7.1
Složky nespecifické imunity
7.1.1
Bariéry – kůže a sliznice
Tyto struktury tvoří bariéru mezi zevním a vnitřním prostředím organismu. Na jejich povrchu se vyskytuje normální mikrobiální flóra, která vytváří pro patogenní mikroby nepříznivé prostředí a brání jejich vstupu do těla. Mechanické porušení kůže a sliznic, ale také přirozené mikrobiální flóry vede ke snadnějšímu vstupu cizorodých látek do organismu, typicky u infekčních agens.
Na kůži se také uplatňují látky s baktericidním účinkem jako např. pot obsahující ionty a organické látky. Na sliznicích je ve slinách a slzách obsažen lysozym, v žaludku kyselina chlorovodíková, sekret pochvy má kyselé pH, povrch dýchacích a trávicích cest je pokryt hlenem, v dýchacích cestách se uplatňuje také řasinkový epitel.
7.1.2
Buněčné složky
V nespecifické složce imunity se uplatňují
- fagocyty
- některé lymfocyty – především NK buňky
- mastocyty
- bazofily
- částečně i trombocyty
7.1.2.1
Fagocytóza
Fagocytóza je činnost, kterou specializovaná buňka (fagocyt) pohlcuje cizorodý materiál. Ten pak následně inaktivuje a rozloží. Jako fagocyty působí neutrofilní granulocyty, monocyty a jejich tkáňová forma makrofágy.
+
Obr. 5. Fagocytóza
7.1.2.2
Přirozená cytotoxicita
Cytotoxické T-lymfocyty a NK buňky produkují perforin, který narušuje a perforuje cytoplasmatickou membránu cílových (cizorodých) buněk. Tyto buňky tak tvoří přirozenou obranu proti infekčním agens (virům) a nádorově změněným buňkám. Na povrchu buněk dokáží rozeznat patologické změny.
+
Obr. 6. Přehled buněk nespecifické imunity
7.1.3
Humorální složky
7.1.3.1
Komplement
Komplement je tvořen souborem přibližně 30 sérových proteinů, které jsou syntetizovány v játrech, makrofázích a fibroblastech. Po aktivaci navozuje lýzu některých buněk. Jednotlivé složky komplementu se aktivují postupně – kaskádovitě, tím se nastartuje imunitní reakce. Klíčovou roli v aktivaci komplementového systému hraje složka C3. Hlavní funkcí komplementu jsou:
- opsonizace (usnadnění fagocytózy tzv. označením cizorodých buněk)
- chemotaxe (nasměrování a přesun fagocytujících buněk do místa zánětu na základě chemických vlastností)
- zprostředkování zánětu (mediátory zánětu způsobující vazodilataci a uvolněním histaminu zvýšení propustnosti cév)
- osmotická lýza (cytotoxicky působící komplex narušuje membránu cizorodé buňky)
- další funkce některých složek komplementu – aktivace lymfocytů, regulace přenosu antigenů do uzlin a sleziny…
7.1.3.2
Proteiny akutní fáze zánětu
Po zahájení imunitní reakce se množství těchto proteinů zvýší, jednotlivé složky reagují na typ zánětu (bakteriální, virový apod.) a na fázi zánětu. Viz dále.
7.1.3.3
Koagulační a fibrinolytický systém
Oba systémy se navzájem doplňují, zajišťují vyvážený systém srážení krve v organismu. Svoji roli ale hrají také v procesu nespecifické imunity.
7.1.3.4
Cytokiny
Cytokiny jsou tzv. skupinou signálních peptidů, některé s hormonální funkcí. Zprostředkovávají komunikaci mezi buňkami specifické a nespecifické imunity. Patří mezi ně:
- Interleukiny – jsou produkovány pomocnými T-lymfocyty, makrofágy a buňkami prezentujícími antigen. Podle typu mají různé funkce, především regulaci leukocytů, např. zahájení zánětlivé odpovědi, podpora proliferace bílých krvinek, chemotaktické účinky…
- Chemokiny – důležité jsou svojí chemotaktickou aktivitou.
- interferony – působí v protivirové obraně na buňky ve svém okolí. Navázáním na buňky tkání zvýší jejich odolnost k virové infekci. Rozdělují se na interferon α, β a γ. Interferony α a β se, tvoří v buňkách obsahujících viry a navazují se na interferonové receptory zdravých i infikovaných buněk s cílem navození antivirového stavu. Interferon α je vylučován makrofágy a β fibroblasty. Interferon γ je vylučován helpery TH1 lymfocyty, indikuje syntézu enzymů, které potlačují replikaci virů, reguluje imunitní reakci.
- Další jako např. transformující růstové faktory, protizánětlivé cytokiny, faktory nekrotizující nádory apod.