Lymfatické uzliny jsou součástí lymfatického systému. V periferních lymfatických uzlinách dochází ke zpracování antigenních struktur celou řadou mechanismů.

Lymfoidní tkáň sleziny a lymfatických uzlin z hlediska imunologie vykonává obdobnou funkci (viz výše). Slezina navíc kromě imunitních funkcí funguje jako krevní rezervoár a také v ní dochází k degradaci opotřebených krevních elementů.

Tato tkáň vznikla evolucí jako bariéra a obrana před patogenními organismy a toxickými látkami a také k odlišení antigenních stimulů od běžných struktur (např. potravy, komenzálů apod.). Je označována jako MALT mucosa associated lymphoid tissue, slizniční lymfoidní tkáň a zajišťuje homeostázu v organismu. Nejvýznamnější je v gastrointestinálním traktu, dále se vyskytuje v traktu respiračním a urogenitálním [Závada, 2010].

Jelikož součástí lymfatického systému je i lymfa, je tato podkapitola věnována i tomuto tématu.

Lymfa je tekutina izotonického charakteru podobného složení i vzhledu jako plazma, i když z krevních elementů obsahuje jen lymfocyty. Samotný vznik tkáňového moku je trochu složitější. Především si musíme uvědomit, že krevní oběh není zcela uzavřený. V konečných partiích lidského těla, kde dochází k výměně látek mezi tkáněmi a krví přes kapiláry, je totiž část krevní plazmy filtrována do tkání. Za den to činí cca 20 l tekutiny, přičemž 18 l se vstřebá zpět do krevního řečiště přesněji řečeno do venózního systému. Narušení rovnováhy zpravidla vyústí ve vznik edémů. Bývá to při hypoproteinémii či dysnatrémii. Zbylé dva litry tekutiny z mezibuněčného prostoru odvádějí paralelně s žílami lymfatické cévy. Do jejich průběhu jsou vsazeny již zmiňované uzliny, v nichž je lymfa filtrována, zbavena cizorodých látek například prachových částic z alveolů a obohacena o lymfocyty. Nakonec se cévy sbíhají do mízovodů, které ústí do velkých žil, a lymfa smíchaná s krví směřuje k žilnímu splavu. Lymfatický systém potažmo lymfa splňuje několik funkcí: