakterizování dvou typů osobnosti, a to introverty a extraverty. Introverti jsou lidé uzavření, zaměřeni na své nitro, před společností dávají přednost soukromí. Životní energii čerpají ze svého nitra. Opakem jsou extraverti, kteří vyhledávají společnost, rádi v ní pobývají a čerpají z ní životní energii. [2]

Hlavní body Adlerovy teorie

Adler kladl důraz na začlenění člověka do společnosti a usilování o nadřazenost, překonávání pocitů méněcennosti, které mají kořeny v dětství. Tvrdil, že usilování o nadřazenost je jedinci prospěšné tehdy, pokud je zaměřeno sociálním směrem. Sebestřednost, antisociální usilování o nadřazenost chápal jako zdroj deviací. Zdůrazňoval cílevědomost – volbu cílů. Životní styl jedince je obsažen v cílech, které si sám zvolil a souvisí s kreativním „já“ člověka. Přikládal důležitost sourozeneckému pořadí – pořadí narození dítěte v rodině je ukazatel budoucích postojů a vzorců chování. Na prvorozené děti jsou kladeny často vyšší nároky, musí ustoupit ze středu rodičovské lásky, pokud se narodí sourozenec. V případě, že je takové dítě nedostatečně rodiči připraveno, anebo se sourozenec narodí brzy po prvním, může docházet k pocitu odstrčení. Druhé nebo prostřední dítě je zvyklé dělit se o lásku rodičů, starší sourozenec může být vzorem, případně motivací k dosahování úspěchu. Nejmladší dítě bývá rozmazlováno. Adler tvrdil, že nejstarší a nejmladší děti mají problémy s přizpůsobením.

Hlavním bodem Eriksonovy teorie je modifikace psychoanalýzy – omezil význam pudů na utváření lidského chování. Stanovil epigenetická stadia lidského růstu – jeden prvek vzniká na podkladě jiného v čase a prostoru v souvislosti s postupným stárnutím organismu. Určil vztah identity a ega – identita úzce souvisí s vývojem ega, aby ego dozrálo je zapotřebí získání adekvátního pocitu identity. Vývoj osobnosti probíhá v osmi stádiích. Každé stádium obsahuje konflikt, který musí být vyřešen a tím je získána vlastnost – ctnost, čímž osobnost roste.

Důvěra proti základní nedůvěře

První rok života, období, kdy kojenec potřebuje uspokojení základních potřeb, zajištění matkou – její chování je předvídatelné. Kojenec se učí důvěře k matce, a tím i sobě. Základní důvěra pomáhá kojenci vytvořit si účinné způsoby ke zvládání různých nepříjemných událostí v životě. Ctností této fáze je naděje, základní lidská síla, Erikson ji chápe jako podmínku, aby člověk zůstal naživu.

Autonomie proti studu a pochybnostem

Do tří let, období, kdy se dítě učí chodit, mluvit, učí se ovládat vyměšování. „Erikson zdůrazňuje potřebu rovnováhy mezi „zadržováním“ a „pouštěním“, neboť análně – svalové chování má své důsledky pro sociální interakce: příliš mnoho svázanosti, anebo příliš málo zábran.“ [1], (str. 69–70.) Ctností této etapy je vůle.

Iniciativa proti vině

Předškolní věk, období plánování, experimentování, dítě se pouští do nových aktivit. Velká snaha o úspěch bez ohledu na potřeby druhých může vést u dítěte k pocitu viny, pocity viny mohou být vyvolány i fantaziemi. Ctností tohoto stádia je účelnost. U dítěte můžeme vypozorovat určité sklony ke konkrétním činnostem.

Snaživost proti méněcennosti

Školní věk, prepuberta, přechod dítěte od hry k činnostem, které vyžadují dovednosti a správné užívání nástrojů. Úspěch vyvolává v dítěti radost, neúspěch pocit méněcennosti. Ctností tohoto stupně vývoje je kompetence.

Identita proti zmatení rolí

Dospívání, v tomto období dochází ke sjednocení všech předchozích představy mladého člověka o sobě samém. „Vědomí identity ego dává dospívajícímu člověku důvěru, že jeho sebepojetí odpovídá tomu, jak ho vnímají druzí.“ [2] Ctností této etapy je věrnost.

Intimita proti izolaci

Období mladé dospělosti, kdy intimita znamená zdravé spojení vlastní identity s identitou druhé osoby bez obavy o ztrátu vlastní identity. Intimita může být vyjádřena sexuálně, zároveň by měla obsahovat určitý závazek. Ctností této etapy je láska.

Generativita proti stagnaci

Období zralé dospělosti, kdy dochází k zapojení jedince do společnosti, aby vytvářel něco hodnotného. Ctnost, která z této etapy vychází je pečování.

Integrita ego proti zoufalství

Stárnutí je období, zoufalství může ovládnout člověka, když se nemůže ohlédnout a říci: „Mám pocit z dobře vykonané práce ve svém životě“, je to poslední stádium, završení života. Ctností této etapy je moudrost. [2]

Hlavními body Rogersovy teorie jsou humanismus a existencialismus. Klade důraz na svobodu a existenci a individualitu jedince. Teorie Já chápe člověka jako proces, ne jako konečnou fázi. Přináší optimistický pohled na podstatu člověka. Stojí v opozici vůči behaviorismu, ten nepovažoval při studiu osobnosti za užitečný, neboť tvrdil, že vědy, které zabývají chováním, mohou být použity k ovládání jedince. …Preferoval rozdílnost namísto konformismu. Já – „self“ se postupně utváří. Já vstupuje do vztahu k prožitkům, které jsou přítomny v organismu. K těmto prožitkům může „já“ přistoupit několika způsoby: přijetím, čímž se stává částí „já“, popřením, a to v případě, kdy svou povahou neodpovídají skladbě „já“, poslední možností je zkreslené vnímání, což je většinou výsledek přenosu pojmů a hodnot od rodičů a dalších osob v okolí. Kongruence je shoda mezi prožitky přítomnými v organismu a tím, jakým způsobem jsou symbolizovány v „já“. Nepřítomnost, zkreslené uvědomování si vlastního Já se nazývá) inkongruence.

Vývoj sebepojetí. Sebepojetí je názor na sebe sama. Sebepojetí je formováno rodiči, důležitými lidmi v životě jedince. Souvisí s kladným, anebo záporným přijetím dítěte. Sebepojetí může být pozitivní, anebo negativní. Podmínkou pro pozitivní sebepojetí je bezpodmínečné přijetí dítěte. Pokud nedojde k bezpodmínečnému přijetí, dítě ztrácí svou přirozenost a přizpůsobuje se požadavkům okolí, což má za následek vznik nesprávných vzorců chování a poruchu adaptace v dospělosti. Rozdíl mezi ideálním a reálným já. Ideální já je to, jakými bychom chtěli být a reálné Já – jakými skutečně jsme. Normálně se tyto dva obrazy neliší, u lidí s poruchou tato pojetí jsou zcela odlišná. [2]

Humanistická psychologie, Maslow vytvořil teorii lidských potřeb. Potřeby hodnotí podle významu přežití. Potřebu lze charakterizovat jako nedostatek, či přebytek. Pokud není uspokojena základní potřeba, nemůže být uspokojena vyšší potřeba. Rozlišujeme potřeby nedostatkové – fyziologické a potřeby růstové – potřeby seberealizace. [2]

K teorii osobnosti přispěl také Kohlberg, který se zabýval zejména morálkou, jakožto integrální součástí osobnosti. Rozlišuje: předkonvenčí morálku, konvenční morálku a postkonvenční morálku.

Předkonvenční morálka – dítě akceptuje pravidla, která určuje autorita, a to z důvodu orientace na trest a poslušnost, to znamená, že se zaměřuje na důsledek chování. Jedinec je zaměřen na dosažení svých osobních zájmů, kterými jsou buď odměna, při nedodržení pravidel přichází trest.

Konvenční morálka – jedinec se snaží dodržovat pravidla, sociální normy, aby si zasloužil uznání jiných. Motivací je snaha být hodným dítětem – správné je takové chování, které ostatní považují za správné. Dospělý jedinec se kromě toho orientuje i na zákon – správné je to, co je normou společnosti a autority.

Postkonvenční morálka – hlavní jsou obecné zásady, jedinec přebírá normy společnosti, orientuje se na individuální zákony svědomí. [10]