Radioaktivita nebo také radioaktivní přeměna je proces, který vykazují nestabilní prvky. Nestabilitou se míní přeměna jádra určitého prvku na jiné jádro, tím vznikne jiný prvek a při tom dojde k vyzáření určitého druhu záření, kterému říkáme radioaktivní záření. Objev radioaktivity je připisován francouzskému fyzikovi Henrimu Becquerelovi, který v roce 1896 objevil přirozenou radioaktivitu uranových solí. K tomuto objevu vedla určitá náhoda, kdy Becquerel umístil na zakrytou fotografickou desku kámen ze smolince a umístil jej na slunce. Po určité době film vyvolal a myslel si, že osvícení filmu způsobuje kámen, který se „nabíjí“ ze slunce. Při opakování experimentu bylo jednoho dne zataženo a deštivo, proto fotografickou desku i s kamenem uložil do šuplíku. Později film vyvolal, aniž by ho nechal ozářit sluncem, a na desce byl záznam záření. To vedlo k myšlence, že kámen je zdrojem neviditelného záření. K objasnění podstaty radioaktivity také přispěli francouzští fyzikové Pierre Curie a Marie Currie-Sklodowská.

Radioaktivitu můžeme rozdělit do dvou skupin:

Přirozenou radioaktivitu vykazují nestabilní prvky, které se vyskytují v přírodě. Umělou radioaktivitu můžeme získat řetězovou reakcí, transmutací prvků nebo srážkami prvků s rychle letícími částicemi v urychlovačích.

Důležitou vlastností radioaktivních prvků je doba, kdy dojde k přeměně na jiný prvek. To je věc, která nastává s určitou pravděpodobností, a pro popis jednotlivých radioaktivních prvků se zavádí veličina, které říkáme poločas rozpadu-nebo také poločas přeměny.