Hlavní náplní oboru epidemiologie a hlavní činností odborníků v něm pracujících je zabránit vzniku a šíření infekčních onemocnění a zamezit tak újmám na zdraví a případným úmrtím. Aby se tato jejich činnost dala naplnit, je nutné o zákonitostech prevence, vzniku a podmínkách šíření onemocnění mít co nejkomplexnější informace. A k tomu epidemiologická surveillance slouží. Tento název nemá český ekvivalent. Nejblíže jsou snad slova „dohled“ nebo „bdělost“. Ani jedno z nich ale přesně nevystihuje podstatu pojmu a tak zůstáváme u výrazu francouzského původu, používaného i v angličtině.

Epidemiologická surveillance využívá dlouhodobé komplexní programy, které jsou uskutečňovány ve spolupráci různých odborností. Základem úspěšné surveillance je přesné definování sledovaného jevu (nemoci), sběr adekvátních dat, jejich analýza, jejich interpretace a prezentace odborné nebo laické veřejnosti a jejich aplikace ve veřejném zdravotnictví. Velmi důležitá je distribuce informací všem složkám podílejícím se na surveillance, tzv. přímá i zpětná vazba.

Ke sledování a vyhodnocování jevů slouží epidemiologické studie. Používají se buď studie observační, kdy výzkumníci nezasahují do chodu událostí, jen zaznamenávají a statisticky vyhodnocují pozorovaná zjištění. Sem patří studie tzv. popisné (deskriptivní, např. kazuistika, série případů), studie analytické (průřezové sledující výskyt nemoci a faktorů v určitém okamžiku, studie případů a kontrol, kohortové studie sledující skupinu osob vybranou na základě faktoru souvisejícího se sledovaným jevem). V kohortových studiích jsou sledovány po určitou dobu dvě skupiny – skupina se sledovaným faktorem a skupina kontrolní. Tento typ studií je zdrojem nejkvalitnějších, ale také nejnáročněji získaných informací. Provádět se mohou jako tzv. studie prospektivní (začíná se sestavením kohort na základě znalosti expozice a v čase se sleduje výskyt onemocnění), historické (retrospektivní - údaje o expozici ale i o onemocnění byly již v minulosti zjištěny (např. zdravotní stav členů kohort lze rekonstruovat z dostupné zdravotnické dokumentace) a ambispektivní (studie historická, ale pokračuje jako prospektivní).

Druhým základním typem studií na rozdíl od observačních jsou studie intervenční. Zde mají výzkumníci pod kontrolou podmínky průběhu studie (např. určují, jakému léčebnému režimu bude kdo podroben). Realizace je zpravidla limitována etickými a právními omezeními. Probíhají buď jako randomizované, kdy jsou náhodně vytvořeny dvě skupiny osob, vzájemně si podobné v daných faktorech. Následně je provedena intervence (zásah), u jedné ze skupin, ve druhé je uplatňována standardní léčba nebo placebo. Výsledky v obou skupinách jsou porovnávány. Tento typ studií je objektivní a omezuje interpretační chyby. Nebo probíhají jako nerandomizované, kdy skupiny nejsou vytvořeny náhodně, ale cíleným výběrem. Léčba může být zvolena na základě přání pacienta apod. Provedení může být jako jednoduchá slepá studie (účastník studie neví, jaký typ léčby byl u něho aplikován), dvojitě zaslepená (tuto informaci nemá ani pacient ani lékař), nebo jako otevřená (nezaslepená), kdy způsob léčby zná i pacient i lékař (tento typ je nejvíce zkreslen subjektivním názorem).