Pubescent si vytváří svou identitu. Zvolna přepisuje status DÍTĚ na status DOSPĚLÝ. Současně dochází k pohlavnímu dospívání hormonálními změnami. Jedná se o tělesné změny, první menses u děvčat a poluce u chlapců. Je patrný zájem o sexualitu a masturbaci. V tomto období je ztráta koordinace pohybů (neohrabanost). Hormonální změny přinášejí zvýšenou emoční labilitu. Jedná se o pocity úzkosti, ztráty jistoty a problémy s přijetím svého těla. Někdo vyroste moc, někdo naopak vůbec, a někomu se zvětší na těle jen určité partie. Pubescent vnímá dospělé tak, že mu nerozumějí a bývá k nim uzavřenější. Vše co řeknou, neguje a je vztahovačný. Mívá pocity méněcennosti, které kompenzuje začleněním se do nějaké party velmi často směřující k agresi. Tím si posiluje sebedůvěru a tím je jeho chování impulzivní a nepředvídatelné. Jedná se o období vulkanismu (hormonální bouře) a druhého období vzdoru, které se projevuje odporem k autoritám. Koncem období dochází k abstraktnímu přemýšlení, kdy sebekriticky dumá, kým je a kým by chtěl být. Tím bývá často v denním snění, kde jsou představy všemocnosti a erotična. Objevuje se vědecké myšlení, kdy uvažuje nejen o skutečnosti, ale i o svých úsudcích, například matematické operace. Má pocit výjimečnosti, kdy pouze jeho myšlenky jsou jediné správné a jedinečné. Součástí je potřeba komunikovat formou dlouhých diskuzí a demonstrací. Přebírá skupinovou identitu. Skupina jim poskytuje oporu, sdílí s nimi zájmy a starosti. Klade se důraz na konformitu, jako je styl řeči, oblékání a chování. Parta má pro něj větší význam než rodiče a domov. Objevuje se první zamilovanost navazováním prvních kontaktů, nesmělých pohledů, sociální komunikací a tajnými schůzkami. [https://www.studium-psychologie.cz/vyvojova-psychologie/6-pubescence-adolescence.html]

Pro adolescenci je charakteristické fyzické vyzrání. Je ukončen proces růstu a stejně tak se ustálila i hmotnost. Adolescence je procesem osamostatňování se, který je spojen s touhou stát se dospělým. Rodiče ztrácejí nadřazenou pozici nad svým dítětem. Přesto se zmítá pocity nejistoty s obavou z budoucnosti, např. co budou dělat po škole - zda půjdou do práce nebo dál na vysokou školu, kde budou bydlet a jiné. Hledá vlastní místo ve světě, urovnává si vlastní hodnoty, cíle a postoje. Vlastní sebepojetí získává převzetím nějakého vzorce, například pokračuje v rodinném podnikání nebo antiidentifikací, kdy dělá přesně opak toho, co je od něj očekáváno. Vytváří si vlastní identitu, například studiem herectví nebo se projeví adolescentní moratorium, kdy odkládá rozhodnutí a například odjede jako au pair do Anglie. Důležitá je péče o zevnějšek, kdy fyzická krása je důležitou součástí sebepojetí a je úzce spjata se psychosociální sexuální potřebou. Sexuální aktivita není jen tělesnou a prestižní záležitostí, ale vzniká potřeba se k někomu citově vázat. Partner je však idealizován a zcela nárokován jen pro něj. [https://www.studium-psychologie.cz/vyvojova-psychologie/6-pubescence-adolescence.html]

V pubertě a adolescentním věku se již objevuje charakteristický nutriční problém. Vlivem náhlé akcelerace růstu narůstá specifická potřeba energie a určitých mikronutrientů. Nejčastější deficit se objevuje u železa a vápníku. Nárazově poté vitaminu B₆ či hořčíku. Ve zmiňovaném období musíme již odlišovat nutriční nároky pro obě pohlaví zvlášť.

Mezi výživové problémy řadíme nezdravé stravování, které je hlavně v pubertě způsobeno emoční labilitou, sociální ambivalencí a nadměrnou citlivostí dospívajících na emoční stresy.

Další nutriční potíže nastávají vlivem nátlaku moderní společnosti na dokonalý fyzický vzhled dospívajících. Dívky drží striktně omezující diety či alternativní výživu a chlapci to naopak přehánějí s fyzickou aktivitou, kde ke kompenzaci zátěže využívají nevhodné doplňky stravy. [5] [6]

Duodenální vředy (DV) bývají dědičné. Jsou také spojovány s užíváním léků, jako je ibuprofen a kortikosteroidy. Dále pak s kouřením, s nadměrným užíváním alkoholu a se stresem, které jsou bohužel pro toto vývojové období charakteristické. Žaludeční vředy (ŽV) mohou být způsobeny nadměrnou tvorbou žaludečních kyselin nebo pomalým vyprazdňováním žaludku, kdy kyseliny zůstávají v žaludku příliš dlouho. Kouření a užívání aspirinu nebo jiných protizánětlivých léků rovněž přispívá ke vzniku ŽV. Zvýšený výskyt je patrný v druhé dekádě života. Zvýšená pozornost by se dnes měla věnovat psychosociálnímu stresu, zejména v dnešní uspěchané době. Jsou kladeny vysoké nároky na školní prospěch dítěte nebo je nefunkční jeho rodina.

Příznakem DV je palčivá bolest v oblasti žaludku několik hodin po jídle. Bolest lze zmírnit jídlem, mlékem nebo užitím antacid, například Anacidem. Někdy je bolest tak silná, že budí dítě ze spánku. K dalším známkám patří žaludeční nevolnost, zvracení, nadýmání, plynatost a pálení žáhy. Některé děti s DV ve skutečnosti přibývají na váze, neboť více jedí, aby si ulevily od bolesti. Typický bývá sezónní výskyt se zhoršením na jaře a na podzim. Diagnostika spočívá v odběru anamnézy, klinickým vyšetřením, zjištěním HP pomocí neinvazivní metody (odběrem stolice na ELISA vyšetření) a invazivní endoskopickou metodou (gastroskopiií). Ta se provádí na endoskopickém sálku za pomocí gastroskopu. Na tento výkon musí být jedinec dobře psychicky připravený. Výkon je nebolestivý, ale velmi nepříjemný. Bez vzájemné spolupráce zdravotníků a pacientů je výkon složitější. Zároveň se odebere vzorek na biopsii k prokázání HP.

[https://www.pediatriepropraxi.cz/pdfs/ped/2015/02/12.pdf] [https://cs.medixa.org/deti/pepticke-vredy-u-deti] [1]

Léčba spočívá v podávání antacid, která neutralizují kyselinu solnou v žaludku. Dále v antagonistech H₂ receptorů, například Aporanitidin, a inhibitorů protonové pumpy, například Omeprazol nebo Helicid. Při průkaznosti HP je nutná dlouhodobá léčba antibiotiky (alespoň 14 dní). Součástí léčby je také nutnost pravidelného příjmu potravy, absence kávy a kořeněných jídel. Za pomoci psychologa, výchovného poradce ve škole a rodiny lze eliminovat stresory nemocného dospívajícího jedince.

Pacienti s vředovým onemocněním jsou především léčeni farmakoterapií. Z hlediska výživy je využíváno především diety šetřící (dieta č.2), eventuálně v její tekuté či kašovité úpravě.

Důležitá je restrikce příjmu dráždivých látek, výrazného koření, kofeinových nápojů a alkoholu. Kouření je zcela zakázáno. Základem je pravidelný příjem potravy po malých dávkách (zhruba 5 denních dávek jídla po 2 až 3 hodinách). Nezbytné je také zabezpečit dostatečný příjem tekutin.

Strava by měla být rozmanitá a zároveň šetřící, a to mechanicky, chemicky i termicky. Z mechanického hlediska volíme potraviny, které neobsahují zrníčka, semínka, nestravitelné slupky a tuhé kůrky. Chemicky šetřící potraviny jsou takové, které nejsou nadýmavé a neobsahují ostré kořenící přísady. Z termického pohledu podáváme potraviny, které nejsou příliš horké ani studené.

Nejvhodnější technologickou úpravou pokrmů při šetřící dietě je vaření, dušení či pečení v alobalu. V žádném případě potraviny nesmažíme, negrilujeme ani nevypékáme masové šťávy. Maso je možné opékat nasucho a podlévat vodou. Při přípravě pokrmů nepoužíváme cibulové základy, je však možné vložit do pokrmů celou cibuli na vydušení a následně ji z pokrmu vyjmout. Pokrmy je možné zahušťovat nasucho opraženou moukou, zálivkou z mouky a vody (mléka i smetany) či rozmačkanou vařenou bramborou. Tuk je nejvhodnější přidávat na zjemnění až do hotového pokrmu. [6]

Rozmanitost epileptických záchvatů v dětském věku nevystihla dosud žádná sestavená klasifikace. Epileptické křeče mohou být parciální (fokální) nebo generalizované. Generalizované záchvaty mohou být bez křečí nebo s křečemi.

Diagnostika a potvrzení epilepsie se záchvaty grand mal se provádí pomocí EEG ve speciální vyšetřovně. Vyšetření je nebolestivé a dítěti se nasadí speciální čepice se svody. Během vyšetření sedí v pohodlném křesle a je snímána a zaznamenávána elektrická aktivita jeho mozku. Musí se též odebrat podrobná anamnéza včetně popisu záchvatu a jeho možného spouštěče. Léčba je komplexní. Komplexnost spočívá v pravidelném užívání léků (antiepileptik), kdy se nasazuje jeden lék v co nejnižších dávkách a podle stavu se postupně dávky zvyšují . Lék se nesmí nikdy vysadit, jelikož by došlo ke kumulaci záchvatů nebo ke statu epileptiku (po klonických křečích nastává opět fáze tonických křečí), což je život ohrožující stav!!! Dalším článkem komplexní léčby je úprava životosprávy, pravidelnost v rytmu spánku a bdění (nespat během dne a dlouho o víkendech). Taktéž se nedoporučuje nadměrný příjem tekutin a pití alkoholu. Studijní a pracovní zařazení epileptiků je též problematické. Nesmí pracovat ve výškách, pod vodou, na kolejištích, nesmí řídit motorová vozidla, jako jsou tramvaje či trolejbusy – nejsou motorová. Taktéž je zakázaný noční směnný provoz a služba se zbraní. Prognóza u správně léčené a kompenzované epilepsie je příznivá. U dětí lze docílit i úplného vyléčení. [13] [2]

V posledních několika letech se diskutuje o významu takzvaná ketogenní dieta, a to především u dětí s farmakorezistentní epilepsií (selhání antiepileptické léčby). Ačkoliv je tato dieta považována za velice úspěšnou, nemusí být vhodná pro každého dětského pacienta a je stanovována dle přísných individuálních kritérií. Vždy je zde nutná spolupráce s lékařem a nutričním terapeutem.

Jídelníček je následně přesně propočítáván a jednotlivé potraviny odvažovány. Léčebný efekt výživy nastupuje zpravidla pozvolna. Jako alternativu ketogenní diety je možné použít například méně přísnou a modifikovanou Atkinsonovu dietu, jejíž podstatou je především restrikce příjmu sacharidů. [23]