Kapitola6
Imobilizační syndrom
Schopnost nezávislého pohybu v prostředí lze charakterizovat jako mobilitu. Imobilním se člověk stává tehdy, pokud se z nějakého důvodu nemůže pohybovat. Imobilizační syndrom je velkým rizikem především pro osoby staré, křehké a dlouhodobě nemocné. Primární imobilita vzniká přímým následkem choroby nebo úrazu (např. plegie po úraze míchy) a sekundární se vyvíjí druhotně (např. po operaci apod.).
Definice
Imobilizační syndrom je soubor negativních důsledků z inaktivity/nepohyblivosti s fyziologickou odpovědí na imobilitu při dlouhodobém nebo trvalém upoutání na lůžko. Postižený jedinec je ohrožen poškozením různých tělesných systémů následkem vynucené nebo nevynucené imobilizace. Imobilita může být přechodná (omezená aktivita ze zdravotních důvodu např. Chůze do schodů po operaci plic), částečná (např. Zlomenina dolní končetiny) nebo úplná např. Z důvodu bezvědomí. přechodná. [5, 7, 16, 26]
Úlohou ošetřovatelského týmu je volit takové ošetřovatelské intervence, jejichž cílem je zabránit vzniku imobilizačního syndromu. Na ztrátu pohybové aktivity reagují všechny orgánové systémy. Již během 36 hodin upoutání na lůžko se začínají projevovat změny v pohybovém a kardiovaskulárním systému, během týdne je možné sledovat výrazné patologické změny. Okruh příznaků, po kterých je třeba nutné pátrat, zahrnuje např. ortostatické poruchy (ortostatická hypotenze), plicní hypoventilaci, vznik dekubitů, svalovou atrofii s poklesem svalové síly, vznik flekčních kontraktur, poruchy mikce, obstipaci, malnutrici, dehydrataci a psychické poruchy ve smyslu deprivace a deprese. Postižení jednotlivých tělesných systémů lze shrnout následovně:
- Nervový/psychika systém – snížení vnímání těla jako celku projevující se ospalostí nebo naopak neklidem, podrážděností a zmateností, emocionální a intelektové změny.
- Kardiovaskulární systém – reaguje na imobilitu zvyšováním srdeční frekvence, sníženým žilním návratem krve k srdci, sníženým systolickým objemem a vznikem arytmií. Ortostatická hypotenze je provázena pocitem slabosti, poklesem krevního tlaku, zatměním před očima až ztrátou vědomí. V oblasti pod úrovní srdce při dlouhodobých polohách se může tvořit hydrostatický otok. V důsledku zpomalení krevního oběhu se zvyšuje riziko flebotrombózy a plicní embolie.
- Dýchací – respirační systém – možnost rozvoje vzniku pneumonie v důsledku hypoventilace, plicní atelektázy dané polohou, stagnací hlenu v dýchacích cestách, který je živnou půdou pro osídlení bakteriemi.
- Gastrointestinální systém – bazální metabolismus je snížen vlivem imobilizace, klesá motilita zažívacího traktu a vylučování trávicích šťáv, převažují katabolické procesy (odbourávání bílkovin). Důsledkem nesprávné a nedostatečné výživy je malnutrice a dehydratace. Následkem zpomalené střevní pasáže, studu při vyprazdňování na lůžku, změně stravovacích návyků dochází k obtížím při defekaci. Častou komplikací je zácpa nebo paradoxní vyprazdňování.
- Vylučovací systém – gravitace má vliv na vylučování moče a její absence při imobilizaci způsobuje stázu moče v močových cestách, tvorbu močových kamenů a následně dysurii, močovou inkontinenci a retenci moči nebo paradoxní retenci moči. Moč, která se udržuje v močových cestách je opět živnou půdou bakterií a následných močových infekcí.
- Pohybový systém – je postupně deklasován úbytkem svalové hmoty, svalová atrofie je významná převážně u osob s nízkou svalovou silou již před imobilizací. Demineralizace skeletu se projeví osteoporózou. Zaujímání stereotypní pozice vede ke zkracování měkkých tkání v oblasti flektovaných kloubů a projevuje se flekčními kontrakturami.
- Kožní systém – je dlouhodobou imobilitou vystaven riziku vzniku dekubitů. Kůže je suchá, snižuje se její elasticita a atrofuje. Dekubit vzniká v důsledku lokální ischemie kůže, podkožních tkání a svalů s následnou ulcerací až nekrózou. Predilekčními místy jsou oblasti s tenkou podkožní tukovou vrstvou, kde tlak těla a opačný tlak podložky působí na kostní výčnělky (nejčastěji vzniká v oblasti sakra, pat, výběžků obratlů apod.). Riziková místa u ležících pacientů jsou paty, oblast křížové kosti a kyčelního kloubu, hýždě, lopatky, zadní část hlavy a boční strany kolen. U pacientů sedících, vozíčkářů je nutné si všímat oblasti lopatek a obratlů, kosti křížové a sedací, oblasti stehen, pat a chodidel. [26]
Ošetřovatelská péče o pacienta s imobilizačním syndromem je zaměřena na jednotlivé syndromy a poruchy. Zásadní význam léčby souvisí s minimalizací rizikových faktorů. Zejména včasná mobilizace, správné a časné polohování, vertikalizace a antigravitační aktivity patří k prevenci imobilizačního syndromu. U imobilizovaných nemocných provádíme následující aktivity:
- Pasivní a aktivní rehabilitační cvičení.
- Dechová cvičení.
- Dle stavu pacienta polohujeme do Fowlerovy polohy.
- Dbáme na výživu, dostatečný přísun energeticky vydatné stravy bohaté na bílkoviny, dostatek vlákniny pro zlepšení vylučování stolice.
- Dbáme na dostatek tekutin, sledujeme diurézu a vhodným polohováním podporujeme odtok moči z močových cest.
- Hygienická péče, péče o pokožku, využití polohovacích pomůcek dle vybavenosti oddělení je podstatou prevence vzniku proleženin.
- Dostatečnou komunikací pacientovi zajistíme stimulující podněty, podporujeme kontakt s rodinou, vytváříme podnětné prostředí, které příznivě ovlivňuje psychickou pohodu pacienta.
Komplexní ošetřovatelská péče je součástí multidisciplinárního týmu a je základem pro zlepšení nebo minimálně udržení pacientova zdravotního stavu.[1, 8, 9, 10, 26]
+
Obr. 23. Polohovací lůžko