Kostra zvířat se skládá z druhově i individuálně odlišného počtu kostí. Nauka o kostech se nazývá osteologie.

Houbovitá kost se skládá z tenkých kostěných trámců s množstvím meziprostorů, které jsou vyplněny kostní dření. Uspořádání kostěných trámců odpovídá tlakovým a tažným silám, které na kost působí. Spongiózní kost je lehká, ale velmi odolná. Kompaktní kost je těžká, hutná a silná. Kompaktní kost tvoří střed těla dlouhých kostí a povrchovou vrstvu všech kostí. Je složena z tenkých, pevně na sebe přiléhajících válečků, které se nazývají Haversovy systémy neboli osteony. Haversovy systémy probíhají podélně kostí a skládají se z koncentricky uspořádaných vrstev kostní hmoty. Centrem Haversova systému probíhá Haversův kanálek, kterým procházejí krevní cévy a nervy. Mezi vrstvami kostní hmoty se v prostorech, které se nazývají lakuny, nacházejí zralé kostní buňky (osteocyty). Povrch kosti s výjimkou kloubních ploch pokrývá fibrózní vrstva, která se nazývá okostice (periost). Na vnitřní ploše periostu se nachází vrstva kostitvorných buněk (osteoblastů), které umožňují růst kosti do šířky. Z periostu pronikají úzkými kanálky do kostí krevní cévy. Tyto kanálky se nazývají Volkmannovy. Krevní cévy, které probíhají Volkmannovými kanálky, se spojují s cévami probíhajícími Haversovými kanálky a zásobují tak osteocyty, které jsou součástí Haversova systému. Do větších kostí vstupují krevní cévy, které přivádějí a odvádějí krev z kostní dřeně výživnými otvory (foramina nutricia).

Osteoblasty jsou buňky, které tvoří kostní tkáň. Produkují kostní hmotu, do které dodávají minerální látky, které jsou nezbytné k jejímu vytvrzení. Osteoblasty, které jsou obklopeny kostní hmotou, se nazývají osteocyty. Osteocyty mají schopnost opětovné přeměny na osteoblasty, k čemuž dochází zejména v případě poranění. Osteoklasty slouží k odbourávání kostní hmoty.

Dlouhé kosti jsou kosti válcovitého tvaru s rozšířenými konci. Nacházejí se na končetinách. Proximální a distální konce dlouhých kostí se nazývají epifýzy, které jsou tvořeny lehkou spongiózní kostí pokrytou tenkou vrstvou kompaktní kosti. Epifýzy jsou spojeny diafýzou, která je tvořena pevnou kompaktní kostí. U mladých zvířat se mezi epifýzami a diafýzou nacházejí chrupavčité růstové ploténky. Uvnitř diafýzy dlouhých kostí leží dutina vyplněná kostní dření.

Krátké kosti mají nejčastěji tvar kubický nebo nepravidelný. Jsou tvořeny spongiózní kostí pokrytou na povrchu tenkou vrstvou kompaktní kosti. Příkladem krátkých kostí jsou například kosti zápěstí, zánártí a obratle.

Mezi ploché kosti patří většina lebečních kostí, lopatka, žebra a kosti pánve. Jsou tvořeny spongiózní kostí, která je na povrchu pokryta tenkou vrstvou kompaktní kosti.

Specifickým typem kostí jsou kosti pneumatizované. Jsou vystlány sliznicí a vyplněny vzduchem. Mezi pneumatizované kosti řadíme některé lebeční kosti.

Sezamské kosti jsou drobné kosti uložené ve šlachách, které přecházejí přes kostní výběžky a chrání tak šlachy před opotřebením. Největší sezamskou kostí je čéška (patella).

Orgánové kosti se vyvíjejí uvnitř měkkých tkání a nejsou součástí kostry. Příkladem mohou být kosti srdečního skeletu skotu (ossa cordis) nebo penisová kost u šelem.

Kostní dřeň vyplňuje prostory mezi trámci spongiózní kosti a dřeňovou dutinu diafýz dlouhých kostí. Rozlišujeme červenou a žlutou kostí dřeň.

Červená kostní dřeň je hematopoetická tkáň. Dochází zde k tvorbě krevních elementů. U mladých zvířat vyplňuje červená kostní dřeň většinu kostí, zatímco u dospělých zvířat pouze některé epifýzy dlouhých kostí, pánevní kosti a hrudní kost.

Žlutá kostní dřeň je tvořena pojivovou tkání s tukovými buňkami. V dospělosti vyplňuje většinu kostí. Žlutá kostní dřeň nemá hematopoetickou funkci, ale v případě potřeby organismu může dojít k opětovné přeměně na červenou kostní dřeň.

Kosti mají na povrchu řadu útvarů – vyvýšenin, prohlubní, drsnatin, jamek a otvorů. Zde se upínají svaly, procházejí šlachy nebo vstupují a vystupují cévy a nervy. Kontaktní plochy kostí, které jsou součástí kloubního spojení, se nazývají kloubní plochy. Kloubní plochy pokrývá tenká vrstva hyalinní chrupavky. Velký oblý kloubní výběžek se nazývá kondylus. Kondyly se nacházejí například na distálních epifýzách pažní a stehenní kosti a také na týlní kosti v místě skloubení s prvním krčním obratlem. Kulovitá kloubní plocha se nazývá hlavice (caput). Nachází se na proximálních koncích dlouhých kostí, jmenovitě kosti stehenní a kosti pažní, nebo žeber. Hlavice je obvykle spojena s tělem dlouhé kosti zúženou částí, která se nazývá krček (collum). Jamka (fovea) je vkleslá kloubní plocha. Nachází se například na tělech obratlů, které se kloubí se žebry (fovea costalis).

Pro různé typy vyvýšenin se používá termín výběžek (processus). Jedná se obvykle o místa, na která se upínají šlachy. Čím je výběžek větší, tím větší svalová síla na tuto oblast kosti působí. Některé výběžky mají specifické názvy, například chochlík kosti stehenní (trochanter femoris), hrbolek kosti pažní (tuberculum humeri), sedací hrbol (tuber ischiadicum), hřeben lopatky (spina scapulae) nebo křídlo nosiče (ala atlantis). V některých kostech se nacházejí otvory a jamky. Otvor (foramen) v kosti je nejčastěji místem, kde do kosti vstupují nebo vystupují cévy a nervy. Součástí pánve je ucpaný otvor (foramen obturatum), na který se upínají svaly a který slouží k odlehčení pánve. Jamka (fossa) je místo na kosti, které je obvykle vyplněno svalem nebo šlachou.

Kostru lze rozdělit na dvě hlavní části:

Lebku hospodářských zvířat tvoří 37–38 kostí, které jsou spojeny nepohyblivými vazivovými spoji, které se nazývají švy (sutury). Pouze dolní čelist je spojena se zbytkem lebky pohyblivým synoviálním kloubem.

Kosti lebky lze rozdělit na dvě skupiny. Kosti, které obklopují a chrání mozek (neurocranium), a kosti obličejové části lebky (splanchnocranium).

Kosti neurocrania můžeme rozdělit na vnější kosti, které jsou viditelné na povrchu intaktní lebky, a vnitřní kosti, které jsou skryté uvnitř lebky. Mezi vnější kosti neurocrania řadíme následující kosti:

Týlní kost tvoří kaudoventrální plochu lebky a spoluvytváří lebeční bázi. Ve středu týlní kosti leží velký týlní otvor (foramen magnum), kterým vystupuje mícha z lebeční dutiny. Po stranách velkého týlního otvoru vystupují okcipitální kondyly. Kondyly nasedají na kloubní jamky prvního krčního obratle (atlasu) v atlantookcipitálním kloubu, který spojuje hlavu a krk. Laterálně od kondylů vystupují příkloubní výběžky (processus paracondylares), na které se upínají svaly pohybující hlavou.

Mezitemenní kost se nachází dorzálně mezi týlní kostí a temenními kostmi. Zakládá se jako párová kost, ale velmi časně srůstá s týlní kostí a s temenními kostmi.

Temenní kosti tvoří dorzolaterální plochu neurocrania.

Spánková kost leží ventrálně pod temenní kostí a tvoří kaudolaterální plochu lebky. Ventrální část spánkové kosti se vydouvá v kulovitou bubínkovou výduť (bulla tympanica), ve které jsou uloženy struktury středního ucha. Do bulla tympanica vyúsťuje zevní zvukovod. Součástí spánkové kosti je kloubní plocha pro spojení s dolní čelistí. K bodcovému výběžku spánkové kosti (processus styloideus) se chrupavčitě připojuje jazylka.

Čelní kosti leží rostrálně před temenními kostmi a tvoří rostrolaterální plochu lebky. Čelní kost zasahuje do očnicové dutiny (orbity), ve které je uložena oční koule. Čelní kost patří mezi pneumatizované kosti. Vyplňuje ji čelní vedlejší nosní dutina (sinus frontalis), která u rohatých zvířat zasahuje až do rohového výběžku (processus cornualis) čelní kosti.

Mezi vnitřní kosti neurocrania patří:

Klínová kost je nepárová. Leží ve ventrální části neurocrania, rostrálně před týlní kostí a tvoří rostrální část lebeční báze. V klínové kosti se nachází jáma pro mozkový podvěsek (fossa hypophysialis), ve které leží podvěsek mozkový neboli hypofýza, která se řadí mezi endokrinní žlázy. Uvnitř klínové kosti se nachází vedlejší nosní dutina (sinus sphenoidalis).

Čichová kost je nepárová. Leží rostrálně před klínovou kostí a tvoří hranici mezi nosní dutinou a dutinou neurocrania. Součástí čichové kosti je řešetná ploténka (lamina cribrosa), uvnitř které se nacházejí otvory, kterými procházejí senzorická vlákna z čichové sliznice do čichového laloku předního mozku.

Kosti splanchnocrania můžeme obdobně jako kosti neurocrania rozdělit na vnější a vnitřní. Mezi vnější kosti obličejové části lebky řadíme následující lebeční kosti:

Řezákové kosti leží nejrostrálněji ze všech lebečních kostí. S výjimkou přežvýkavců jsou v těchto kostech vklíněny řezáky. Spolu s maxillou tvoří horní čelist.

Nosní kosti tvoří dorzální stěnu dutiny nosní.

V horní čelisti (maxille) jsou vklíněny špičáky, třenové zuby a stoličky. Maxilla tvoří rostrální část tvrdého patra, které odděluje dutinu ústní od dutiny nosní. Uvnitř maxilly leží vedlejší nosní dutina (sinus maxillaris).

Slzné kosti jsou malé kosti uložené v mediální části orbity. V slzné kosti se nachází jamka, ve které leží slzní vak, ze kterého vychází slzovod.

Jařmová kost zasahuje do orbity. Výběžek jařmové kosti se spojuje s výběžkem spánkové kosti v jařmový oblouk (arcus zygomaticus).

U skotu a šelem jsou dvě části dolní čelisti rostrálně spojeny chrupavčitým spojem (symphisis mandibulae), zatímco u dospělých prasat a koní obě části srůstají. Mandibulu tvoří tělo dolní čelisti (corpus mandibulae) a větev dolní čelisti (ramus mandibulae). V horizontálně položeném těle dolní čelisti jsou vklíněny dolní zuby. Na vertikálně uložené větvi dolní čelisti se nacházejí kondyly, které se kloubí se spánkovou kostí v temporomandibulárním kloubu. Zde se také upínají žvýkací svaly, které umožňují pohyb dolní čelisti.

Mezi vnitřní kosti splanchnocrania patří:

Dvě patrové kosti tvoří kaudální část tvrdého patra.

Křídlatá kost tvoří podporu laterální stěny nosohltanu.

Vomer je nepárová kost procházející středem spodní části lebky na dně nosní dutiny. Vomer tvoří kaudální část nosní přepážky.

Nosní skořepy jsou tenké, do svitků stočené kosti, které vyplňují převážnou část dutiny nosní.

Jazylka leží v intermandibulárním prostoru. Je složena ze systému kostí a chrupavek, které jsou spojeny do tvaru písmene H nebo visuté hrazdy. Na aparát jazylky se upínají svaly hrtanu a jazyka. Jazylka je spojena chrupavčitým spojem se spánkovou kostí.

Páteř se skládá z krátkých kostí nepravidelného tvaru, které se nazývají obratle (vertebrae). Páteř můžeme rozdělit na pět oddílů: krční, hrudní, bederní, křížová a ocasní. Obratle se obvykle označují zkratkou a číslem, které označuje pořadí obratle:

Typický obratel je složen z těla obratle (corpus vertebrae), oblouku obratle (arcus vertebrae) a několika výběžků. Těla obratlů leží ventrálně a jsou spojena chrupavčitými meziobratlovými ploténkami. Dorzálně se nad tělem obratle klene oblouk obratle, který ohraničuje obratlový otvor (foramen vertebrale). Spojením obratlových otvorů vzniká páteřní kanál (canalis vertebralis), kterým probíhá páteřní mícha. Z typického obratle vystupují tři druhy výběžků:

Na trnové výběžky a příčné výběžky se upínají svaly, které zajišťují pohyb páteře, kloubní výběžky jsou součástí kloubních spojení sousedících obratlů. Počet obratlů jednotlivých druhů hospodářských zvířat je uveden v tabulce 1.

U všech savců se nachází stabilní počet sedmi krčních obratlů. První dva krční obratle se liší od typické stavby obratle. První krční obratel se nazývá nosič (atlas). Atlasu chybí tělo obratle, je tvořen kostěným prstencem, ze kterého odstupují dva příčné výběžky, které se nazývají křídla nosiče (alae atlantis). Druhý krční obratel se nazývá čepovec (axis). Čepovec je typický velkým trnovým výběžkem, na který se upíná šíjový vaz. Kraniálně prominuje zub čepovce (dens axis), který se kloubí s atlasem v atlantoaxiálním kloubu. Zub čepovce slouží jako čep, kolem kterého se otáčí nosič. Zbytek krčních obratlů odpovídá popisu typického obratle.

Počet hrudních obratlů se druhově liší, může se lišit i u jedinců stejného druhu. Typickým znakem hrudních obratlů jsou vysoké trnové výběžky a krátká těla obratlů. Výška trnových výběžků klesá kaudálním směrem. Na příčných výběžcích hrudních obratlů se nacházejí kloubní plochy pro spojení s žeberním hrbolkem. Na laterální ploše těl hrudních obratlů a posledního krčního obratle se nacházejí kloubní plochy pro spojení s hlavičkou žebra.

Počet bederních obratlů se druhově liší, může se lišit i u různých jedinců v rámci druhu. Bederní obratle jsou typické silnými těly a širokými příčnými výběžky, na které se upínají bederní svaly.

Křížové obratle srůstají ve křížovou kost (os sacrum). Počet křížových obratlů srůstajících v křížovou kost se druhově liší. Křížová kost leží dorzálně nad pánevními kostmi a kloubí se s pánevním pletencem v křížokyčelním kloubu.

Počet ocasních obratlů se liší druhově i u jedinců v rámci druhu. Kraniální ocasní obratle odpovídají typické stavbě obratle s tělem, obloukem a výběžky. Kaudálně se jejich stavba zjednodušuje na pouhé kostěné válečky.

Žebra jsou ploché kosti, které z laterální strany ohraničují hrudní koš. Počet žeber se druhově liší, obvykle však odpovídá počtu hrudních obratlů. Počty žeber u různých druhů hospodářských zvířat jsou uvedeny v tabulce 2. Žebro se skládá z hlavičky žebra (caput costae), žeberního hrbolku (tuberculum costae) a těla žebra (corpus costae). Žebra se dorzálně kloubí s hrudními obratli na dvou místech. Hlavička žebra se kloubí s tělem hrudních a posledního krčního obratle, zatímco hrbolek žebra se kloubí s kloubní plochou na příčných výběžcích hrudních obratlů. Žebra se skládají z dorzální kostěné části a ventrální chrupavčité části, které se spojují v takzvaných kostochondrálních spojích. Ventrálně se chrupavčitá část kraniálních žeber spojuje s hrudní kostí. Tato žebra se nazývají žebra pravá (costae verae). Kaudálně se žebra spojují s chrupavčitou částí předchozího žebra a tvoří žeberní oblouk (arcus costalis). Tato žebra se nazývají žebra nepravá (costae spuriae). Jedno až dvě nejkaudálnější žebra se s ničím nespojují a končí ve svalovině hrudní stěny. Tato žebra se nazývají žebra volná (costae fluctuantes).

Hrudní kost tvoří dno hrudního koše. Skládá se z druhově rozdílného počtu článků hrudní kosti (sternebrae). Počet článků hrudní kosti u jednotlivých druhů hospodářských zvířat je uveden v tabulce 2. Hrudní kost se skládá z rukojeti hrudní kosti, těla hrudní kosti a mečového výběžku. Rukojeť hrudní kosti (manubrium sterni) prominuje kraniálně a je součástí vstupu do hrudníku. Tělo hrudní kosti (corpus sterni) je složeno z druhově rozdílného počtu článků, které jsou spojeny chrupavkami. Kaudální část hrudní kosti tvoří mečový výběžek (processus xiphoideus), na který nasedá mečová chrupavka (cartilago xiphoidea).

Apendikulární skelet je tvořen kostmi hrudní a pánevní končetiny.

U hospodářských zvířat je kostra hrudní končetiny spojena s osovým skeletem pomocí svalů a vazů, na rozdíl od primátů, u kterých jsou lopatka a hrudní kost spojeny klíční kostí. Klíční kost se u některých zvířat (králík) vyskytuje pouze jako rudiment mezi svaly lopatky.

Lopatka (Scapula)

Lopatka je plochá kost trojúhelníkového tvaru. Je nejproximálněji uloženou kostí hrudní končetiny. Na laterální ploše lopatky vyčnívá hřeben lopatky (spina scapulae), který rozděluje laterální plochu na kraniální nadhřebennou jámu (fossa supraspinata) a kaudální podhřebennou jámu (fossa infraspinata). Hřeben lopatky distálně tvoří výběžek, který se nazývá acromion. U králíka acromion ventrálně vybíhá ve výběžek processus suprahamatus. Na dorzálním okraji lopatky se nachází lopatková chrupavka. Distálně se lopatka zužuje v krček (collum scapulae), který přechází v mělkou kloubní jamku (cavitas glenoidalis) pro spojení s hlavicí pažní kosti.

Pažní kost (Humerus)

Pažní kost je dlouhá kost, která se proximálně kloubí s lopatkou v ramenním kloubu a distálně s kostí vřetenní a loketní v loketním kloubu. Na proximálním konci se nachází velká hlavice pažní kosti (caput humeri), která je s tělem pažní kosti spojena krčkem (collum humeri). Kraniolaterálně od hlavice humeru prominuje větší hrbol pažní kosti (tuberculum majus), mediálně vystupuje menší hrbol (tuberculum minus). Na hrboly pažní kosti se upínají svaly, které umožňují pohyb v ramenním kloubu. Distální epifýzu pažní kosti (condylus humeri) tvoří kladka (trochlea humeri), která slouží ke skloubení s kostí vřetenní a loketní. Kaudálně od kladky vyčnívají na laterální a mediální straně dvě nadhrbolí (epicondylus lateralis et medialis), mezi kterými leží okovcová jáma (fossa olecrani), do které zapadá okovec loketní kosti.

Kost vřetenní a loketní (Radius et ulna)

Kost vřetenní (radius) a kost loketní (ulna) tvoří kostru předloktí (antebrachia). Proximální konec loketní kosti vybíhá ve velký výběžek, který se nazývá okovec (olecranon ulnae). Okovec tvoří špičku lokte a je místem úponu šlachy trojhlavého pažního svalu (musculus triceps brachii). Kraniálně před okovcem se nachází hluboký poloměsíčitý kladkový zářez (incisura trochlearis), který pevně objímá kladku na distálním konci pažní kosti. Incisura trochlearis je proximálně ohraničena háčkovým výběžkem (processus anconeus) a distálně mediálním a laterálním korunkovým výběžkem (processus coronoideus medialis et lateralis). Distálně se ulna zužuje v bodcovitý výběžek (processus styloideus ulnae), který se kloubí s kostmi zápěstí. U koně splývá ulna přibližně v polovině délky s kostí vřetenní. Kost vřetenní (radius) je kratší, ale silnější než ulna, a je hlavní nosnou kostí předloktí. Na proximální epifýze kosti vřetenní se nachází mělká jamka (fovea capitis radii), která sklouží ke skloubení s kladkou pažní kosti. Na kaudálním okraji jamky se nachází plocha pro skloubení s loketní kostí. Na distální epifýze vřetenní kosti se nachází několik plochých kloubních ploch a bodcovitý výběžek vřetenní kosti (processus styloideus radii) pro skloubení s kostmi zápěstí.

Kosti zápěstí (Ossa carpi)

Zápěstí (carpus) je složeno ze dvou řad karpálních kostí. Počet zápěstních kostí se druhově liší. Některé zápěstní kosti srůstají. První řadu karpálních kostí tvoří z mediální strany vřetenní zápěstní kost (os carpi radiale), střední zápěstní kost (os carpi intermedium) a loketní zápěstní kost (os carpi ulnare). Laterálně leží přídatná zápěstní kost (os carpi accessorium), která vyčnívá kaudálním směrem. Druhá řada zápěstních kostí se označuje čísly I–IV. Všech osm zápěstních kostí je vyvinuto u prasete. U přežvýkavců se os carpale I nevyvíjí, druhá a třetí zápěstní kost srůstá. U koně často chybí os carpale I.

Kosti záprstí (Ossa metacarpi)

Záprstní kosti se proximálně kloubí s distální řadou kostí zápěstních a distálně s proximálními články prstů. Počet záprstních kostí se druhově liší. Záprstní kosti se podobně jako distální řada zápěstních kostí označují čísly. U prasete se vyvíjejí čtyři záprstní kosti (os metacarpale I–IV), ale plně jsou vyvinuty pouze třetí a čtvrtá záprstní kost. Druhá a pátá jsou přibližně o čtvrtinu kratší. U přežvýkavců třetí a čtvrtá záprstní kost srůstá v jednotný metakarpus. U skotu se obvykle vyskytuje rudimentární os metacarpale V, která se přikládá z laterální strany k jednotnému metakarpu. Může se vyskytnout i rudimentární os metacarpale II. U koně se plně vyvíjí pouze os metacarpale III. Druhá a čtvrtá metakarpální kost jsou rudimentární a přikládají se ke třetí záprstní kosti.

Kosti prstů hrudní končetiny (Ossa digitorum manus)

Počet prstů se druhově liší. Prst se skládá ze dvou nebo tří krátkých kostí, které se nazývají články prstů (phalanges digitorum): proximální článek (phalanx proximalis), střední článek (phalanx media) a distální článek (phalanx distalis). Distální článek prstu se u přežvýkavců nazývá paznehtní kost, u koní kopytní kost, u prasat spárková kost a je pokryt rohovým pouzdrem. Součástí kostry prstu jsou sezamské kosti. Dvě proximální sezamské kosti leží ve šlachách hlubokého ohybače prstů a jsou součástí skloubení metakarpální kosti a prvního článku prstu. Distální sezamská kost je součástí skloubení druhého a třetího článku prstu v úponové šlaše hlubokého ohybače prstů. U skotu jsou vyvinuty dohromady čtyři prsty, z nichž dva (třetí a čtvrtý) jsou kompletní, nesoucí hmotnost zvířete, a dva (druhý a pátý) jsou rudimentární. Rudimentární prsty podkládá střední a distální prstní článek a spojení s kostrou je pouze vazivové. Stavba třetího a čtvrtého prstu odpovídá typické stavbě prstu. U koně se vyvíjí pouze třetí prst složený ze třech prstních článků a třech sezamských kostí. Proximální článek prstu se nazývá spěnka (os compendale), střední článek korunka (os coronale) a distální článek kopytní kost (os ungulare). Distální sezamská kost je poměrně velká a nazývá se člunková kost. U prasete se vyvíjejí čtyři prsty, každý z nich je složen ze tří článků. Při každém z prstů se nacházejí proximální sezamské kosti, distální sezamská kost může u druhého a pátého prstu chybět.

Na rozdíl od hrudní končetiny je pánevní končetina pevně spojena s axiálním skeletem křížokyčelním kloubem. Křížokyčelní kloub je tvořen spojením křížové kosti, která vzniká srůstem druhově odlišného počtu křížových obratlů, s kyčelní kostí, která je součástí pánevní kosti. Křížová kost a pánevní kosti tvoří dohromady kostru pánve (pelvis).

Pánevní kost (os coxae) vzniká srůstem tří kostí: kosti kyčelní, kosti sedací a kosti stydké. Tyto kosti se stýkají v kyčelní jamce (acetabulu), která obklopuje hlavici kosti stehenní a spolu s vazy tvoří kyčelní kloub. U králíka se na tvorbě acetabula účastní ještě přídatná kost (os acetabuli), zatímco stydká kost není součástí kyčelní jamky. Pánevní kosti se ventrálně spojují chrupavčitým spojem, který se nazývá pánevní spona (symphysis pelvina).

Kost kyčelní (Os ilium)

Kyčelní kost je největší a kraniálně uložená pánevní kost. Skládá se z těla kyčelní kosti a křídla kyčelní kosti. Křídlo kyčelní kosti (ala ossis ilii) směřuje dorzokraniálně a je u hospodářských zvířat povrchově hmatné. Na vnitřní ploše křídla kyčelní kosti leží kyčelní drsnatina (tuberositas iliaca) pro skloubení s křížovou kostí. Tělo kyčelní kosti (corpus ossis ilii) míří kaudoventrálně ke kyčelní jamce.

Kost sedací (Os ischii)

Sedací kost tvoří kaudální část pánevní kosti. Tělo sedací kosti (corpus ossis ischii) vybíhá kaudálně v sedací hrbol (tuber ischiadicum). Z těla vystupuje deska sedací kosti (tabula ossis ischii), která směřuje ventromediálně a ohraničuje ucpaný otvor (foramen obturatum). Okraje sedacích kostí se spojují v sedací oblouk (arcus ischiadicus). Z mediálního okraje desky sedací kosti vystupuje větev sedací kosti (ramus ossis ischii), která se spojuje se stydkou kostí a tvoří kaudální část spodiny pánevního dna.

Kost stydká (Os pubis)

Stydká kost se nachází na mediální ploše pánevní kosti a kraniálně tvoří spodinu pánevního dna. Z kraniální a mediální strany ohraničuje ucpaný otvor (foramen obturatum).

Kost stehenní (Femur)

Stehenní kost patří mezi dlouhé kosti. Dorzálně se kloubí s pánevní kostí v kyčelním kloubu, ventrálně s kostí holenní a lýtkovou v kolenním kloubu. Do jamky pánevní kosti zapadá hlavice kosti stehenní (caput femoris). Naproti hlavici na laterální straně se nachází velký chochlík (trochanter major), zatímco mediálně od hlavice femuru leží malý chochlík (trochanter minor).
Ty slouží jako místa pro úpon svalů kyčle a stehna. Tělo femuru je velmi silné a na distálním konci se rozšiřuje ve dva kloubní hrboly (condylus medialis et condylus lateralis), které směřují kaudálně. Kraniálně, naproti kondylům stehenní kosti, leží kladka stehenní kosti (trochlea femoris), která tvoří kloubní plochu pro spojení s čéškou. Čéška (patella) je sezamská kost v úponové šlaše čtyřhlavého stehenního svalu, který je hlavním extenzorem kolenního kloubu. Součástí kolenního kloubu jsou další dvě sezamské kosti, které leží v odstupových šlachách dvojhlavého svalu lýtkového (musculus gastrocnemius) a kloubí se s kondyly femuru.

Kost holenní a lýtková (Tibia et fibula)

Holenní a lýtková kost tvoří dohromady kostru bérce (skeleton cruris). Holenní kost (tibia) leží mediálně a je nosnou kostí bérce. Tibia se dorzálně kloubí s femurem v kolenním kloubu. Proximální konec tibie se rozšiřuje v kloubní hrboly (condylus medialis et condylus lateralis), které tvoří kloubní plochu pro spojení s kondyly stehenní kosti. Na kraniální ploše proximální epifýzy se nachází holenní drsnatina (tuberositas tibiae), na kterou se upíná čéškový vaz. Holenní drsnatina pokračuje distálně jako vysoký kraniální okraj (margo cranialis). Distálně se tibia kloubí s proximální řadou zánártních kostí. Kloubní plocha má podobu souběžně probíhajících žlábků. Mediální žlábek je ohraničen výběžkem, který se nazývá mediální kotník (malleolus medialis). Lýtková kost (fibula) leží laterálně a probíhá paralelně s tibií. Kompletně se vyvíjí u prasete a šelem, u přežvýkavců, koní a králíků zůstává zachována pouze proximální a distální část. Proximální hlavice fibuly se kloubí s proximální částí tibie, u přežvýkavců s tibií srůstá. Distální epifýza fibuly tvoří laterální kotník (malleolus lateralis). U přežvýkavců a koní tvoří distální konec fibuly kotníková kost (os malleolare).

Kosti hlezna (Ossa tarsi)

Kosti hlezna neboli zánártí jsou uspořádány do tří řad. Počet a uspořádání kostí hlezna se druhově liší. U prasete tvoří hlezno sedm kostí. První řadu tvoří kost hleznová (talus) a kost patní (calcaneus). Kost patní vybíhá kaudodorzálně v patní hrbol (tuber calcanei), na který se upíná lýtkový sval (musculus gastrocnemius). Střední řada je tvořena střední kostí zánártní (os tarsi centrale). Distální řada je tvořena kostmi zánártí označovanými čísly I–IV. U přežvýkavců tvoří hlezno pět kostí. Střední kost zánártní (os centrale) srůstá se čtvrtou hleznovou kostí v os centroquartale. Distální řada je tvořena z mediální strany první zánártní kostí (os tarsale I), srostlou druhou a třetí zánártní kostí (os tarsale II et III) a čtvrtou zánártní kostí, která srůstá se střední zánártní kostí. U koní tvoří hlezno šest až sedm zánártních kostí. První a druhá zánártní kost často srůstají.

Kosti nártu (ossa metatarsi) a prstů nohy (ossa digitorum pedis)

Uspořádání kostí nártu a prstů nohy odpovídá uspořádání kostí karpu a prstů na hrudní končetině.

Rozlišujeme dva základní typy kostních spojení, které se liší především mírou pohyblivosti. Jedná se o téměř nepohyblivé nebo minimálně pohyblivé spojení vmezeřenou tkání a pohyblivé synoviální klouby.

Kostní spoje vytvořené vmezeřenou tkání se také nazývají synartrózy. Tato spojení kostí jsou nepohyblivá nebo je pohyblivost velmi omezená. Kosti jsou spojeny buď vazivem (junctura fibrosa) nebo chrupavkou (junctura cartilaginea). Ve stáří často dochází ke zkostnatění vazivového nebo chrupavčitého spojení a vznikají kostní spojení (junctura ossea neboli synostózy). Některé kosti srůstají u mladých zvířat (koalescence). Příkladem vazivového spojení kostí jsou sutury (švy), které spojují ploché lebeční kosti nebo spojení kostí předloktí. Dalším příkladem vazivového spojení je upevnění zubu v zubním lůžku horní a dolní čelisti, které se označuje vklínění (gomphosis). Příkladem chrupavčitého spojení kostí je spojení pánevních kostí (symphisis pelvina) nebo spojení kostí dolní čelisti (synchondrosis mandibularis). Příkladem kostního spojení je srůst křížových obratlů v křížovou kost.

Tihové (synoviální) spoje kostí se také nazývají diartrózy. Synoviální spojení kostí tvoří kloub (articulus), který obvykle umožňuje značný rozsah pohybu.

V synoviálním kloubu jsou kosti odděleny prostorem, který se nazývá kloubní dutina (cavum articulare). Kloub obklopuje kloubní pouzdro (capsula articularis). Kloubní pouzdro tvoří vnější vazivová vrstva, která poskytuje mechanickou ochranu, a vystýlá jej vnitřní tihová vrstva, která se nazývá synoviální membrána. Synoviální membrána produkuje synoviální tekutinu (kloubní tih), která zvlhčuje povrch kloubních chrupavek a snižuje tření. Synoviální tekutina také vyživuje hyalinní kloubní chrupavku, která pokrývá povrch kloubních ploch. Některé klouby jsou stabilizovány pomocí vazů, které vznikají zesílením fibrózních vláken kloubního pouzdra. Vazy, které probíhají po stranách kloubu, se nazývají kolaterální vazy. Některé klouby jsou stabilizovány takzvanými intrakapsulárními vazy, které probíhají uvnitř kloubní dutiny. Uvnitř některých kloubů (kolenní kloub, čelistní kloub) se nachází chrupavčitá ploténka (diskus nebo meniskus), která vyrovnává nepravidelnost (inkongruitu) kloubních ploch, tlumí zátěž kloubu při nárazech a zvyšuje pohyblivost kloubu. Klouby můžeme rozdělit podle počtu kostí na jednoduché (articulus simplex), ve kterých se kloubí dvě kosti, a složené (articulus compositus ), ve kterých se kloubí tři a více kostí nebo jejichž součástí je diskus nebo meniskus. Příkladem jednoduchého kloubu je ramenní kloub, příkladem složitého kloubu je kolenní kloub nebo loketní kloub.

Synoviální klouby umožňují pohyb kostí v jedné nebo více rovinách:

Flexe/extenze

Flexe je ohyb, extenze je natažení.

Abdukce/addukce

Abdukce je pohyb laterálním směrem na končetinách, addukce je pohyb mediálním směrem na končetinách.

Rotace/cirkumdukce

Rotace je otáčení neboli pohyb kolem vlastní podélné osy končetiny, cirkumdukce je krouživý pohyb.

Klouby lze rozdělit podle tvaru kloubních ploch a rozsahu pohybu, který umožňují.

Válcovitý kloub umožňuje pouze flexi a extenzi. Kloubní plochy mají obvykle podobu hřebenů a brázd, jejichž osa je kolmá na osu dlouhé kosti. Tento typ kloubu se vyskytuje nejčastěji. Příkladem je loketní kloub nebo kolenní kloub.

Kulovitý kloub umožňuje největší rozsah pohybu. Umožňuje flexi, extenzi, abdukci, addukci, rotaci i cirkumdukci. Příkladem kulovitého kloubu je ramenní kloub a kyčelní kloub.

Kloubní plochy plochého kloubu jsou rovné a umožňují klouzavý pohyb kostí. Tento kloub umožňuje flexi a extenzi, částečně i abdukci a addukci. Příkladem plochého kloubu je spojení kostí zápěstí a zánártí.

Jediný stěžejový kloub v těle hospodářských zvířat je spojení prvního a druhého krčního obratle (atlantoaxiální kloub). Tento kloub umožňuje pouze rotaci.

Tento kloub je tvořen konvexní plochou kondylů, která nasedá na odpovídající konkávní plochu. Příkladem hrbolového kloubu je atlantookcipitální kloub, ve kterém se kloubí kondyly týlní kosti s prvním krčním obratlem. Tento kloub umožňuje flexi, extenzi a posuvný pohyb do stran.

Tuhý kloub umožňuje pouze minimální pohyb. Kloubní plochy jsou rovné, ale lehce zvlněné. Příkladem je spojení křížové a kyčelní kosti v křížokyčelním kloubu.