Každá lidská bytost je souborem individuálních a jedinečných charakteristik, které mají svou minulost, přítomnost a budoucnost. Kolem nás je množství faktorů, které mohou ovlivnit naše zdraví, a v tu chvíli se můžeme stát potenciálními pacienty zdravotnického zařízení. Zaměřením pouze na nemoc dochází lehce k opomenutí pravé příčiny nemoci a vzájemných souvislostí. Ošetřovatelský personál by měl umět zohlednit nejen jedinečnost lidského systému, ale také propojenost jednotlivých částí do celku. Samotná definice zdraví má několik podob. Stejně tak i subjektivní pohled jednotlivce, kdy se cítí zdráv a kdy nemocen, nebude shodný. Jeden člověk bude upřednostňovat stav bez zdravotních obtíží a bolesti, druhý stav psychické pohody. Osobní pocit ovlivňuje aktuální cítění, prožívání, hodnotovou orientaci člověka a aktuální kvalitu života. Objektivní a subjektivní pohled člověka na nemoc a zdraví hraje rozhodující roli v nemoci.

Pohledem do historie se dostaneme až do období antického Řecka. Hippokratův výrok: „Je důležitější vědět, jakou člověk nemoc má, než jaký druh nemoci člověk má.“ dokazuje, že v nejstarších společnostech neexistovalo rozdělení lidského jedince na tělo a duši, člověk byl vnímán v tělesné a duševní jednotě. „Celek je víc než souhrn jeho částí.“ To je první zmínka v Aristotelově díle Metafysika. V období renesance se situace mění, jednota těla a duše je zásadně odmítána, medicínské postupy se soustřeďují na tělesnou schránku, náboženství pečuje o duši. René Descartes (1641) je představitelem vědeckého dualismu, který identifikoval mysl a tělo. Podle Descarta, jeho karteziánského dualismu, je nehmotná mysl a hmotné tělo v kauzální integraci, tzn. duševní události způsobují fyzické události a naopak. Pojem holismus poprvé použil kvantový fyzik a jihoafrický politik (předseda vlády Jihoafrické unie) Jan Christiaan Smuts v roce 1926 ve své knize Holismus a evoluce. Smutsova holistická teorie vychází z přírodního světa, fascinovaly ho vlastnosti buňky, které dohromady tvoří základ všech živých organismů a které jsou zodpovědné za všechny jejich činnosti a funkce. Organismus jako celek převyšuje možnosti samotných buněk, části a celek se navzájem ovlivňují a tvoří spolu zvláštní syntézu. Lidská osobnost je nejsložitějším celkem schopným vytvářet něco nového. Počátek holismu jako filosofického směru je datován do 2. poloviny 20. století. [1, 2, 3, 4]

Florence Nightingale je považovaná za zakladatelku holistického ošetřovatelství. Její ošetřovatelské činnosti byly zaměřené na vzájemný vztah lidského bytí a prostředí, v té době ovlivněné Bohem, vírou a duchovností. Poznatky, které předávala všeobecným sestrám, zaměřovala na principy holismu a graficky je znázornila v teorii F. Nightingale (Modely ošetřovatelství v kostce, 2006, str.: 42). Holistické ošetřovatelství je filozofický směr, postoj, rozlišující a chápající rozdíl mezi uzdravováním a léčením. Uzdravování se zaměřuje na nalezení rovnováhy těla, mysli a ducha v lidském jedinci a léčení se zabývá postupy, které jsou směřovány k ovlivnění příčiny nemoci. Ideální pro nemocného je propojení obou činností, uzdravování a léčení. V roce 1980 byla založena AHNA (American Holistic Nurses Association), v roce 2006 ANA (American Nurses Association), které uznaly holistické ošetřovatelství jako jednu ze speciálních oblastí ošetřovatelské praxe. AHNA definovala základní hodnoty holistického ošetřovatelství, teorii filozofie a etiky, holistický proces péče, holistickou komunikaci, terapeutické prostředí a kulturní rozmanitost, vzdělání a výzkum, holistickou sebe-péči sestry. Světová zdravotnická organizace reagovala na poznatky a připomínky týkající se holistického pojetí v roce 1999 a postupně rozšířila definici zdraví o význam duchovního rozměru pro klinické účely. Vlivem technologického pokroku dochází k narušení podstaty ošetřovatelství, technické aspekty péče dostávají přednost před poskytováním holistických postupů. Sestry by měly být vedeny k tomu, že kvalitní péče o nemocného je nejen sledováním fyziologických funkcí, ale také přítomnost u nemocného a ochota mu aktivně naslouchat a uspokojit některé duchovní potřeby. Pacienti mohou zažít fyzickou relaxaci, najít vnitřní klid nebo snížit fyzickou bolest také bez biomedicínských intervencí. Holistické pojetí člověka se promítá do holistického ošetřovatelství a organizace práce sester. Mezi organizační systémy práce ošetřovatelského týmu, respektující individualizovanou ošetřovatelskou péči řadíme systém skupinové péče. Poskytování individualizované péče se taktéž uplatňuje v systému primárních sester, kdy se jedna sestra (primární sestra) stará o nemocného po celou dobu hospitalizace. (Pokud není přítomna, pracují dle nastaveného plánu ostatní sestry).