Pohlédneme-li do historie, nalezneme první zmínku o ošetřovatelském procesu na konci šedesátých let dvacátého století ve Spojených státech amerických. Samotný termín „ošetřovatelský proces“ poprvé použila v roce 1955 Lydia Hallová a po ní další teoretičky jako Hendersonová, Oremová apod. Do klinické praxe se legitimizoval ošetřovatelský proces v roce 1973, kdy Americké sdružení sester (ANA) zveřejnilo Normy ošetřovatelské praxe, které specifikovalo jednotlivé součásti procesu. Klasifikace ošetřovatelských diagnóz se vyvíjela postupně na akademické půdě od roku 1973 a v roce 1982 vzniklo Severoamerické sdružení pro ošetřovatelské diagnózy (NANDA), které diagnózy zdokumentovalo, pravidelně je reviduje a doplňuje. V České republice se začal ošetřovatelský proces do praxe zavádět koncem poloviny 90. let minulého století. Zasloužila se o to Doc. PhDr. Marta Staňková, CSc., která stála u zrodu prvního vydání Koncepce ošetřovatelství v roce 1998 a upravila učební osnovy škol se zaměřením na ošetřovatelství. Ošetřovatelský proces publikovala v praktických příručkách pro sestry LEMON ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací. V současnosti je metoda ošetřovatelského procesu mezinárodně akceptovaná, přestože její uplatnění v klinické praxi je různorodé. [11, 12, 13, 21, 22]

Metoda ošetřovatelského procesu vyzdvihuje systematičnost a komplexnost s důrazem na individuální potřeby pacienta, řešení a předcházení jeho problémům. Proces lze chápat jako sérii propojených činností, které všeobecná sestra provádí ve prospěch nemocného, v pěti vzájemně propojených a cyklicky se opakujících krocích. Ideálně se předpokládá aktivní spolupráce pacienta. Aplikace ošetřovatelského procesu v nepřetržitém provozu je organizována systémem skupinové péče nebo systémem primárních sester. Systém skupinové péče, celkové péče, je jedním z nejstarších vývojových systémů, kdy jedna sestra má přidělený určitý počet pacientů, pečuje o ně a na konci služby je předává další sestře. Systém primárních sester vznikl v roce 1970 v USA, pro sestru znamená větší samostatnost a individuální odpovědnost při poskytování rozsáhlé a komplexní péče. Primární sestra koordinuje péči od přijetí nemocného až po jeho domácí péči, pokud není přítomna ve službě, předává nemocného jiné sestře, stále je však odpovědná za nastavený systém péče. Oba systémy péče jsou postavené na vícestupňovém způsobu ošetřovatelské péče, tzn., na dělbě práce mezi pracovníky ošetřovatelského týmu s různým stupněm vzdělání (vysokoškolsky vzdělaná sestra, primární sestra, ošetřovatelka, sanitářka apod.). Součásti ošetřovatelského procesu je jeho dokumentace, která musí odpovídat a akceptovat závazná doporučení legislativy, akreditačních a profesních standardů. Dokumentace může být tištěná nebo elektronická. Jejím cílem je poskytovat jednoznačný důkaz o sdělených informacích, přijatých rozhodnutích a poskytnuté péči. Základní ošetřovatelská dokumentace obsahuje vstupní ošetřovatelský záznam, plán ošetřovatelské péče, překladovou zprávu, záznamy škálových systémů apod., je součástí celkové zdravotnické dokumentace o nemocném. Srozumitelná, úplná, snadno dostupná, stručná, čitelná dokumentace je nezbytnou složkou ošetřovatelského procesu. Jak již bylo zmíněno v definici, ošetřovatelský proces probíhá v pěti fázích:

Jednotlivé fáze se propojují a tvoří jeden celek, každý jednotlivý krok je závislý na ostatních. Všeobecná sestra musí nejdříve svého pacienta důkladně poznat, zjistit, co ho trápí, společně naplánovat péči. Vzájemný vztah sestry a pacienta napomáhá k efektivní spolupráci a podporuje profesionální ošetřovatelskou péči. [11, 12, 13, 22]