Než přistoupíme ke specifickým aspektům péče u jednotlivých etnik, je nutné definovat základní pojmy vztahující se k dané problematice. Vysvětlení pojmů vychází z terminologie sociologie, pedagogiky, antropologie a dalších věd. „Literatura uvádí, že moderní národy se vyvinuly z příslušných etnik a tyto národy mají své vlastní státy. Sociologové definují národ jako osobité a uvědomělé kulturní a politické společenství, na jehož utváření mají největší vliv společné dějiny a společné území. Národy jsou indentifikovány třemi typy kritérií: kritérium kultury, které zahrnuje spisovný jazyk nebo společné náboženství nebo společnou dějinnou zkušenost. Druhým kritériem je politická existence, národy mají buď vlastní stát, nebo autonomní postavení. Třetím kritériem je psychologické kritérium, představující společné vědomí o své příslušnosti k národu.“(Průcha, 2007, s. 53,54) Pojem migrace – (z lat. migratio = přestěhování) – též stěhování – je vysvětlován podle sociologického slovníku jako prostorové přemisťování osob přes libovolné hranice (zpravidla administrativní), spojené se změnou místa bydliště na dobu kratší či delší, příp. natrvalo. Cizinec je dle zákona o pobytu cizinců fyzická osoba, která není státním občanem České republiky, včetně občana Evropské unie (Z 326/1999, § 1, odstavec 2). Pojmy emigrace (jedinec emigrant) a imigrace (jedinec imigrant) vyjadřují směr migračního pohybu cizince z hlediska konkrétní země. Azylant je cizinec, kterému byl přidělen azyl, a to po dobu rozhodnutí o udělení azylu (azyl je ochranný status, který stát poskytuje státnímu příslušníku třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti dle podmínek Zákona o azylu). Státní občanství je právní skutečnost, podložená zápisem nebo dokumentem, získá se např. narozením, popř. sňatkem, někdy také na základě určité doby pobytu v dané zemi (s pojmem občanství bývá někdy ztotožňován pojem státní příslušnost, který zahrnuje také právnické osoby příslušné k danému státu, bližší specifikace je na stránkách Ministerstva vnitra). Pojem etnikum je původem slovo z řečtiny vyjadřující kmen, rasu či národ, západoevropská tradice se přiklání ke kulturně definované a diferencované skupině lidí. Označení národ je nepřesné, neboť ne všichni příslušníci jednoho etnika jsou příslušníky stejného národa. Společenství, jehož členové sdílejí pocit sounáležitosti, mající společné a specifické rysy (jazyk, kultura, náboženství, barva pokožky, původ předků apod.) se nazývá etnická skupina. Členové jednotlivých etnických skupin šíří a udržují kulturní a sociální dědictví po generace. Pro multikulturní filozofii je pojem etnicita, etnická příslušnost sounáležitost jednotlivce se systémem vlastností a znaků vymezujících etnikum ve spojení s prvky kultury. Postoj jedné kultury vůči druhé, kdy za jediné správné, užitečné a pravdivé, jsou považovány hodnoty, normy a ideje té skupiny, se kterou se jedinec identifikuje, nazýváme etnocentrismus. Každé etnikum má svou specifickou etnicitu. V etnickém smyslu můžeme definovat pojem národ jako soubor osob se společným jazykem, historií, tradicemi a zvyky, společným územím a hospodářstvím. Národ v politickém smyslu je soubor osob se státní příslušností určitého státu. Z pohledu všeobecné sestry bude jednodušší zjistit státní příslušnost, kterou pacient doloží právním dokumentem, než národnost ve smyslu etnickém. Národnostní menšina je společenství občanů České republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů většinou společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a také projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování vlastní svébytnosti, jazyka a kultury přesná definice Zákon č. 273/2001 Sb. O právech příslušníků n. m.). Menšina má historickou souvislost s mateřskou zemí a v České republice mezi minority patří menšina bulharská, chorvatská, rumunská, maďarská, německá, polská, romská, rusínská, ruská, řecká, srbská, slovenská, ukrajinská a vietnamská. Slovo kultura pochází z latinského slova „cultura“, což znamená v překladu „to, co je třeba pěstovat“. Tento pojem se vyvíjel a dnes znamená komplexní celek zahrnující náboženské, etnické, právní poznání, umění, zvyky a schopnosti daného společenství. Kultura je vše, co lidé dělají a co si myslí, sdílený způsob chování, verbální i neverbální komunikace, způsob oblékání, stravovací rituály. Sociologický slovník hovoří o souhrnu prostředků a mechanismů specifické lidské adaptace k vnějšímu prostředí. A našly by se jistě i další definice. Co vše je možné si představit pod tímto pojmem, lze názorně vysvětlit na symbolu cibule, tedy pojem „kulturní cibule“ je symbolem, jejíž jednotlivé části tvoří celek. Zevní vrstva v sobě zahrnuje to, co je viditelné a co okamžitě vnímáme (řeč, strava, oblečení, architektura), střední vrstva obsahuje to, co je správné, co je špatné, jsou to normy a pravidla, hodnoty (gesta při pozdravu, pravidla silničního provozu) a vnitřní vrstva, jádro cibule, je pro cizince těžko rozpoznatelné. Je potřeba dlouhé doby a úzkého kontaktu se zkoumanou kulturou, než člověk pochopí základní hodnoty existence, stereotypy a pravdy o životě. Méně vnímavým jedincům může být toto jádro utajeno navždy. Kultura se předává z generace na generaci. Proces, ve kterém si v průběhu života člověk osvojuje kulturu dané společnosti, nazýváme enkulturace. Probíhá od narození, dítě si osvojuje jazyk, mravní normy, vzorce chování, tradice apod. Proces, při kterém se příslušníci dvou nebo více kulturních společenství dostávají do dlouhodobého kontaktu, se nazývá akulturace. Jedinec překonává komunikační a existenční nástrahy, zvládá se začlenit do společnosti a pochopit kulturní pravidla nové kultury. Pokud pak cizinci nebo příslušníci menšin opouštějí svou původní kulturu a splynou s kulturou novou, pak tento proces nazýváme asimilace. Při vstupu do neznámého kulturního prostředí, vlivem působení neznámé kultury, může nastat „kulturní šok“. Poprvé byl tento pojem zmíněn v roce 1951, antropoložkou Corou Alicí Du Bois a o tři roky později byly definovány čtyři fáze kulturního šoku – fáze nadšení, frustrace, zotavení a přizpůsobení. Významnou roli v pohledu a vnímání odlišností kultur mají stereotypy a předsudky, např. jak běloch reaguje na černocha, jak vnímá Čech Němce apod. Stereotypy lze charakterizovat jako nespolehlivá mínění, přebíraná a udržovaná tradicí, nejsou produktem přímé zkušenosti, většinou jsou neutrální, nebo dokonce často s pozitivním vztahem. Autostereotyp představuje komplex představ, které mají příslušníci společenských skupin o sobě (např. výroky typu „Češi o sobě říkají, že jsou manuálně zruční lidé, praktičtí v každé situaci“), heterostereotyp představuje komplex představ o jiných (např. výroky typu „Češi o muslimech říkají, že jsou to teroristé“). Naopak předsudky zahrnují názory a postoje, které obsahují většinou nepříznivý a nepřátelský soud. „Někteří odborníci v sociální psychologii mezi pojmy předsudky a stereotypy nečiní rozdíly, jiní odlišují předsudky jako takové názory a postoje, které vyjadřují vesměs nepříznivý nebo nepřátelský vztah vůči jiným skupinám, zatímco stereotypy mohou být postoje neutrální, nebo dokonce obsahující příznivý, pozitivní vztah. Mohou vznikat z historického kontextu, např. Postoj Čechů k Němcům – předsudky o německé výbojnosti, agresivitě a neustávající chuti k válčení. Podobně jsou sdíleny stereotypy o Skotech jako velmi šetrném etniku a šířeny v podobě anekdot lidmi, kteří se s žádným Skotem v životě nesetkali. Ke změnám v předsudcích dochází velmi omezeně a jen za určitých, v reálné společnosti těžko dosažitelných podmínek. Selhávají programy multikulturní výchovy ve školách, které mají redukovat rasové předsudky u dětí. Za základní faktor vzniku předsudků je považovaná rodinná výchova, dále pak náboženství, politická a jiná ideologie.“ (Průcha, 2007, s. 68, 69) Předsudky jsou ve vzájemném vztahu s diskriminací, vyjadřující věcné rozlišování znevýhodňující jednu skupinu vůči druhé. Diskriminaci můžeme rozdělit na pozitivní a negativní. „Diskriminací pozitivní budeme chápat takové rozlišování, jehož podstatou je preference určité skupiny či subjektu na úkor jiných. Může to být i pozitivní akce, např. vytváření lepších podmínek pro znevýhodněné skupiny osob, znevýhodněným mohou být přidaná práva apod. (to může mít negativní vliv na rovnost, od užívání tohoto pojmu se v současnosti opouští).“ (Koldinská, 2010, s. 13) V České republice se můžeme setkat s negativní diskriminací, s odpíráním příležitostí skupině, jednotlivci odlišné kultury, například u Romů. Strach z někoho, kdo přichází z ciziny, z cizího prostředí, pocit, který umocňuje napětí jednotlivce a následně i skupiny, se označuje jako xenofobie. Xenofobie je soukromý, svobodný pocit nebo postoj a pouze její aktivní projev (např. rasismu, fašismu apod.) je předmětem právního postihu. „Multikulturalismus je myšlenkový a politický směr (kulturní ideologie), který zastává stanovisko, že v jednom demokratickém státě mohou společně žít nejen jednotlivci, ale i skupiny s různou kulturou, a zdůrazňuje prospěšnost kulturní rozmanitosti pro společnost a stát. Je živý v zemích, jejichž obyvatelé pocházejí z rozdílného kulturního prostředí, a v některých z nich se uplatňuje i jako konkrétní politika státu. Cílem je politicky sjednotit všechny občany bez ohledu na jejich původ, etnicitu či přesvědčení, a to tak, že si pokud možno zachovají své kulturní odlišnosti.“ (36) Pojem multikulturní vyjadřuje mnohočetné zastoupení etnických, sociálních a náboženských podskupin v určitém geografickém prostoru, které žijí vedle sebe, jsou izolované, neovlivňují se navzájem a nemají společné znaky. Pojem transkulturní vyjadřuje vzájemnou interakci mezi majoritní, většinovou a minoritní, menšinovou skupinou. Transkultura přesahuje hranice kultury, které se navzájem střetávají, ovlivňují a mají společné znaky a rysy. Multikulturní ošetřovatelství je ošetřovatelství přizpůsobené kultuře pacienta, s cílem poskytnout osobám rozdílných kultur specifickou péči za pomocí kulturně vhodných způsobů. Transkulturní ošetřovatelství se zaměřuje na porozumění kulturám a specifickým potřebám péče o pacienty, s cílem připravit zdravotnického pracovníka na poskytování kulturně vhodné péče. Zaměřuje se na osobní zkušenosti jedince, kultury a socializace. [1, 2, 3, 4, 5, 6, 36, 37, 38]