Ve vnímání zdraví a nemoci náboženství hraje nesmírně významnou roli. Lidé mající stejnou národní příslušnost mohou náležet k různým náboženstvím. Jsou skupiny lidí, kteří mohou mít společné náboženství, ale pocházejí z různých národních a kulturních základů. Nikdy se nedá předpokládat, že všichni příslušníci etnické skupiny praktikují nebo věří ve stejné náboženství. Náboženství silně ovlivňuje způsob, jakým si lidé vykládají příznaky a symptomy nemoci a jak na ně reagují. Náboženství je natolik všudypřítomné, že i strava mnoha lidí může být určována jejich náboženským přesvědčením. Náboženství člověka určuje nejen roli, kterou hraje víra v procesu uzdravování, ale v mnoha případech i konkrétní reakci na určitou léčbu. Zdraví a nemoc je obvykle považováno za něco, co souvisí pouze s fyzickým stavem těla. Mnohé kultury nesdílejí ani samotné pojetí nemoci jako tělesné poruchy. Nemoc i smrt jsou v některých kulturách považovány za výsledek působení duchovních sil, nikoli fyzických příčin, které by se daly léčit.

Křesťanství je nejrozšířenější náboženství na světě, největší skupinou je římskokatolická církev, pravoslavná (ortodoxní) a protestantské církve. Pravoslavná církev odmítá autoritu papeže, uctívá neposkvrněné početí Panny Marie, věří v Ježíše Krista. Pravoslavní křesťané jsou obyvatelé Řecka, Ruska a dalších slovanských zemí, jako je Ukrajina, Bulharsko apod. Uznávají sedm svátostí – tajin, mezi které patří křest, biřmování - myropomazání, eucharistie, zpověď, manželství, kněžství a pomazání nemocných. Křest je vstupní branou k posvěcenému životu, křtí se do 40. dne života za přítomnosti kmotra a kněze. Myropomazání je pomazání posvátným vonným olejem (myrem), které následuje po křtu. Eucharistie je modlitební slavnost, přinášejí se oběti díků a chvály, podává se chleba a víno, odkazuje se tím na Ježíšovu poslední večeři. Důležitým dnem je neděle, Vzkříšení Páně. Každý katolík má možnost vyzpovídat se ze svých hříchů. Manželství je svátostí, muž a žena jsou spojeni v jednoho člověka s povinností žít spolu nerozlučně celý život. Kdo potřebuje duchovní nebo tělesné uzdravení, těm se uděluje pomazání nemocných. Je to akt svátosti uzdravení, nemocného posiluje, ulevuje v bolestech a často uzdravuje. Půst má v křesťanství své místo, v tomto období se má jedinec o to více věnovat modlitbám, vyhýbat se živočišným produktům, alkoholu. Postit se lze jeden den (středa, pátek) nebo více dní, velikonoční půst trvá 40 dní.

Jaká jsou specifika ošetřovatelské péče o pacienta křesťanského vyznání?

Postoj křesťanů ke zdraví je zodpovědný, člověk se má o své zdraví starat, protože život je jedinečný dar. Pro záchranu života a obnovu zdraví jsou využívány všechny dostupné prostředky. V nemocničním prostředí mohou mít u sebe modlitební předměty, Bibli, růženec, modlitební knížku. Prostřednictvím modlitby hovoří k Bohu, je vhodné nemocnému zajistit tiché, klidné místo pro modlení, nebo umožnit přítomnost duchovního. V oblasti stravování je doporučována střídmost, jídlo je darem od Boha a nesmí se jím plýtvat. V době půstu se preferuje rostlinná strava, žádné maso, vejce, mléčné výrobky, ryby, olej a víno. Rodina je významnou hodnotou ve zdraví a nemoci, rodiče jsou zodpovědní společně za výchovu dětí. Mimomanželský styk je brán jako hřích, antikoncepce není zakázána, ale nesmí poškodit již počatý plod, po nechráněném pohlavním styku je tedy zakázána. Těhotné ženy nemusí dodržovat půst. Původ nemoci křesťané vidí v hříšné lidské přirozenosti, k ochraně zdraví patří zdravá strava, dodržování půstů, zakázáno je kouření. Za nemocného mohou být vykonány také hromadné bohoslužby. Transplantace orgánů a transfúze krve jsou povoleny, interrupce je akceptovaná v případě ohrožení plodu vážnou vadou, ohrožením života matky, nebo pokud je příčinou těhotenství znásilnění. V období umírání se provádí poslední pomazání, důležité je zajistit kněze, který předčítá modlitby a žalmy. Eutanázii odmítají, smrt je v rukou Božích. Akceptována je kremace, po které následují zádušní bohoslužby. [1, 8, 14, 25, 31,39]

„Islám je v současnosti nejrychleji rostoucím náboženstvím, mezi své příznivce počítá každého pátého člověka na světě“. (Kutnohorská, 2013, s. 94) Čítá asi jednu miliardu lidí na světě a po křesťanství je druhým největším náboženstvím světa. Vznikl na Blízkém východě a postupně se rozšířil až k Indonésii. Islám je náboženství spojující kult, tradici, životní zásady a myšlenku života v komunitě, je založené na učení proroka Muhammada. Slovo islám znamená „podrobení se Bohu“. Muslimové dodržují předepsané rituály, jako např. povinnou modlitbu pětkrát denně, půst – ramadán, který je aktem víry a očisty. Významnou povinností muslima je pouť do Mekky, kterou musí vykonat alespoň jednou za život, pokud mu to dovolí zdraví a finanční situace. Korán zakazuje konzumaci vepřového masa a všech výrobků z něj, nepije se alkohol ani pokrmy na alkoholu připravené, jedí se ryby se šupinami. Jí se pravou rukou, levá se pouvažuje za nečistou, chleba se láme, voda se musí vždy dopít. Rodina má své funkce, muž se stará o finance, žena o děti a domácnost.

Jaká jsou specifika ošetřovatelské péče o pacienta islámského náboženství?

V době ramadánu se nesmí od východu do západu slunce jíst ani pít, ale v případě nemoci může člověk tuto povinnost odmítnout, této povinnosti jsou také zbaveni starší a slabí lidé, těhotné ženy a ženy těsně po porodu, menstruující a poutníci. Hygiena je velmi přísná, tělesná čistota, čistota oblečení, odstraňování ochlupení, čištění zubů. Mohou využívat různé nádoby k omývání. Na toaletě nesmí hovořit, nemusí Vám tedy odpovědět např. na otázku, dotaz. Korán zakazuje konzumaci vepřového masa a včetně výrobků z něj, sádla, ostatní maso musí být poraženo podle islámského způsobu. Muslimovi upoutanému na lůžko je nutné poskytnout možnost očisty před a po jídle. Vyjít vstříc rodině, aby mohla přinášet jídlo, pokud to zdravotní stav nemocného dovoluje je vhodné. Vyšetřit ženu může jen žena, lékař mužského pohlaví musí požádat manžela o výjimku, ale manžel je pak přítomen u vyšetření. Žena se nesmí obnažit před cizím mužem. V běžném životě (záleží na konkrétní zemi) je zahalená od vlasů po krk až ke kotníkům. Po porodu dítěte je dítě vykoupáno, vlásky jsou oholené, jméno dostává 7. den po narození. Děti by měly být kojeny dva roky. V případě, že žena byla znásilněna nebo je v ohrožení sama nebo dítě, je potrat povolen, a to až do 120. dne stáří plodu. Antikoncepce je povolená, pokud má již žena děti, při adopci by dítě mělo znát jméno biologických rodičů a má po nich příjmení. Islám přikazuje muslimům pečovat o své zdraví včetně prevence nemoci a léčení nemocných. Alternativní medicína využívá především med, olivový olej a česnek. K záchraně života je možné podat transfúzi, transplantace je možná pouze od žijícího dárce. Výkony prodlužující utrpení nejsou dovoleny, stejně jako eutanázie nebo asistovaná sebevražda. Při umírání leží nemocní otočeni směrem k Mekce, muslim u sebe může mít závěť, rodina je přítomna u lůžka, po smrti je tělo umyto a oblečeno do rubáše, pitva a kremace je zakázána (v mnoha zemích je již pitva povolena v lékařských případech). Darování orgánů je považováno muslimy jako akt milosrdenství. Je zvykem, že o pacienta v nemocnici pečuje jeho rodina, která chce být informována o zdravotním stavu, co se s nemocným dále bude dít, diagnóza je sdělena nejdříve rodině. Stravu nosí rodina z domova. Nemocný může mít u sebe náboženské předměty, koberec na modlení a Korán, ošetřující personál se předmětů nedotýká ani na ně nic nepokládá. Akt modlení personál nepřerušuje, ale respektuje. [1, 12, 14, 27, 28, 29, 30]

Buddhismus vznikl v Indii v 6. století před naším letopočtem a je čtvrtým nejrozšířenějším náboženstvím na světě. Je náboženským i filozofickým systémem, otevřeným a variantním, všeobecně uznávaným potřebou sebezdokonalování prostřednictvím meditací. Je spojován se životem skutečného Buddhy, vlastním jménem Siddhártha Gautama, který zjistil, že podstata lidského života spočívá v utrpení. Když tuto skutečnost odhalil, stáhl se do ústraní, aby zjistil, jaký postoj je potřeba zaujmout vůči lidské existenci. Podstatou je tedy nalezení sama sebe, a tím nabytí vyššího vědění a lásku k moudrosti. Buddhisté věří v reinkarnaci, jeden život je pouze úsekem cesty lidské duše. Meditace se provádí denně, kdekoliv i na netradičních místech jako je například zdravotnické zařízení. Cílem buddhismu je nirvána, osvobození se od určitého pouta. Pro buddhisty je významná mravní kázeň, vyznačující se pravidly neubližovat živým bytostem, nebrat, cos nedostal, vyhýbat se cizoložství, neříkat nepravdu, nepřijímat nic, co zamlžuje nebo opájí mysl (alkohol nebo drogy). Buddhisté se vyhýbají extrémům ve spojitosti s užíváním léků. Vegetariány se stávají proto, aby nebylo ubližováno a následně zabíjeno živé stvoření. Zdravé jídlo je nástrojem konání dobra.

Jaká jsou specifika ošetřovatelské péče o pacienta buddhistického náboženství?

Příslušníku tohoto náboženství, filosofie, je vhodné poskytnout dostatek prostoru k meditacím, kladou velký důraz na dodržování intimity při hospitalizaci, ale nemají potřebu, aby je ošetřoval zdravotník stejného pohlaví. Stravování je vhodné nechat zajistit rodinou. Nejedná se o důsledné vegetariány, buddhismus konzumaci masa nezakazuje, ale požadavkem je, aby zvíře nezemřelo přímo kvůli lidem (musí zemřít bez lidského přičinění). Maso musí být zbaveno spojení mezi tělem a myslí, jí se až po 7 týdnech. Negativní vliv na meditaci mají cibule a česnek. Během svátků uctívají přísný půst, odmítají léčebná vyšetření, meditují, navštěvují kláštery, zdržují se sexuálního chování, lhaní, pomluv, tance, zpěvu, hudby. Těhotné ženě se recituje stoslabičná mantra, která pozitivně ovlivňuje plod. Velkou zátěží pro organismus dítěte je očkování, názor na něj je převážně negativní. Buddhisté vyhledávají zdravý životní styl, zdraví je chápáno jako možnost pomáhat druhým. Buddha medicíny je učení, které je základem tibetské medicíny, je speciální rituál a modlitba k navrácení zdraví. Nemoc je chápána jako očista těla i duše, nesmí se před ní utíkat, jinak věří, že se vrátí. Tibetská medicína využívá hojně bylinek. Smrt nevyvolává strach, je to přechodná situace, člověk se směřuje na druhou cestu. Rodina je většinou přítomna u umírajícího, ale neprojevuje svoje emoce. Péče o mrtvého je zaměřena na péči o duši, po smrti je důležité se těla alespoň několik hodin nedotýkat, aby se nenarušil proces oddělování těla od duše. V případě závažného onemocnění je povolena transfúze, je povolena transplantace – kromě transplantace srdce. V případě nechtěného těhotenství je před interrupcí preferována adopce, chránící život dítěte. Eutanazii buddhismus neschvaluje, protože vše, čemu se umírající vyhne, ho čeká v dalším životě. [1, 8, 14, 22]

S buddhismem je ve svém vývoji neoddělitelně spjat hinduismus (hinduismus z buddhismu vychází). Pojí se k dějinám a specifické sociální struktuře národů jižní Asie. Základní myšlenkou hinduistické filosofie je učení o převtělování duší samsára. Význam tohoto pojetí spočívá ve vyjádření koloběhu života od narození ke smrti a dále k novému zrození, tento koloběh nemá počátek ani konec. Podle zákona karmy se uskutečňuje převtělování duší, a to podle skutků dobra a prohřešků z předcházejícího života. Cílem lidského života je mókša, která vyjadřuje vysvobození člověka z opakovaných reinkarnací. Znamená spojení se s nejvyšší duší a je vystoupením z koloběhu životů, karma už nemá dostatečnou moc. [2, 21, 22]

Judaismus, židovství je nejstarší monoteistické náboženství. Původ tohoto semitského národa je na Blízkém východě. Za zakladatele židovství je považován Mojžíš, který vyvedl izraelský národ z egyptského otroctví. Bůh předal Mojžíšovi desatero přikázání a další zákony. Další postavou židovské historie je král David, který sjednotil židovské kmeny a jeho syn Šalamoun, který stabilizoval zemi. V průběhu let byl národ utlačován a na začátku 2. století definitivně poražen a stal se národem bez vlastního území. Sjednocuje je pouze tzv. Talmud, což je ústně předávaná tradice či zákon, podle které se řídili a předávali si je z generace na generaci. Talmud pojednává o každém aspektu života, práva, náboženských povinností, etiky, estetiky apod. Bůh je ve středu všeho, uzavřel s židovským národem smlouvu, která musí být dodržována. Tóra je první ze tří částí Tanachu, posvátného spisu, jež je součástí Starého zákona Bible. Židovský národ byl následně roztroušen po celém (tzv. diaspora) světě a až v roce 1948 vzniká stát Izrael na území Palestiny, ve kterém mohou židé žít. Židovství se rozděluje do množství skupin např.: ultraortodoxní judaismus, ortodoxní judaismus, konzervativní judaismus, reformní judaismus a další skupiny spjaté s judaismem. Život židů se řídí židovským kalendářem, měsíce odpovídají lunárnímu cyklu. Pro židy je specifické dodržování náboženských svátků a zvyků, dodržují „šabat“, období ve kterém od pátečního do sobotního západu slunce nepracují, odmítají hospitalizaci a lékařské zákroky, pokud nejsou spojené se záchranou života. Základní jednotku židovství tvoří rodina a domov, k domovu všech je připodobňována synagoga. Výchova dětí je spjata s náboženským vyznáním. Dodržují silnou úctu k rodičům, ve stejném duchu jsou vychovávány děti. Rodiče mají dětem poskytnout vzdělání a finanční zabezpečení. Během stolování se dodržují určité rituály. Děti si nesmí sedat tam, co sedí jejich rodiče, jídlu se požehná a dokud rodiče jídlo nepochválí, nesmí dítě odejít od stolu. Stůl je považován za domácí oltář a místo každodenního setkání. Judaismus lze chápat jako styl života, který je spojen se zvyky a tradicemi. Za zmínku stojí obřízka, pokud se narodí chlapec, osmý den je obřezán. Výkon je prováděn v porodnici, doma nebo v synagoze. Během obřadu dostává chlapec druhé hebrejské jméno. Další rituál „Bar micva“ se vztahuje k období náboženské dospělosti, týká se třináctiletých chlapců a dvanáctiletých dívek. Manželství je u židů velmi ceněno, zakládá se na vzájemné úctě a důvěře. Muž se zavazuje, že se o ženu bude starat, prostřednictvím svatební smlouvy. Svatba se většinou koná v úterý a musí se odehrávat pod baldachýnem, který symbolizuje společný domov, žena má obličej zahalený do bílého závoje. Židovské svátky mohou být podobné některým našim zvykům, židovský svátek Pesach je podobný našim Velikonocům, svátek Chanuka je připodobňován k Vánocům. Velkou událostí je smrt a přípravy na ni začínají již v průběhu života, vyznat se ze svých hříchů a odebrat se k Bohu za přítomnosti rodiny. Tělo je pohřbíváno celé a do 48 hodin, mrtvý je předem očištěn a oblečen do bílého oděvu, muži mají modlitební šál. Vše je v duchu prostoty, bez ozdob a cenností. Rakev je uložena do hrobu. Obřad vede rabín a pozůstalí hází do hrobu tři lopatky hlíny. Po pohřbu dodržují týdenní zákaz vycházení z domu, třicet dní drží smutek a celý rok se nesmí účastnit zábav.

Jaká jsou specifika ošetřovatelské péče o pacienta judaistického náboženství?

Židovská tradice ukládá židům v případě nemoci vyhledat kvalifikovanou lékařskou pomoc. Hodnota zdraví a života je na nejvyšší úrovni a židé vycházejí vstříc zdravotnickému personálu. Ve zdravotnickém zařízení je nemocný navštěvován rodinou, v době nemoci a umírání by neměl být opuštěný. Povoleno je užívání léků, aplikace transfúze, přijímají očkování, nebrání se zákrokům jako je amputace nebo odběr části orgánu. Pouze ortodoxní židé odmítají transplantát. Hygienický režim má svá pravidla, po probuzení a toaletě si židé oplachují ruce bez prstenů ve speciální lázni. Tato lázeň slouží také k očistě žen po menstruaci a porodu. Židovské stravování se řídí přísnými zásadami, tzv. kašrutem. Maso se jí z rituálně zabitého zvířete (zvíře zbavené krve, ve které sídlí duše), nepřípustná je konzumace vepřového a koňského masa, zakázáno je velbloudí maso, ryby bez šupin a ploutví, mušle, plazi. Drůbeží maso je dovoleno s výjimkou dravců. Po konzumaci masa se dodržuje pauza, která je různě dlouhá (např. jedna až šest hodin apod.) pro konzumaci mléčných výrobků. Je vhodné umožnit rodině přinést stravu z domova, pokud to stav nemocného dovoluje. Rodičovství je chápáno jako dar, plod je chápán jako lidská bytost, interrupce je povolena v případě ohrožení zdraví matky. Antikoncepce je akceptovaná, stejně jako v určitých situacích asistovaná reprodukce. V případě úmrtí je pitva omezena jen na nezbytné úkony, tělo je pohřbíváno a s ním je nutné do země vrátit i odebrané orgány nebo amputované části těla. Eutanázie není dovolena a je považovaná za vraždu. [2, 14, 33, 34]

Sekta Svědkové Jehovovi (zařazeno z důvodu výskytu členů sekty mezi pacienty/klienty)

Hnutí Svědkové Jehovovi vzniklo ve Spojených státech amerických na konci 19. století. Jejich víra vychází z Bible, kterou studují a řídí se jí. Negativní postoj veřejnosti je jim připisován z důvodu pohledu společnosti, který jejich členy vidí spíše jako členy sekty než náboženského hnutí. Svědkové uctívají jediného pravého Boha – Jehovu, kterého považují za stvořitele, modlí se k němu. Opírají se o učení Bible, i když ne všechny poznatky z ní akceptují. Neuznávají kříž ani žádné jiné symboly. Při modlitbách se scházejí, společně Bibli studují, diskutují o tom, čemu věří, pomáhají lidem v nouzi, organizují humanitární pomoc při živelných pohromách. Svědkové neslaví Vánoce, Velikonoce, narozeniny, jmeniny, myslí si, že takové oslavy se Bohu nelíbí. Ve společenském životě se nepodílejí na volbách, neúčastní se politiky, neuznávají národní symboly, neslouží v ozbrojených silách. Z biblických norem jsou pro ně zásadní otázky sexuální mravnosti, manželství je chápáno jako celoživotní svazek a může být přerušeno pouze cizoložstvím nebo smrtí jednoho z partnerů. Předmanželský sex, interrupci, kouření a užívání drog odmítají. Těhotenství může být ukončeno pouze v případě mimoděložního těhotenství. Antikoncepce je povolena, sterilizace a asistovaná reprodukce je zakázána. Rodině je přikládán velký význam, důraz je kladen na vzájemnou lásku, respekt, poctivost a odpovědnost. Ženy by se měly oblékat skromně, aby nepůsobily vyzývavě.

Jaká jsou specifika ošetřovatelské péče o pacienta příslušníků Svědků Jehovových?

Jehovisté jsou ve zdravotnickém zařízení disciplinovaní, jejich úsilí je cíleno na vytvoření dobrého vztahu mezi nemocným a lékařem. Váží si života a hledají všechny prostředky, jak jej chránit, touží po dlouhém životě ve zdraví. Pacienti chtějí být léčeni podle všech dostupných medicínských postupů kromě podání krevní transfúze. Důvod tohoto zákazu vychází ze Starého a Nového zákona, protože krev představuje život a sídlo duše. Nepřijatelná je i autotransfúze. Nosí u sebe kartičku s úředně ověřeným podpisem označenou „Žádnou krev“. Oproti tomu se nemocní nebrání transplantaci orgánů (transplantace je povolena od roku 1980 a je na uvážení každého člena společenství), a to ani kostní dřeně, která obsahuje krevní elementy a zárodečné krevní buňky, a od roku 2004 mohou přijímat také základní krevní složky jako např. albumin, imunoglobuliny, fibrinogen, srážecí faktory. Akceptovatelné jsou metody jako např. hemodialýza, mimotělní oběh. V oblasti stravování odmítají konzumaci masných produktů obsahující krev a maso, které nebylo zbavené krve. To se vztahuje i na zvířata zastřelená nebo zardoušená. Alkoholické nápoje jsou tolerovány v umírněné formě, odsuzováno je opilství a silné pití. Tato víra neakceptuje posmrtný život, za své blízké se po smrti nemodlí, pitva je pro ně za uzákoněných podmínek přijatelná. [8, 14, 22]