Antický filozof, který soustředil svůj zájem na záležitosti člověka a společnosti. Nezanechal žádné filosofické spisy, jeho myšlenky byly zachyceny ve spisech jeho žáků. Sókratés často mezi lidmi na ulici diskutoval, čímž sebe i ostatní podněcoval k poznání a zdokonalování duševního života. Velkým přínosem myšlení je Sókratova dialogická metoda tázání, která spočívá v systematickém kladení otázek s cílem dovést posluchače k řešení problému. Dialog je založen na vylučování hypotéz. [3] Sókratés byl obžalován z bezbožnosti a kažení mládeže a proslulou větu „Vím, že nic nevím.“ pronesl během své obhajovací řeči před soudem. Vyjádřil tak myšlenku, že se nesmí přijímat již hotové odpovědi, ale musí se začínat jakoby od začátku. Každý by si měl být vědom vlastního nevědění. Smyslem hledání je pravda sama, obecně platná. Smyslem života je pak sebezdokonalování směřující k dobrému a spravedlivému životu, tj. péče o duši. [2]

Založil athénskou Akademii, jež byla později vzorem evropským univerzitám a vědeckým institucím. Své spisy psal většinou formou dialogů, rozprav mezi svým učitelem Sókratem a dalšími osobami. Zabýval se tématy ctnosti, poznání, dobra a uspořádáním obce, státu. Dodnes se používá termín platonická láska, který vychází z jeho díla, kde byla láska charakterizována jako ctnostná, zdrženlivá, přesto inspirující. Dnes se platonickou láskou rozumí zejména duševní náklonnost, láska bez fyzického kontaktu, ev. nenaplněná. Jeho nejvýznamnější dílo Ústava předkládá vizi spravedlivého státu, kde by vládci byli filozofové. V tomto díle se také objevuje tzv. podobenství (mýtus) o jeskyni, které slouží ke srovnání vlivu vzdělání a jeho nedostatku na naši přirozenost. Podobenství má vztah k Platónově teorii idejí, podle níž ideje (a nikoli smyslově vnímatelný materiální svět) představují nejvyšší a základní úroveň skutečnosti.

Je žák Platóna, ale na rozdíl od něj se Aristoteles snažil obsáhnout a uspořádat všechno vědění své doby a výsledky vlastních pozorování přírody, společnosti i umění. Podle Aristotela je úkolem filosofa myšlenky a zkušenosti přesně zachytit, dobře uspořádat a o všem správně myslet i argumentovat. Svým vymezením filozofie položil základy různých věd (např. filozofie, přírodních věd, dějin, lékařství a politiky). Mnohé z jeho způsobu zkoumání, třídění a argumentace zůstává dodnes aktuální. Aristoteles na rozdíl od Platóna kladl důraz v procesu poznání na zkušenost. Člověka definuje jako bytost rozumovou a společenskou. Nejvyšší dobro pro člověka viděl v blaženosti (štěstí), která spočívá v dobrém, rozumně a ctnostně vedeném životě. Stanovil také základní principy myšlení a zákony logického myšlení.

Je teolog a nejvýznamnější katolický filozof středověku. [8] Z jeho názorů vychází významné filosofické a teologické směry označované po něm jako tomismus a novotomismus. Hlavní smysl poznání spatřoval v poznání Boha a cesty ke spáse. Vymezil hranice mezi vírou a rozumem, pokusil se je vzájemně uvést do harmonie. Pravda je podle něj jen jedna, ale vedou k ní dvě cesty, cesta rozumu a cesta víry. Kromě teologických spisů napsal i řadu spisů filosofických, komentářů k Aristotelovi a k Bibli. Založil tomistickou filosofickou školu, která se stala na dlouhou dobu hlavním směrem křesťanské filosofie.

Byl anglický filosof, který je považován za zakladatele empirismu a tvůrce induktivní metody. Ta spočívá v postupu od konkrétních dat k obecným závěrům a liší se tak od dosavadní převažující metody dedukce, která spočívá v postupu od obecných zákonitostí ke konkrétním jednotlivostem. V případě, že je poznatek nejasný, doporučuje Bacon provést experiment. Hlavním smyslem poznání je podle něj získat moc nad přírodou a využít vědění pro blaho lidstva. [2]

René Descartes [výslovnost René Dekárt]

Byl francouzský filosof, zakladatel novověkého racionalismu. Základním Descartovým východiskem je soustavná pochybnost zejména o datech smyslového poznání. Touto myšlenkou dokázal změnit filozofické myšlení. Pochybnost užívá jen proto, aby se dobral pravdy. Myšlenku „Myslím, tedy jsem“ pokládal za nejjistější poznatek, jen vlastní existence je první zásada filozofie. [2] Descartes předpokládal, že je možné dosáhnout objektivního poznání, pravda a hodnoty mají podle něj objektivní charakter.

Byl pruský filosof, který se věnoval metafyzice, protože měl kritický postoj k dosavadním poznatkům metafyziky. Snažil se prozkoumat veškeré možnosti a schopnosti rozumu člověka v procesu poznání. Jeho závěrem zkoumání bylo, že metafyzika jako věda není možná, protože lidský rozum může poznat jen svět, který je v dosahu smyslů člověka. Otázky svobody, Boha, nesmrtelnosti lidské duše nelze rozumem postihnout a vykládá si je jen, jak se mu svět jeví, nikoli, jaký je sám o sobě. Na základě tohoto zjištění se zabýval následujícími otázkami: Co mohu vědět? Co mám konat? V co mohu doufat? Co je člověk? [2] Při zkoumání etiky došel k názoru, že naše správné jednání určuje praktický rozum. To znamená, že lidská vůle je určená vlastními principy, nikoli těmi vnějšími (nejvyšší dobro, Boží vůle apod). Stále aktuálním humanistickým odkazem Kanta je snaha směřovat vývoj společnosti směrem k ideálu svobodného a mravního světa.

Francouzský myslitel A. Comte je považován za zakladatele pozitivismu, filozofického směru zaměřeného na studium faktů a vztahů mezi nimi, zaměřené zejména na společensky užitečné. Hlavním cílem jeho učení byla reforma společnosti, obnova morálních hodnot a stability. Je spoluzakladatelem sociologie, kterou vnímá jako filosofii dějin. Neodráží se v ní jen státní, právní a společenský vývoj, ale i umění, náboženství, vývoj vědy a filosofie. Společnost analyzoval za pomoci fyziologických pojmů jako organismus. [9]

Je rakouský filosof, který bývá spojován především s analytickou filosofií a filosofií jazyka. Lidské poznání představuje specifické uchopení skutečnosti, v níž hraje zásadní roli jazyk. Zajímal se zejména o věty a jejich smysluplnost. Doporučuje: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“ [8] Zdůrazňuje, že o neznámém a tajuplném (o bytí, nicotě, transcendentu) je lepší mlčet než prohlašovat něco povrchního. Lidé se mají věnovat raději práci na sobě samých s cílem stát se lepším člověkem.

Byl francouzský filozof, který je znám svou kritikou společnosti, která je namířená především proti všem formám přizpůsobování a podřizování se. Hájil svobodu a nezávislost jednotlivce. Podle něj nemůže být nikdo k ničemu nucen a člověk má v každé situaci svobodu volby, jak se zachová. Absolutní svoboda přináší člověku i absolutní odpovědnost. [8]