2.3
Viry
Poznámka
Nezaměňovat 1. pád virus – vir.
Virus – slovo původem z latiny, označovalo „jed, sliz“ (skloňování 1. p. virus, 2. p. viru…), označuje mikroorganismus.
Existuje i slovo vir (1. pád) – z latiny – tzn. „muž“ (např. virilizace – výskyt druhotných mužských pohlavních znaků u žen)
Viry jsou drobní vnitrobuněční (intracelulární) cizopasníci („parazité“). Je to organismus nebuněčný, nemá žádné vlastní metabolické aktivity. Žít a množit se může pouze v přítomnosti hostitelské buňky. Na viry nepůsobí antibiotika. Velikost virů je v nanometrech.
2.3.1
Stavba viru
Virová částice (virion) se skládá z komplexu nukleové kyseliny (virový genom ve formě DNA nebo RNA) a komplexu bílkovin (tzv. bílkovinného pouzdra neboli kapsidy). Tento komplex se nazývá nukleokapsida. Některé viry mají ještě vnější (membránový) obal.
+
4. Stavba viru
Obr. 4. Stavba viru
Morfologie virů je velmi rozmanitá – tvar kulovitý, tyčinkovitý, vláknitý…
2.3.2
Taxonomie a nomenklatura virů
Viry se rozdělují na skupiny podle několika hledisek.
  • podle nukleové kyseliny (DNA viry, RNA viry)
  • podle počtu vláken NK (jedno nebo dvou vláknová)
  • podle přítomnosti obalu (obalené, neobalené)
  • podle tvaru (resp. symetrie) virionu
Taxonomie virů se stále upřesňuje a mění, nomenklatura se neopírá o binomické názvosloví. Názvy lékařsky významných virů většinou vyjadřují onemocnění, které způsobují (např. virus hepatitidy B…).
Zvláštní skupinu virů představují tzv. retroviry. Obsahují dvě stejné molekuly jednovláknové RNA a enzym reverzní transkriptázu. Ta přepisuje nejdříve genom viru do DNA, výsledkem je dvouvláknová DNA, která je následně zabudována do jádra hostitelské buňky jako tzv. provirus. Integrace do buněčného genomu způsobuje ovlivnění buněčné funkce, „chybu v programování buněčné DNA“. To může vést např. k rozvoji rakovinného bujení.
Viry napadající bakterie se nazývají bakteriofágy.
2.3.3
Replikace virů
Rozmnožování virů probíhá tzv. replikací v hostitelské buňce ve 4 fázích. V první fázi se virus naváže na buňku (adsorpce). Tento proces je specifický, buňka má na svém povrchu receptor a virus tzv. ligandu. Následuje penetrace viru do buňky (proniknutí). Třetí fází je vlastní replikace virových částic, která je charakterizována uvolněním nukleové kyseliny z kapsidy, dále pak replikací této nukleové kyseliny v buňce, a následnou syntézou virových bílkovin. Poslední fází je vyzrávání (maturace) virových částic a uvolnění viru z buňky.
Uvolňování virů z hostitelské buňky může mít různou podobu podle typu infekce:
  • Buňka praskne a virové částice se dostanou do okolí a napadnou další buňky (cytolytická infekce), probíhá při akutních infekcích.
  • Virus se v buňce množí pomalu, z buňky se uvolňuje postupně „pučením“ – buňka není usmrcena.
  • Virus se množí kontinuálně, v malém množství, bez příznaků infekce – perzistentní infekce (chronická).
  • Zralé viriony nejsou po dlouhou dobu produkovány, virus přežívá v organismu, např. při oslabení organismu se infekce aktivuje a nemoc se projeví – latentní infekce.
V některých případech virová infekce buňky způsobí transformaci hostitelské buňky, změní se její vlastnosti, a to může vyústit např. v nádorové změny.
+
5. Schéma replikace viru
Obr. 5. Schéma replikace viru
2.3.4
Virové infekce
Brána vstupu pro konkrétní druhy virů je specifická. K pomnožení viru dojde buď v místě vstupu, nebo ve vzdáleném orgánu (přenos krví, lymfou, …).
Cesty přenosu virové infekce jsou:
  • orální (potrava, sliny)
  • inhalační (kapénková)
  • transkutánní (hmyz, poranění)
  • kožní, spojivka
  • sexuální, urogenitální trakt
  • transplacentární
K rozsevu virů v organismu dochází:
  • krví, vzniká virémie
  • lymfatickými cestami
  • tkáňovým mokem